Petronius se na okamžik zamyslil a pak řekclass="underline"
“Svět nese na ramenou nikoli Atlas, nýbrž žena a někdy si s ním pohrává jako s míčem.”
“Tak je to!” řekl Vinicius.
A začali se loučit. Ale vtom jim otrok přišel říci, že v předsíni čeká Chilón Chilonides a prosí, aby byl vpuštěn před pánovu tvář.
Vinicius přikázal, aby ho okamžitě pustili dál.
A Petronius řekclass="underline"
“Ha! Neříkal jsem ti to?! U Herkula! Zachovej jenom klid; jinak ovládne on tebe, a ne ty jeho.”
“Pozdrav a úctu urozenému vojenskému tribunovi i tobě, pane!” řekl Chilón, vcházeje. “Kéž se vaše štěstí vyrovná vaší slávě a vaše sláva nechť obsáhne celý svět od Herkulových sloupů až k hranicím Arsakovců.”
“Buď vítán, zákonodárce ctnosti a moudrosti!” odpověděl Petronius.
Avšak Vinicius se zeptal s předstíraným klidem:
“Co přinášíš?”
“Poprvé jsem ti přinesl, pane, naději, dnes ti přináším jistotu, že dívka bude nalezena.”
“To znamená, že jsi ji ještě nenašel?”
“Nenašel, pane, ale objevil jsem, co znamená symbol, který ti nakreslila. Vím, jací lidé ji unesli, a vím, mezi vyznavači kterého boha ji musíme hledat.”
Vinicius chtěl vyskočit se židle, na které seděl, avšak Petronius mu položil ruku na rameno, a otočiv se k Chilónovi, řekclass="underline"
“Pokračuj!”
“Pane, jsi si naprosto jist, že ti dívka nakreslila do písku rybu?”
“Jsem!” vybuchl Vinicius.
“Je tedy křesťanka a unesli ji křesťané.”
Nastala chvíle mlčení.
“Poslechni, Chilóne,” řekl konečně Petronius.
“Můj příbuzný ti určil za nalezení té dívky značnou částku peněz, ale také o nic menší počet ran důtkami, napadne-li ti vodit ho za nos. V prvém případě si koupíš ne jednoho, ale hned tři scriby, ve druhém však ti nebude stačit na hojivou mast ani filozofie všech sedmi mudrců i tvá vlastní nádavkem.”
“To děvče je křesťanka, pane!” zvolal Řek.
“Uvaž to dobře, Chilóne! Ty přece nejsi hloupý člověk. Víme, že Iunia Silana a Calvia Crispinilla nařkly Pomponii Graecinu, že vyznává křesťanské pověry, ale víme také, že domácí soud ji toho obvinění zprostil.
Chtěl bys je snad nyní obnovovat? Chtěl bys nám tu snad namlouvat, že Pomponia a s ní i Lygie patří k nepřátelům lidstva, k travičům fontán a studní, ke ctitelům oslí hlavy, k lidem, kteří vraždí děti a páchají nejoplzlejší prostopášnosti? Uvaž to, Chilóne, aby se these, kterou nám tu hlásáš, neodrazila jako antithese na tvých zádech!”
Chilón rozhodil rukama na znamení, že to není jeho vina, a pak řekclass="underline"
“Pane! Vyslov řecky tuto větu: Ježíš Kristus, Boží Syn, Spasitel.”
“Dobrá. Už ji říkám! A co z toho?”
“A teď vezmi začáteční písmena každého z těchto slov a slož je tak, aby tvořila jedno slovo.”
“Ryba!” řekl s úžasem Petronius.
“Už tedy víš, proč se ryba stala znakem křesťanů,” odpověděl pyšně Chilón.
Chvíli všichni mlčeli. V Řekových vývodech bylo však něco tak překvapujícího, že oba přátelé nebyli s to odolat úžasu.
“Vinicie,” zeptal se Petronius, “nemýlíš se? Opravdu ti Lygie nakreslila rybu?”
“U všech bohů podsvětí! Tady by člověk mohl zešílet!” vykřikl mladý muž podrážděně. “Kdyby mi byla nakreslila ptáka, řekl bych, že ptáka!”
“Je tedy křesťanka,” opakoval Chilón.
“To tedy znamená,” řekl Petronius, “že Pomponia a Lygie otravují studně, vraždí děti chycené na ulici a oddávají se prostopášnostem! Hlouposti! Ty, Vinicie, byl jsi v jejich domě déle, já jen krátce, ale znám Aula a Pomponii, ba dokonce i Lygii dost, abych mohl říci: pomluvy a hloupost! Je-li ryba znakem křesťanů a to se dá těžko popřít – a jsou-li ty dvě křesťanky, pak tedy u Proserpiny! – nejsou křesťané zřejmě takoví, za jaké je považujeme.”
“Mluvíš jako Sokrates, pane,” odpověděl Chilón.
“Kdo kdy vyslýchal nějakého křesťana? Kdo poznal jejich učení? Když jsem před třemi lety putoval z Neapole sem, do Říma (ó, proč jsem tam jen nezůstal!), připojil se ke mně člověk, lékař jménem Glaukos, o němž se povídalo, že je křesťan, ale já jsem se přesto přesvědčil, že je to dobrý a ctnostný člověk.”
“To ses teď dozvěděl od něho, co znamená ryba?”
“Bohužel ne, pane! Cestou, v jedné hospodě, probodl toho dobrého starce někdo nožem a jeho ženu a dítě odvedli obchodníci s otroky. A já, když jsem je bránil, ztratil jsem tady ty dva prsty. Ale protože u křesťanů není, jak se povídá, nouze o zázraky, doufám, že mi zase narostou.”
“Jak to? Snad nejsi křesťan?”
“Od včerejška, pane! Od včerejška! Udělala ho ze mne ta ryba. Vidíš, jaká je v ní moc! A za několik dnů budu ten nejhorlivější z horlivých, aby mě pustili ke všem svým tajemstvím, a až mě pustí ke všem svým tajemstvím, budu vědět, kde se skrývá to děvče. Pak se mi snad mé křesťanství vyplatí víc než má filozofie.
Však jsem také Merkurovi slíbil, že pomůže-li mi najít dívku, obětuji mu dvě stejně staré a stejně veliké jalovice, jimž dám pozlatit rohy.”
“Tvé den staré křesťanství a tvá starší už filozofie ti tedy dovolují věřit v Merkura?”
“Věřím vždycky v to, več je zapotřebí věřit, a to je má filozofie, která by měla být po chuti zvláště Merkurovi. Ale víte, urození pánové, jak podezíravý je to naneštěstí bůh. Nevěří slibům, ba ani slibům počestných filozofů, a jistě by rád dostal ty jalovice předem, jenže to je obrovský výdaj. Není každý Senekou a já na to nemám. Kdyby však chtěl šlechetný Vinicius na účet té částky, kterou mi slíbil … něco málo…”
“Ani obolos, Chilóne!” řekl Petronius. “Ani obolos!
Viniciova štědrost předčí tvé naděje, ale teprve pak, až bude Lygie nalezena, to znamená, až nám ukážeš její úkryt. Merkur ti bude muset s těmi dvěma jalovicemi počkat, ačkoliv nedivím se, že k tomu nemá moc chuti, a podle toho poznávám, že není hloupý.”
“Poslyšte mě, urození pánové. Objev, který jsem učinil, je veliký, protože i když jsem dosud nenašel dívku, našel jsem cestu, na které je třeba ji hledat. Vy jste rozeslali své otroky po celém městě i po venkově, ale přinesl vám některý z nich nějakou stopu? Ne! Já jediný jsem ji přinesl. A ještě víc vám povím: Mezi vašimi otroky mohou být křesťané, o kterých nevíte, protože tato pověra se rozšířila všude, a tito otroci, místo aby vám pomáhali, budou vás zrazovat. Není dokonce dobře ani to, že mě tady vidí. A proto ty, ušlechtilý Petronie, přikaž mlčet Euniké a ty, stejně ušlechtilý Vinicie, rozhlas, že ti prodávám mast, která zajišťuje koním, jestliže je tou mastí natřeš, vítězství v cirku…
Já jediný budu hledat a já jediný najdu uprchlíky, ale vy mi důvěřujte a uvědomte si, že vše, co dostanu předem, bude pro mne jen pobídkou, protože vždycky budu očekávat víc a budu mít tedy tím větší jistotu, že mě slíbená odměna nemine. Ba, tak je to! Jako filozof pohrdám penězi, ačkoli jimi nepohrdá ani Seneca, ba ani Musonius nebo Cornutus; ti však nikoho nebránili a neztratili prsty, mohou tedy psát sami a zanechat tak svá jména budoucnosti. Ale kromě otroka, kterého si chci koupit, a kromě Merkura, kterému jsem slíbil jalovice (a víte dobře, jak dobytek podražil), i samotné hledání si vyžaduje mnoha výdajů. Poslouchejte jen trpělivě. Za těch několik dnů se mi na nohou nadělaly od samého chození rány. Chodil jsem do vinárny promluvit si s lidmi, k pekařům, řezníkům, k prodavačům oleje i k rybářům. Proběhl jsem všechny ulice a uličky; byl jsem ve skrýších uprchlých otroků; prohrál jsem téměř sto asů v ,moře’; byl jsem v prádelnách, sušárnách, vyvařovnách, setkal jsem se s poháněči mulů i se sochaři; setkal jsem se s lidmi, kteří léčí nemocné měchýře a tahají zuby, mluvil jsem s prodavači sušených fíků, byl jsem na hřbitovech – a víte, proč to všechno?