“Cestou ti budu jako příklad autorské ješitnosti vyprávět o Rufinově případu,” řekl.
Ale než stačil začít, zahnuli na Vicus Patricius a za chvíli se octli před Aulovým domem. Mladý a silný ianitor jim otevřel dveře vedoucí do ostia. Straka v kleci nad dveřmi je vítala vřískavým: “Salve!”
Cestou z druhé síně, zvané ostium, do vlastního atria řekl Vinicius:
“Všiml sis, že vrátný je tu bez řetězů?”
“Je to podivný dům,” odpověděl polohlasem Petronius. “Jistě víš, že Pomponii Graecinu podezírali z vyznavačství jakési východní pověry, která záleží v uctívání nějakého Chrésta. Zdá se, že jí tak posloužila Crispinilla, která nemůže Pomponii odpustit, že jí jeden muž vystačil na celý život – Univira!… Snáze než takovou seženeš dnes v Římě talíř ryzců z Norica.
Soudili ji domácím soudem.”
“Máš pravdu, že je to podivný dům. Pak ti budu vyprávět, co jsem tu viděl a slyšel.”
Mezitím došli do atria. Otrok zvaný atriensis, který zde vykonával dozor, poslal nomenclatora, aby oznámil příchod hostí, a služebnictvo jim zároveň přisunulo židle a stoličky pod nohy. Petronius, který zde ještě nikdy nebyl, protože se domníval, že v tomto domě vládne věčný smutek, rozhlížel se kolem sebe do jisté míry udiven a jakoby s pocitem zklamání, neboť atrium působilo spíše veselým dojmem. Shora vnikal dovnitř velikým otvorem snop jasného světla, které se lámalo ve vodotrysku v tisíce jisker. Čtvercová vodní nádržka s fontánou uprostřed, zvaná impluvium, určená k zachycování deště padajícího za nepohody horním otvorem, byla obklopena sasankami a liliemi.
Bylo vidět, že zvláště lilie jsou v tomto domě v oblibě, protože jich zde byly celé záhony, bílých i červených; bylo tady i hodně safírových kosatců, jejichž jemňoučké okvětní lístky jako by postříbřily vodní kapky. Na vlhkém mechu, v němž byly ukryty květináče s liliemi, a mezi listnatými trsy stály bronzové sošky, představující děti a vodní ptactvo. V jednom rohu stála laň, odlitá rovněž z bronzu, a skláněla hlavu, kterou vlhko pokrylo zelenavou měděnkou, k vodě, jako by se chtěla napít. Podlaha atria byla z mozaiky; stěny, zčásti vykládané červeným mramorem, zčásti pomalované stromy, rybami, ptáky a gryfy, vábily oči pestrou hrou barev. Veřeje dveří do postranních místností byly zdobeny želvovinou nebo dokonce slonovinou; u zdí mezi dveřmi stály sochy Aulových předků. Na všem bylo vidět nevtíravou zámožnost, dalekou přepychu, ale ušlechtilou a sebejistou.
Petronius, který bydlil nesrovnatelně okázaleji a přepychověji, nemohl tu najít naprosto nic, co by uráželo jeho vkus. Právě chtěl tento poznatek sdělit Viniciovi, když vtom otrok zvaný velarius odhrnul závěs, který dělil atrium Od tablina, a v hloubi domu se objevil spěšně přicházející Aulus Plautius.
Byl to člověk blížící se už večerním dnům života, s hlavou postříbřenou jíním, ale čilý a energického obličeje, který byl sice poněkud sražený, připomínal však trochu orla. Nyní se v tomto obličeji zračil jistý údiv, ba dokonce znepokojení, vyvolané nenadálým příchodem Neronova přítele, druha a důvěrníka.
Ale Petronius byl příliš světa znalý a příliš bystrý, než aby dal znát, že si toho všiml; a tak po prvním přivítání oznámil s veškerou výmluvností a nenuceností, které byl schopen, že přichází poděkovat za péči, jíž se v tomto domě dostalo synovi jeho sestry, a že jen a jen vděčnost je důvodem jeho návštěvy, k níž mu ostatně dodala smělosti jeho stará známost s Aulem.
Aulus ho zase ujistil, že ho rádi vidí jako hosta, a co se vděčnosti týká, řekl, že ji naopak cítí on sám, i když Petronius jistě netuší zač.
Petronius skutečně netušil. Zvedl své ořechové oči ke stropu a marně se snažil vzpomenout si na sebemenší službičku, kterou prokázal Aulovi nebo komukoli jinému. Nevzpomněl si na žádnou snad kromě té, kterou hodlá nyní prokázat Viniciovi. Nechtě se mu sice mohlo něco podobného stát, ale opravdu jenom nechtě.
“Mám rád Vespasiana a velmi si ho vážím,” odpověděl Aulus, “a tomu jsi zachránil život, když se mu přihodilo to neštěstí, že usnul při poslouchání caesarových básní.”
“Potkalo ho štěstí,” odvětil Petronius, “že je neslyšel; přesto však nepopírám, že to štěstí mohlo skončit neštěstím. Měděnobradý mu chtěl rozhodně poslat centuriona s přátelským vzkazem, aby si otevřel žíly.”
“Jenže ty ses mu, Petronie, vysmál.”
“Vysmál – anebo spíše naopak: řekl jsem mu, že když se Orfeovi podařilo uspat písní divoké bestie, pak on, Nero, dosáhl stejného triumfu, jestliže se mu podařilo uspat Vespasiana. Ahenobarba můžeš pohanět, ovšem jen tehdy, je-li v malé pohaně skryta velká lichotka. Naše milostivá Augusta Poppaea to chápe velmi dobře.”
“Bohužel, taková je už doba,” odpověděl Aulus.
“Chybějí mi vpředu dva zuby, vyrazil mi je kámen, vržený rukou nějakého Britanna, a proto při řeči šišlám; ale přesto jsem strávil nejšťastnější chvíle svého života v Británii…”
“Protože to byly chvíle vítězné,” podotkl Vinicius.
Petronius se však zalekl, aby starý vojevůdce nezačal vyprávět o svých dávných válkách, a proto změnil předmět hovoru. V okolí Praenesta našli prý nedávno vesničané mrtvé vlčí štěně se dvěma hlavami a při nedávné bouři odtrhl blesk kus rohu z chrámu Luny, a to je přece neslýchaná věc tak pozdě na podzim. Nějaký Kotta, který mu to vyprávěl, prý dodal, že kněží tohoto chrámu předpovídají z té události záhubu města anebo přinejmenším zkázu některého velkého domu; dá se to prý odvrátit jen mimořádnými oběťmi.
Aulus vyslechl vyprávění a vyslovil domněnku, že taková znamení by se rozhodně neměla podceňovat.
Bohové mohou být rozhněvaní přemírou zločinnosti, to by nebylo ostatně nic divného, a pak by tedy byly prosebné oběti zcela na místě.
Petronius na to řekclass="underline"
“Tvůj dům, Plautie, není nijak zvlášť velký, i když v něm bydlí veliký člověk; můj je sice příliš velký pro tak špatného majitele, ale jinak také malý. A jde-li o zkázu některého tak velikého domu, jako je například domus transitoria, vyplatí se nám vůbec přinášet oběti, abychom tuto zkázu odvrátili?”
Plautius na tuto otázku neodpověděl. Taková opatrnost se poněkud dotkla dokonce i Petronia, neboť přes svůj naprostý nedostatek schopnosti vidět rozdíl mezi dobrem a zlem, nikdy nedonášel a bylo možno s ním hovořit docela bezpečně. Proto změnil opět hovor a začal vychvalovat Plautiův dům a dobrý vkus, který v něm vládne.
“Je to staré sídlo,” odpověděl Plautius, “v němž se od doby, kdy jsem je zdědil, nic nezměnilo.”
Když rozhrnul závěs, dělící atrium od tablina, otevřel se zrakům skrz naskrz celý dům, takže přes tablinum, přes následující peristyl a přes sál zvaný oecus, který ležel za peristylem, bylo vidět do zahrady, která se jasněla v dálce jako světlý obraz v tmavém rámu.
Do atria odtamtud zalétal veselý dětský smích.
“Ach vojevůdce,” řekl Petronius, “dovol nám, abychom si směli poslechnout zblízka ten čistý smích, o který je dnes taková nouze.”
“Rád,” odvětil Plautius a povstal. “To si můj malý Aulus a Lygie hrají s míčem. Ale pokud jde o smích, domnívám se, Petronie, že v něm trávíš celé dny, celý život.”
“Život je přece pro smích, a tak se tedy směji,” odpověděl Petronius. “Tady však zní ten smích jinak.”
“Petronius,” dodal Vinicius, “nesměje se ostatně celé dny, nýbrž spíše celé noci.”
Za těchto slov prošli po délce domem a octli se v zahradě, kde si Lygie a malý Aulus hráli s míči, které jim sbírali ze země a podávali otroci, určení výlučně k této zábavě a zvaní sphaeristae. Petronius vrhl rychlý, letmý pohled na Lygii, malý Aulus, sotva spatřil Vinicia, přiběhl k němu a začal se s ním vítat a Vinicius se v chůzi poklonil krásné dívce, která tu stála s míčem v rukou, vlas trochu rozevlátý, poněkud udýchaná a zardělá.