Po chvíli tedy pokrčil nad svými úvahami rameny a rozhodl se, že půjde do triclinia něco pojíst a pak že se dá odnést ještě jednou do paláce, pak na Martovo Pole a pak ke Chrysothemidě.
Avšak cestou do triclinia spatřil pojednou u vchodu do chodby určené pro otroky štíhlou postavu Euniké, jak tam stojí ještě s jinými otroky. A protože zapomněl, že nedal Teiresiovi jiný rozkaz než jen ten, aby ji zbičoval, svraštil obočí a začal se po něm ohlížet.
Když ho však mezi služebnictvem nespatřil, oslovil Euniké:
“Byla jsi bičována?”
A ona se mu podruhé vrhla k nohám, přitiskla na okamžik ke rtům lem jeho tógy a pak odpověděla:
“Ó ano, pane! Byla! Ó ano, pane!…”
V jejím hlase se ozývala jakoby radost a vděčnost.
Bylo vidět, že se domnívá, že mrskání mělo nahradit její odeslání z domu a že teď už může zůstat. Petronia, který pochopil, udivil ten vášnivý odpor otrokyně, ale byl příliš dobrým znalcem lidských povah, než aby neuhádl, že příčinou takového odporu může být jen láska.
“Máš v tomto domě milence?” zeptal se.
A ona k němu pozvedla své modré, zaslzené oči a odpověděla tak tiše, že ji bylo sotva slyšet:
“Ano, pane!”
A byla tak krásná s těma očima, se zlatými vlasy odhozenými dozadu, s tím strachem i nadějí ve tváři a hleděla naň tak prosebně, že Petronius, který jako filozof sám hlásal moc lásky a jako estét si vážil veškeré krásy, pocítil s ní něco jako soucit.
“Kdo z nich je tvým milencem?” zeptal se a ukázal hlavou na otroky.
Avšak odpověď neuslyšel. Euniké se jen sklonila tváří až k jeho nohám a zůstala tak bez hnutí.
Petronius se rozhlédl po otrocích, mezi nimiž byli hezcí a statní mladíci, ale z žádného obličeje nemohl nic vyčíst, všechny se však tak nějak podivně usmívaly; pohlédl tedy ještě na okamžik na Euniké, ležící u jeho nohou, a odešel beze slova do triclinia.
Po jídle se dal odnést do paláce a pak ke Chrysothemidě, kde zůstal pozdě do noci. Když se však vrátil, dal si zavolat Teiresia.
“Byla Euniké zbičována?” zeptal se ho.
“Ano, pane. Nedovolil jsi však protnout kůži.”
“Jiný rozkaz jsem o ní už nedal?”
“Ne, pane,” odpověděl zneklidněně atriensis.
“To je dobře. Kdo z otroků je jejím milencem?”
“Nikdo, pane.”
“Co o ní víš?”
Teiresias začal vyprávět poněkud nejistým hlasem:
“Euniké v noci nikdy nevychází z cubicula, kde spává se starou Akrisionou a s Ifidou; po tvé koupeli, pane, nezůstává nikdy v lázních… Ostatní otrokyně se jí smějí a říkají jí Diana.”
“Stačí,” řekl Petronius. “Můj příbuzný Vinicius, kterému jsem dnes ráno Euniké daroval, ji nepřijal, zůstane tedy v domě. Můžeš jít.”
“Smím ještě něco říci o Euniké, pane?”
“Rozkázal jsem ti, abys řekl vše, co víš.”
“Celá familia, pane, si vypráví o útěku panny, která měla bydlit v domě urozeného Vinicia. Když jsi odešel, přišla Euniké ke mně a řekla mi, že zná člověka, který ji bude umět najít.”
“Á!” řekl Petronius. “Co je to za člověka?”
“Neznám ho, pane, domníval jsem se však, že bych ti to měl oznámit.”
“Dobře. Ať tedy ten člověk čeká zítra ráno v mém domě, dokud nepřijde tribun, kterého zítra mým jménem pozveš, aby mě navštívil.”
Atriensis se poklonil a odešel.
A Petronius začal mimoděk uvažovat o Euniké.
Zpočátku se mu zdálo jasné, že mladá otrokyně chce, aby Vinicius získal zpátky Lygii, jen proto, aby ji nemusila v jeho domě nahrazovat. Ale pak mu napadlo, že onen člověk, kterého Euniké doporučuje, může být jejím milencem – a toto pomyšlení mu pojednou bylo nemilé. Mohl se sice snadno dozvědět pravdu, stačilo totiž zavolat Euniké, bylo však už pozdě a Petronius se cítil po dlouhé návštěvě u Chrysothemidy unaven a spěchal si lehnout. Cestou do cubicula si však kdovíproč vzpomněl, že v koutcích Chrysothemidiných očí našel dnes vrásky. Napadlo mu také, že její krása je vytvořena spíše pověstmi, kolujícími po celém Římě, než opravdová a že Fonteius Capito, který mu za Euniké nabízel tři hochy z Klazomen, chtěl Euniké dostat přece jen příliš lacino.
KAPITOLA 13
Nazítří nebyl Petronius ještě ani hotov s oblékáním v unctuariu, a už přišel Vinicius, pozvaný Teiresiem.
Věděl už, že od bran nepřišly žádné nové zprávy.
Avšak místo aby ho to potěšilo, protože to byl přece důkaz, že Lygie je ve městě, zdrtilo ho to ještě víc, protože se začal domnívat, že Ursus ji mohl vyvést z města ihned po únosu, tedy ještě dříve než Petroniovi otroci začali u bran hlídat. Pravda, na podzim, kdy byly kratší dny, zavíraly se brány dost brzy, ale také je otvírali těm, kdož odjížděli z Říma. A těch bylo dost. Za hradby bylo možno se dostat i jinými způsoby, které znali velmi dobře například otroci mající v úmyslu utéci z města. Vinicius poslal sice své lidi i na všechny silnice vedoucí na venkov i k vigilům v menších městech se zprávou o dvojici otroků, kteří utekli, a s důkladným popisem Ursa a Lygie i se slibem bohaté odměny za jejich polapení. Bylo však pochybné, mohou-li je dostihnout, a i kdyby je dostihli, zdali se potom místní úřady budou cítit oprávněny zadržet je na soukromou Viniciovu žádost, nepotvrzenou praetorem.
Ovšem na takové potvrzení nebyl čas. Pokud jde o Vinicia, hledal včera Lygii celý den, převlečen za otroka, po všech koutech města, avšak nenašel sebemenší stopu ani nitku, které by se mohl chytit. Viděl sice Aulovy lidi, ale ti jako by také něco hledali, a to ho jen utvrdilo v domněnce, že Aulovi lidé ji neunesli a že ani v Aulově domě nevědí, co se s ní stalo.
Jakmile mu tedy Teiresias oznámil, že existuje člověk, který je ochoten ji vyhledat, pospíšil sotva dechu popadaje do Petroniova domu, a jen se s Petroniem pozdravil, už se začal na onoho člověka vyptávat.
“Hned ho uvidíme,” řekl Petronius. “Je to známý Euniké, která mi co nevidět přijde urovnat záhyby na tóze a která nám o něm podá bližší zprávy.”
“To je ta, kterou jsi mi včera chtěl darovat?”
“Ano, ta, kterou jsi včera odmítl, a já jsem ti za to ostatně vděčen, protože je to snad nejlepší vestiplica v našem městě.”
Vestiplica přišla, ještě než domluvil, uchopila tógu, složenou na židli vykládané slonovinou, rozvinula ji a chystala se ji přehodit Petroniovi přes ramena. Měla jasný, tichý obličej a v očích jí svítila radost.
Petronius na ni pohlédl a připadala mu velmi krásná. Po chvíli, když ho zavinula do tógy a začala ji urovnávat, shýbajíc se co chvíli, když potřebovala prodloužit některý záhyb, všiml si Petronius, že její ramena mají nádherný bleděrůžový nádech a na prsou a na bocích hrají průzračné záblesky jako na perleti nebo alabastru.
“Euniké,” řekl, “přišel ten člověk, o kterém ses včera zmiňovala Teiresiovi?”
“Přišel, pane.”
“Jak se jmenuje?”
“Chilón Chilonides, pane.”
“Kdo je to?”
“Lékař, mudřec a věštec, který dovede číst v lidských osudech a předpovídat budoucnost.”
“Předpověděl budoucnost i tobě?”
Euniké zalil ruměnec, jímž zrůžověly dokonce její uši a šíje.