Pak ho objal paží kolem ramen a zavedl do triclinia.
V unctuariu začaly dvě řecké dívky, frygická děvčata a dvě černošky uklízet epilichnia s vonnými mastmi. Ale vtom se za poodhrnutým závěsem frigidaria objevily hlavy balneatorů a ozvalo se tiché: “Pst!”
Na toto zavolání jedna Řekyně, frygická děvčata a obě Ethiopky živě poskočily a zmizely v okamžení za závěsem. V thermách začínaly chvíle svévole a prostopášnosti, jimž inspector nebránil, protože se často sám zúčastňoval těch nevázaných zábav. Tušil je ostatně i Petronius, ale jako člověk shovívavý, který nerad trestá, přimhuřoval nad nimi oči.
V unctuariu zůstala jen Euniké. Chvíli naslouchala hlasům a smíchu, vzdalujícím se do laconica, a pak uchopila slonovinou a jantarem vykládanou stoličku, na níž seděl před chvílí Petronius, a postavila ji opatrně k jeho soše.
Unctuarium bylo naplněno slunečním světlem a barvami, odrážejícími se od duhových mramorů, jimiž byly obloženy stěny.
Euniké vystoupila na stoličku, a když byla stejně vysoko jako socha, objala pojednou pažemi její krk, odhodila si dozadu zlaté vlasy, a tulíc se svým růžovým tělem k bílému mramoru, vášnivě přitiskla ústa k chladným rtům Petroniovým.
KAPITOLA 2
Po jídle, kterému se říkalo snídaně a k němuž zasedli oba přátelé v době, kdy obyčejní smrtelníci byli už dávno po poledním prandiu, navrhl Petronius lehké zdřímnutí. Podle něho bylo ještě brzy na návštěvy.
Jsou sice lidé, kteří začínají navštěvovat známé za východu slunce a považují to nadto za starý římský zvyk.
Ale on, Petronius, to považuje za zvyk barbarský. Nejvhodnější jsou odpolední hodiny, ne však dříve, dokud se slunce neposune k chrámu Jova Kapitolského a nezačne se dívat kose na Forum. Na podzim bývá ještě horko a lidé po jídle rádi spí. A zatím se tak příjemně naslouchá šumění fontány v atriu a po povinných tisíci krocích je tak příjemné zdřímnout si v načervenalém světle, procezeném skrz purpurové, napůl zatažené velarium. Vinicius uznal správnost jeho slov, i začali se tedy procházet, hovořit nenuceně o tom, co je nového na Palatinu a ve městě, a také trochu filozofovat o životě. Petronius se pak odebral do cubicula, ale nespal dlouho. Za půl hodiny se objevil a rozkázav, aby mu přinesli verbenu, začal k ní čichat a natírat si jí ruce a skráně.
“Nevěřil bys,” řekl, “jak to oživuje a osvěžuje…
Teď jsem připraven.”
Lektika čekala už dlouho, nasedli tedy a dali se nést na Vicus Patricius, do Aulova domu. Petroniova insula stála na jižním svahu Palatinu, nedaleko takzvaných Carin, nejkratší cestu by tedy měli pod Forem, ale protože se Petronius chtěl zároveň zastavit u zlatníka Idomena, dal rozkaz, aby jej nesli přes Vicus Apollinis a přes Forum k Vicu Sceleratu, na jehož rohu bylo plno nejrůznějších tabern.
Obrovští černoši zvedli lektiku a vykročili. Před nimi šli otroci zvaní pedisequi. Petronius přibližoval co chvíli ruce vonící verbenou k nosu a zdálo se, že o něčem uvažuje. Po chvíli řekclass="underline"
“Napadá mi, že není-li ta tvá lesní nymfa otrokyně, mohla by přece opustit dům Plautiů a přestěhovat se do tvého. Zahrnul bys ji láskou a obklopil bohatstvím tak jako já svou zbožňovanou Chrysothemidu, jíž mám – mezi námi řečeno – přinejmenším stejně dost jako ona mne.”
Marcus zavrtěl hlavou.
“Ne?” zeptal se Petronius. “V krajním případě bychom se s celou záležitostí obrátili na caesara a můžeš si být jist, že Měděnobradý by byl na tvé straně, už jen proto, že by podlehl mému vlivu.”
“Neznáš Lygii!” odpověděl Vinicius.
“Dovol mi tedy, abych se zeptal, znáš-li ji ty jinak než jen od vidění? Mluvil jsi s ní? Vyznal jsi jí svou lásku?”
“Napřed jsem ji viděl u fontány, ale pak jsem ji potkal ještě dvakrát. Nezapomeň, že za svého pobytu v domě Aulů jsem bydlil v postranní ville, určené pro hosty, a protože jsem měl vykloubenou ruku, nemohl jsem sedat u společného stolu. Teprve v předvečer dne, na který jsem oznámil svůj odjezd, setkal jsem se s Lygii u večeře – ale nemohl jsem s ní promluvit ani slova. Musil jsem poslouchat Aulovo vyprávění o jeho vítězstvích v Británii a pak o úpadku malých statků v Itálii, o úpadku, jemuž se snažil zabránit ještě Licinius Stolo. Vůbec si nedovedu představit, že by Aulus dovedl mluvit o něčem jiném; a nedomnívej se, že se nám podaří vykroutit se z toho – ledaže budeš chtít poslouchat o zženštilosti dnešní doby. Mají tam v kurnících bažanty, ale nejedí je, protože se drží zásady, že každý snědený bažant přibližuje konec římské moci.
Podruhé jsem ji potkal u zahradní cisterny, v ruce s čerstvě utrženou třtinou, jejíž chochol namáčela do vody a skrápěla kosatce, rostoucí kolem. Podívej se na má kolena. U Héraklova štítu, povídám ti, že se netřásla, když na naše manipuly postupovala s vytím mračna Parthů, ale třásla se u oné cisterny. Upadl jsem do rozpaků jako chlapec, který nosí na krku ještě bulu, a jen očima jsem žebral o slitování, nemoha dlouho promluvit ani slova.”
Petronius na něj pohlédl téměř závistivě.
“Šťastlivče!” řekl. “I kdyby svět a život byly sebehorší, zůstane v nich jedno věčné dobro – mládí!”
A po chvíli se otázaclass="underline" “A neoslovil jsi ji?”
“Oslovil. Když jsem se trochu vzpamatoval, řekl jsem jí, že se vracím z Asie, že jsem si před městem vykloubil ruku a že jsem velmi trpěl, ale v okamžiku, kdy mám opustit tento pohostinný dům, vidím, že utrpení v něm stojí za víc než rozkoš někde jinde, že nemoc zde stojí za víc než jinde zdraví. Naslouchala mým slovům také rozpačitě, se skloněnou hlavou a při tom kreslila něco třtinou do písku. Pak pozvedla zrak, pohlédla ještě jednou na to, co nakreslila, pak ještě jednou na mne, jako by se chtěla na něco zeptat a znenadání utekla jako hamadryáda před přihlouplým faunem.”
“Má asi hezké oči.”
“Jako moře – a já v nich utonul jako v moři. Věř mi, že archipelagos je méně blankytný. Za chvíli přiběhl malý Plautius a začal se mne na něco vyptávat.
Ale já nebyl s to pochopit, oč mu jde.”
“Ó Athéné!” zvolal Petronius. “Sejmi tomuto chlapci z očí pásku, kterou mu tam uvázal Eros, protože jinak si roztříští hlavu o sloup Venušina chrámu!”
Pak oslovil Vinicia:
“Ty jarní pupenče na stromě života, ty první zelená větévko ve vinohradu! Měl bych tě místo k Plautiům dát zanést do domu Gelociova, kde je škola pro chlapce neznající život.”
“Co vlastně chceš?”
“A co nakreslila do písku? Nebylo to náhodou Amorovo jméno, nebylo to snad srdce probodené jeho šípem nebo něco takového, z čeho bys mohl poznat, že satyři pošeptali té nymfě do ucha už nejedno tajemství života? Jak jsi mohl nepohlédnout na ta nakreslená znamení!”
“Oblékl jsem tógu dříve, než si snad myslíš,” řekl Vinicius, “a ještě než přiběhl malý Aulus, bedlivě jsem si ony znaky prohlížel. Vím přece, že i v Řecku i v Římě kreslí děvčata do písku vyznání, která nechtějí vyslovit jejich ústa… Ale hádej, co nakreslila!”
“Jestliže něco jiného, než co jsem se domníval, pak neuhádnu.”
“Rybu.”
“Co to povídáš?”
“Povídám: rybu. Mělo to snad znamenat, že v jejích žilách teče dosud chladná krev? – Nevím! Ale ty, jenž jsi mě nazval jarním pupencem na stromě života, jistě lépe pochopíš toto znamení.”
“Carissime! Na tohle se zeptej Plinia. Vyzná se v rybách. A kdyby ještě žil starý Apicius, snad by ti o tom dovedl také ledacos říci: snědl totiž za svého života více ryb, než by se jich najednou vešlo do Neapolského zálivu.”