Byla by ověnčila jeho dveře a natřela je vlčím sádlem a pak by zasedla jako jeho manželka na ovčím rounu u jeho krbu. Uslyšel by z jejích úst posvátné: “Kam ty, Gaie, tam i já, Gaia,” a byla by navždy jeho. Proč vlastně to tak neudělal? Byl k tomu přece odhodlán. A teď je Lygie pryč a může se stát, že ji už nenajde, a i kdyby ji našel, může ji ztratit, a i kdyby ji neztratil, nebudou ho už chtít ani Aulova rodina, ani ona. A hněv mu opět začal ježit vlasy na hlavě, ale tentokrát to už nebyl hněv na Aulovu rodinu nebo na Lygii, nýbrž na Petronia. On je všemu vinen. Nebýt jeho, Lygie by se nemusila potloukat světem, byla by jeho snoubenkou a nad její hlavou by neviselo žádné nebezpečí. Ale už se stalo a je příliš pozdě napravit zlo, které se už napravit nedá.
“Příliš pozdě!”
A měl dojem, že se pod jeho nohama otevřela propast. Nevěděl, co podniknout, co dělat, kam jít. Akté opakovala jako ozvěna slova “Příliš pozdě” a Viniciovi to připadalo z jejích úst jako rozsudek smrti. Chápal jen jednu jedinou věc, že totiž musí najít Lygii, protože jinak se s ním stane něco strašného.
Zahalil se bezmyšlenkovitě do tógy a chtěl odejít, nerozloučiv se ani s Akté, když vtom se rozhrnul závěs, dělící předsíň od atria, a Vinicius pojednou spatřil před sebou smuteční postavu Pomponie Graeciny.
I ona se už zřejmě dozvěděla o Lygiině zmizení, a soudíc, že se k Akté dostane spíše ona než Aulus, přicházela nyní pro zprávy.
Avšak když spatřila Vinicia, otočila k němu svůj drobný bledý obličej a po chvíli řekla:
“Marku, Bůh ti odpusť špatnost, které ses dopustil na nás a na Lygii.”
A Vinicius stál, hlavu skloněnou, v nitru pocit neštěstí a viny, a nechápal, který bůh by mu měl a mohl odpustit a proč mluví Pomponia o odpuštění, když by přece měla mluvit o pomstě.
Konečně odešel, bezradný, hlavu plnou těžkých myšlenek, obrovské starosti a úžasu.
Na nádvoří a pod ochozem stály neklidné davy lidu. Mezi palácovými otroky bylo vidět rytíře a senátory, kteří se přišli poptat po zdraví malé Augusty, ale také proto, aby se ukázali v paláci a podali důkaz své starostlivosti, byť jen před caesarovými otroky. Zpráva o onemocnění “bohyně” se rozlétla zřejmě rychle, protože v bráně se objevovaly další a další postavy a za obloukem bylo vidět celé davy. Někteří z přicházejících, když viděli, že Vinicius vychází z paláce, zastavovali ho a ptali se po novinkách, ale on neodpovídal na otázky a šel pořád dál, dokud do něho takřka nevrazil a dokud ho nezastavil Petronius, který také přišel něco se dozvědět.
Vinicius by byl při pohledu na něj nepochybně vzkypěl a dopustil se v caesarově paláci nějakého protiprávního činu, nebýt toho, že od Akté odešel jako zlomený, tak vyčerpán a zničen, že ho přechodně opustila dokonce i jeho vrozená vznětlivost. Přesto však Petronia odsunul a chtěl jít dál. Avšak Petronius jej zadržel téměř násilím.
“Jak se vede božské?” zeptal se.
Avšak ono násilí Vinicia opět rozdráždilo a v jediném okamžiku rozohnilo.
“Peklo ať pohltí ji. i celý ten dům!” odpověděl se zaťatými zuby.
“Mlč nešťastníče!” řekl Petronius, a rozhlédnuv se kolem, dodaclass="underline"
“Chceš-li se dovědět něco o Lygii, pojď se mnou.
Ne! Tady ti nepovím nic! Pojď se mnou, řeknu ti o svých domněnkách v lektice.
Objal mladého muže paží a vyvedl ho co nejrychleji z paláce.
Právě o to mu totiž nejvíce šlo, když neměl žádné novinky. Ale protože to byl pohotový člověk a protože měl s Viniciem přes své včerejší pobouření dost soucitu a konečně protože se cítil trochu zodpovědný za vše, co se stalo, ledacos už podnikl, a když nasedli do lektiky, řekclass="underline"
“Postavil jsem ke všem branám hlídky ze svých otroků a dal jsem jim přesný popis děvčete i toho obra, který ji u caesara odnesl z hostiny, protože nemůže být pochyb o tom, že ji unesl on. Poslyš! Je možné, že ji Aulus bude chtít ukrýt v některém svém venkovském sídle; pak bychom věděli, kterým směrem ji vezou. A jestliže ji u bran nespatří, bude to důkaz, že zůstala ve městě, a my ještě dnes zahájíme pátrání.”
“U Aulů nevědí, kde je Lygie,” odpověděl Vinicius.
“Jsi si jist, že je to pravda?”
“Viděl jsem Pomponii. Také ji hledají.”
“Včera nemohla z města odejít, protože v noci jsou brány zamčeny. Před každou branou se procházejí dva mí lidé. Jeden má sledovat Lygii a obra, druhý se okamžitě vrátí a dá mi o tom vědět. Je-li ve městě, najdeme ji, protože toho Lyga lze snadno poznat, už po vzrůstu a po ramenou. Můžeš být šťasten, že ji neunesl caesar, a já tě mohu ujistit, že to skutečně nebyl on, protože na Palatinu neexistují pro mne tajemství.”
Avšak Vinicius opět vybuchl, a to více bolestí než hněvem, a hlasem, který se trhal dojetím, začal Petroniovi vyprávět, co slyšel od Akté a jaké nové nebezpečí hrozí Lygii. Je to nebezpečí tak strašné, že až najdou uprchlíky, budou je musit co nejpečlivěji ukrývat před Poppaeou. Pak začal Petroniovi hořce vyčítat jeho rady. Nebýt jeho, vše by dopadlo jinak. Lygie by byla u Aulů a on, Vinicius, by ji mohl denně vídat a byl by dnes šťastnější než caesar. A čím dále vyprávěl, tím více se zapaloval, tím více se poddával rozrušení, až mu konečně začaly z očí kanout slzy bolesti i vzteku.
Petronius, který se vůbec nenadál, že by mladý muž mohl do té míry milovat a toužit, vida ty zoufalé slzy řekl si v duchu s jistým údivem:
“Ó mocná paní Kypru! Ty jediná vládneš bohům a lidem!”
KAPITOLA 12
Když však vysedli před Petroniovým domem, správce atria jim oznámil, že žádný z otroků poslaných k branám se ještě nevrátil. Atriensis jim dal zanést jídlo a nový rozkaz, aby pod trestem bičování dávali bedlivě pozor na všechny, kdož vycházejí z města.
“Vidíš, řekl Petronius, “jsou určitě ještě ve městě, to znamená, že je najdeme. Ale přesto pošli hlídat k branám i své lidi, zvláště ty, které jsi poslal pro Lygii, protože ti ji snadno poznají.”
“Dal jsem je za trest poslat na venkovská ergastula,” řekl Vinicius, “ale ihned rozkaz odvolám, ať jdou k branám.”
Načrtl několik slov na tabulku potaženou voskem, dal ji Petroniovi, a ten s ní poslal do Viniciova domu.
Pak přešli do vnitřního portika, usedli tam na mramorovou lavici a dali se do hovoru.
Zlatovlasá Euniké a Iras jim přisunuly pod nohy bronzové stoličky, pak postavily k lavici stoleček a nalévaly jim do číší víno z krásných džbánů s úzkými hrdly, přivezených z Volaterr a Caere.
“Máš mezi svými lidmi někoho, kdo by znal toho obrovského Lyga?” zeptal se Petronius.
“Znal ho Atacinus a Gulo. Ale Atacinus padl včera u lektiky a Gula jsem zabil já.”
“Je mi ho líto,” řekl Petronius. “Nosil na rukou nejen tebe, ale i mne.”
“Chtěl jsem ho dokonce propustit,” odpověděl Vinicius, “ale o to teď nejde. Mluvme o Lygii. Řím je moře…”
“Perly se loví právě v moři… Je jisté, že ji nenajdeme dneska nebo zítra, ale najdeme ji určitě. Ty mě teď obviňuješ, že jsem ti poradil tento způsob. Ale způsob sám o sobě byl dobrý a stal se špatný teprve tehdy, jakmile se obrátil ve zlé. Slyšel jsi přece od samého Aula, že zamýšlí přestěhovat se s celou rodinou na Sicílii. Děvče by pak bylo daleko od tebe.”
“Byl bych jel za nimi,” odvětil Vinicius, “a buď jak buď, nehrozilo by Lygii nebezpečí. Ale teď, jestliže zemře to děcko, Poppaea sama uvěří a namluví také caesarovi, že se to stalo z Lygiiny viny.”
“Ano. To mne také znepokojilo. Ale ta malá loutka se může ještě uzdravit. A kdyby přece jen zemřela, i pak najdeme nějaké východisko.”