Tu se Petronius na chvíli zamyslil a potom řekclass="underline"
“Poppaea vyznává prý náboženství Židů a věří ve zlé duchy. Caesar je pověrčivý… Jestliže rozšíříme zprávu, že Lygii unesli zlí duchové, pověst se ujme, tím spíše, že Lygii neunesl ani caesar, ani Aulus Plautius, takže zmizela skutečně tajemným způsobem. Ten Lyg sám by to nebyl dokázal. Musil mít pomoc, ale jak by mohl otrok během jednoho dne sebrat tolik lidí?”
“Otroci z celého Říma si navzájem pomáhají.”
“A Řím na to jednou krvavě doplatí. Ano, pomáhají si, ale ne jedni proti druhým, a tady přece věděli, že odpovědnost padne na tvé otroky a že je stihne trest.
Jakmile napovíš svým otrokům ten nápad se zlými duchy, potvrdí ti okamžitě, že je viděli na vlastní oči, protože před tebou je to ihned zprostí viny… Zeptej se některého z nich jen tak na zkoušku, zda neviděl, jak duchové odnášejí Lygii vzduchem. Uvidíš, že se ti okamžitě zapřisáhne při Diově aegidě, že tomu skutečně tak bylo.”
Vinicius, který byl také pověrčivý, pohlédl na Petronia, jat náhlým a obrovským neklidem.
“Jestliže Ursus nemohl mít pomocníky a samoten ji unést také nemohl, kdo ji tedy unesl?”
Avšak Petronius se dal do smíchu.
“Tak vidíš!” řekl. “Oni tomu určitě uvěří, když už i ty napůl věříš. Takový je už náš svět, který se posmívá bohům. Uvěří a nebudou ji hledat. A my ji zatím ukryjeme někde daleko od města, v některé mé nebo tvé ville.”
“Ale přesto – kdo jí mohl pomoci?”
“Její souvěrci,” odpověděl Petronius.
“Kteří? Jaké božstvo Lygie uctívá? Měl bych to vědět přece lépe než ty.”
“Téměř každá žena v Římě uctívá jiné. Je nesporné, že Pomponia ji vychovala v úctě k tomu bohu, kterého vyznává sama, ale který to je, to já nevím. Jedno je jisté: nikdo ji neviděl, že by někdy v kterékoli naší svatyni obětovala našim bohům. Nařkli ji dokonce, že je křesťanka, ale to je nemožné. Domácí soud ji zprostil toho nařčení. O křesťanech se povídá, že nejen uctívají oslí hlavu, ale že jsou to nepřátelé lidstva a páší ty nejohavnější zločiny. Pomponia proto nemůže být křesťanka, protože její ušlechtilost je známa, a nepřítelkyně lidstva by přece se svými otroky nezacházela tak, jak s nimi zachází ona.”
“Nikde s nimi nejednají tak jako v Aulově domě,” přerušil ho Vinicius.
“No tak vidíš! Pomponia se mi zmiňovala o nějakém bohu, který je prý jeden, všemohoucí a milosrdný.
Kam dala všechny ostatní bohy, to je její věc, ale je jisté, že ten její Logos by asi nebyl příliš všemohoucí, ba musil by být strašně ubohoučký bůh, kdyby měl jenom dvě ctitelky, totiž Pomponii a Lygii, ještě snad s tím jejich Ursem. Musí jich být více, těch vyznavačů, a ti poskytli Lygii pomoc.”
“Jejich víra přikazuje odpouštět,” řekl Vinicius.
“Setkal jsem se u Akté s Pomponií a ta mi řekla: “Bůh ti odpusť špatnost, které ses dopustil na Lygii a na nás.”
“Ten jejich bůh je zřejmě nějaký moc dobrácký patron. Hm, ať ti tedy odpustí a na znamení svého odpuštění ať ti vrátí to děvče.”
“Hned zítra bych mu obětoval hekatombu. Nebudu jíst, nebudu se koupat, nebudu spát. Vezmu si tmavou lacernu a budu se toulat po městě. Snad ji v převlečení najdu. Jsem nemocen!”
Petronius naň pohlédl téměř soucitně. Skutečně, pod očima měl Vinicius temné kruhy, zřítelnice se leskly horečkou; porost na jeho tváři, ráno neholený, povlékl jeho silně vystupující čelisti tmavým pruhem, vlasy měl neuspořádané a vypadal skutečně jako nemocný. Iras a zlatovlasá Euniké hleděly naň také se soucitem, ale on jako by je neviděl, a vůbec i on i Petronius si všímali přítomných otrokyň stejně málo jako si všímali psů, ochomýtajících se kolem nich.
“Stravuje tě horečka,” řekl Petronius.
“Ano.”
“Poslouchej tedy… Nevím, co by ti předepsal lékař, ale vím, co bych na tvém místě udělal já. Než se najde tamta, hledal bych to, co mi spolu s ní uniklo, u jiné. Viděl jsem ve tvé ville nádherná těla. Neodporuj mi… Vím, co je láska, a vím, že touží-li člověk po jedné, druhá ji nemůže nahradit. Ale s krásnou otrokyní člověk vždycky najde byť jen chvilkové rozptýlení.”
“Nechci!” odpověděl Vinicius.
Avšak Petronius, který měl Vinicia skutečně rád a od srdce si přál zmírnit jeho utrpení, začal uvažovat, jak by to měl udělat.
“Tvé otrokyně nemají pro tebe možná kouzlo novosti,” řekl za chvíli, “ale,” a tu si začal střídavě prohlížet Iras a Euniké, až konečně položil ruku kolem boků zlatovlasé Řekyně, “podívej se na tuhle charitku. Před několika dny mi za ni Fonteius Capito mladší dával tři nádherné hošíky z Klazomen, protože krásnější tělo nevytvořil snad ani Skopas. Sám nechápu, proč jsem k ní dosud zůstal lhostejný, pomyšlení na Chrysothemidu mi v tom přece nemohlo zabránit! Nuže, daruji ti ji, vezmi si ji!”
Ale sotva to uslyšela zlatovlasá Euniké, zbledla okamžitě jako plátno a zahleděla se vyděšenýma očima na Vinicia, jako by bez dechu čekala, co odpoví.
Vinicius však pojednou vyskočil, sevřel si dlaněmi skráně a začal prudce přecházet sem a tam jako člověk, který stravován chorobou nechce slyšet o ničem.
“Ne!… Ne!… Nic mi do ní není! Nic mi není do jiných… Děkuji ti, ale nechci! Jdu hledat po městě tamtu. Řekni, ať mi přinesou gallskou lacernu s kapucí. Půjdu za Tiber. Kdybych tak uviděl aspoň Ursa!”
A kvapně odešel. Petronius, vida, že Vinicius není skutečně s to vydržet na jednom místě, ani se ho nesnažil zadržet. Pokládaje však Viniciovo odmítnutí za chvilkový odpor ke každé ženě, která není Lygií, a nechtěje, aby jeho velikomyslnost vyšla naprázdno, otočil se znovu k otrokyni a řekclass="underline"
“Euniké, vykoupeš se, natřeš mastmi, oblečeš se a půjdeš do Viniciova domu.”
Avšak Euniké padla před ním na kolena a začala ho se sepjatýma rukama prosit, aby ji nedával z domu.
Nepůjde k Viniciovi, raději bude tady nosit dříví do hypokausta, než aby tam byla třeba první mezi služebnictvem. Nechce, nemůže! A prosí ho, aby se nad ní slitoval. Ať ji dá denně bičovat, ale z domu ať ji neposílá.
A chvějíc se strachem i rozrušením jako list, vztáhla k němu ruce. Petronius ji poslouchal s údivem.
Otrokyně, která se odváží prosit, aby nemusila splnit rozkaz, která říká: “Nechci, nemohu”, taková otrokyně byla v Římě něčím neslýchaným, takže Petronius nechtěl v prvním okamžiku věřit svým vlastním uším.
Konečně svraštil obočí. Byl příliš uhlazený, než aby mohl být krutý. Jeho otroci si mohli – zvláště v prostopášnostech – dovolit mnohem více než jiní, ovšem pod podmínkou, že budou vzorně vykonávat službu a ctít pánovu vůli jako vůli boží. Jestliže se však prohřešili proti těmto dvěma povinnostem, dovedl Petronius nelitovat trestů, které se na otroky podle všeobecných zvyklostí vztahovaly. A protože kromě toho nestrpěl jakýkoli odpor a nic, co by rušilo jeho klid, zahleděl se na okamžik na klečící dívku a řekclass="underline"
“Zavoláš mi sem Teiresia a vrátíš se s ním.”
Euniké vstala, třesouc se, se slzami v očích a odešla. Za chvilku se vrátila se správcem atria, Kréťanem Teiresiem.
“Vezmeš Euniké,” řekl mu Petronius, “a dáš jí dvacet pět ran, ale tak, abys neporušil kůži.”
Když to řekl, odešel do bibliotheky, sedl si ke stolu z růžového mramoru a dal se do práce na své Hostině Trimalchionově.
Ale Lygiin útěk a onemocnění malé Augusty mu příliš rozptylovaly myšlenky, takže nevydržel dlouho pracovat. Zvláště ona nemoc byla vážnou událostí. Petroniovi napadlo, že uvěří-li caesar, že Lygie očarovala malou Augustu, může odpovědnost padnout i na něho, vždyť děvče přivedli do paláce na jeho prosbu. Počítal však s tím, že se mu podaří hned při prvním setkání s caesarem přesvědčit ho nějak o nesmyslnosti takových domněnek, a trošku počítal i s jistými sympatiemi, které k němu cítila Poppaea. Skrývala je sice pečlivě, ne však zase tak pečlivě, aby je nedovedl vytušit.