“Dobrá,” řekl, “potřebuješ nějaké pokyny?”
“Potřebuji zbraň.”
“Jakou?” zeptal se udiveně Vinicius.
Řek napřáhl ruku a druhou znázornil počítání peněz.
“Taková je dnes už doba, pane,” řekl s povzdechem.
“Budeš tedy oslem,” řekl Petronius, “který dobývá pevnost měšci zlata.”
“Jsem jenom ubohý filozof, pane,” dopověděl pokorně Chilón, “zlato máte vy.”
Vinicius mu hodil váček a Řek jej zachytil ve vzduchu, i když mu na pravé ruce skutečně chyběly dva prsty.
Pak zvedl hlavu a řekclass="underline"
“Pane, vím už více, než si snad myslíš. Nepřišel jsem s prázdnýma rukama. Vím, že děvče neunesl Aulus, protože jsem mluvil s jejich služebnictvem. Vím, že není ani na Palatinu, kde mají všichni plnou hlavu nemocné malé Augusty, a snad správně tuším, proč chcete to děvče hledat raději s mou pomocí než s pomocí vigilů a caesarových vojáků. Vím, že útěk jí umožnil otrok, který pochází z téže země jako ona.
U otroků nemohl najít pomoc, protože otroci táhnou všichni za jeden provaz a nepomohli by mu proti tvým otrokům. Mohli mu pomoci jen jeho souvěrci…”
“Jen poslouchej, Vinicie!” skočil mu do řeči Petronius. “Nepovídal jsem ti slovo za slovem totéž?”
“To je pro mne ctí,” řekl Chilón. “Ta dívka, pane,” pokračoval, otočiv se znovu k Viniciovi, “uctívá bezpochyby stejného boha jako ona nejctnostnější ze všech Římanek, ta opravdu stoletá matróna Pomponia. Slyšel jsem i to, že Pomponia byla souzena domácím soudem za to, že vyznává jakási cizí božstva, nemohl jsem se však od jejích sluhů dozvědět, který je to bůh a jak se jmenují jeho vyznavači. Kdybych to věděl, šel bych k nim, stal bych se nejzbožnějším z nich a získal si jejich důvěru. Avšak ty, pane, jenž jsi, jak vím, strávil několik dnů v domě urozeného Aula, ty mi můžeš dát nějakou zprávu o té věci?”
“Nemohu,” řekl Vinicius.
“Vyptávali jste se mne dlouho na různé věci, urození pánové, a já jsem vám na otázky odpovídal; dovolte, abych je nyní sám kladl. Neviděl jsi, ušlechtilý tribune, nějaké sošky, oběti, nějaká znamení, nějaké amulety ať už u Pomponie nebo u tvé božské Lygie?
Neviděl jsi, že by si kreslily nějaké znaky, srozumitelné jen jim?”
“Znaky? Počkej! Ano! Jednou jsem viděl, jak Lygie nakreslila do písku rybu.”
“Rybu? Ááá! Udělala to jednou nebo několikrát?”
“Jednou.”
“A jsi si, pane, jist, že nakreslila … rybu? Óóó!”
“Ano, rybu!” odpověděl Vinicius, v němž se probudila zvědavost. “Tušíš snad, co to znamená?”
“Zda tuším?” zvolal Chilón.
A pokloniv se na znamení, že se loučí, dodaclass="underline"
“Kéž vás Fortuna obšťastňuje oba stejným dílem všemi svými dary, urození pánové!”
“Řekni, ať ti dají plášť!” řekl mu ještě na cestu Petronius.
“Ulixes ti děkuje Thersitovým jménem,” odpověděl Řek, poklonil se ještě jednou a odešel.
“Nu, co říkáš tomu ušlechtilému mudrci?” zeptal se Petronius Vinicia.
“Říkám, že on Lygii najde!” zvolal rozradostněně Vinicius. “Ale říkám také, že kdyby byl nějaký stát lotrů, on by v tom státě mohl být králem.”
“O tom není pochyb. Musím s tím stoikem navázat bližší známost, ale prozatím dám po něm vykouřit atrium kadidlem.”
Chilón Chilonides se zatím zahalil do svého nového pláště, potěžkával v ruce, skryté pod jeho záhyby, měšec, který dostal od Vinicia, a kochal se jeho tíhou i zvukem. Pomalým krokem, ohlížeje se, zda se z Petroniova domu za ním nedívají, minul Porticus Liviae, a když došel na roh ulice Clivus Virbius, odbočil na Suburu.
“Musím zajít ke Sporovi,” hovořil sám k sobě, “a ulít trochu vína Fortuně. Konečně jsem našel to, co už dlouho hledám. Je mladý, vznětlivý, štědrý jako kyperské doly a za tu lygijskou třasořitku by dal půlku svého jmění. Ano, právě takového člověka hledám už dávno. Člověk však musí na něho opatrně, protože jeho svraštělé obočí nevěstí nic dobrého. Ach! Vlčí štěňata dnes vládnou světem! Toho Petronia bych se bál už méně. Ó bohové! Jak to, že kuplířství vynáší dnes více než ctnost? Ha! Že nakreslila do písku rybu? Vím-li, co to znamená, ať se udávím kouskem kozího sýra! Ale budu to vědět! Protože však ryby žijí pod vodou a hledání pod vodou je těžší než na suchu, ergo: zaplatí mi za tu rybu zvlášť. Ještě jeden takový měšec a budu moci žebráckou mošnu pověsit na hřebík a koupit si otroka… Ale co bys řekl, Chilóne, tomu, kdybych ti poradil, aby sis koupil ne otroka, nýbrž otrokyni? Přece tě znám! Vím, že budeš souhlasit! Kdyby byla krásná, jako například Euniké, sám bys při ní omládl a ještě bys z ní měl poctivé a jisté příjmy. Prodal jsem té ubožačce Euniké dvě nitky z mého vlastního pláště…
Je hloupá, ale kdyby mi ji Petronius daroval, vzal bych… Tak tak, Chilóne, synu Chilónův… Ztratil jsi otce i matku! Jsi sirotek, kup si tedy pro potěšení aspoň otrokyni. A protože otrokyně musí někde bydlit, Vinicius jí najme byt, v němž najdeš útulek i ty; otrokyně se musí oblékat, Vinicius jí tedy zaplatí šaty, musí jíst, bude ji tedy živit. Och, jak je ten život těžký!
Kde jsou ty časy, kdy člověk dostal za obolos tolik bobu se slaninou, kolik se mu vešlo do obou dlaní, anebo kozí jelito, dlouhé jako ruka dvanáctiletého chlapce!
Ale tady je už ten zloděj Sporus! Ve vinárně se člověk nejspíše něco dozví.”
S těmito slovy vešel do vinárny a poručil si džbánek “tmavého”. Když viděl nedůvěřivý pohled krčmáře, vyhrabal z měšce zlatý peníz, položil jej na stůl a řekclass="underline"
“Spore, od svítání až do poledne jsem dnes pracoval se Senekou a zde vidíš, čím mě můj přítel obdařil na cestu.”
Kulaté Sporovy oči zkulatěly při tomto pohledu ještě více a víno se octlo okamžitě před Chilónem. Chilón v něm omočil prst, nakreslil jím na stůl rybu a řekclass="underline"
“Víš, co to znamená?”
“Ryba? No, ryba je ryba!”
“Jsi hlupák, i když přiléváš do vína tolik vody, že by tam člověk mohl najít i rybu. To je symbol, který znamená v jazyku filozofů ,úsměv Fortuny’. Kdybys to byl uhádl, usmála by se Fortuna snad i na tebe. Važ si filozofie, povídám ti, protože jinak změním vinárnu; však mě k tomu můj osobní přítel Petronius už dávno přemlouvá.”
KAPITOLA 14
Několik příštích dnů se Chilón nikde neukazoval. Vinicius, který od té doby, co se od Akté dozvěděl, že ho Lygie milovala, toužil ještě stokrát více po tom, aby ji nalezl, zahájil pátrání na vlastní pěst, protože se nechtěl a ani nemohl obrátit o pomoc k caesarovi, jenž se utápěl v úzkosti o zdraví malé Augusty.
Avšak oběti přinášené do chrámů, modlitby a vota ani lékařské umění a nejrůznější kouzelné prostředky, k nimž se v poslední naději v paláci uchylovali, nepomohly. Dítě za týden zemřelo. Na caesarův dvůr a na Řím se snesl smutek. Caesar, který při narození dítěte šílel radostí, šílel nyní zoufalstvím. Zamkl se ve svém pokoji a dva dny nejedl, a třebaže se palác hemžil davy senátorů a augustiánů, kteří sem spěchali, aby dali najevo smutek a účast, nechtěl nikoho vidět. Senát se sešel k mimořádnému zasedání, na němž bylo zemřelé dítě prohlášeno za bohyni; usnesl se také postavit jí chrám a ustanovit v něm zvláštního kněze. A také do ostatních chrámů byly přinášeny nové oběti k poctě zemřelé, odlévaly se její sochy z drahocenných kovů, a pohřeb, to byla jediná nepopsatelná slavnost, na níž se lid podivoval nepotlačovaným výbuchům caesarova smutku, plakal s ním, natahoval ruce po dárcích, ale především se bavil nevšední podívanou.