Odmlčel se a chvíli bylo slyšet jen lehoučké šplouchání vody, jak do ní malý Aulus házel kamínky, jimiž plašil ryby. Po chvíli však Vinicius pokračoval hlasem ještě měkčím a tišším:
“Znáš Vespasianova syna Tita? Povídá se o něm, že sotva vyrostl z chlapeckého věku, zamiloval se tak do Bereniky, že z něho touha div život nevysála… I já bych se dovedl tak zamilovat, Lygie!… Bohatství, sláva, moc – pouhý dým! Marnost! Bohatý najde bohatšího, než je sám, slavného zastíní větší sláva druhého, mocného přemůže mocnější… Ale pověz, může sám caesar, ba dokonce některý bůh prožívat větší rozkoš nebo být šťastnější než obyčejný smrtelník v okamžiku, kdy mu na hrudi oddechuje hruď jemu drahá anebo kdy líbá milovaná ústa?… Láska nás pozvedá na roveň bohům, Lygie!”
Lygie naslouchala plna nepokoje, údivu, ale zároveň i tak, jako by naslouchala tónům řecké flétny nebo citery. V některých okamžicích se jí zdálo, že Vinicius zpívá jakousi prapodivnou píseň, která jí zurčí v uších, rozpaluje v ní krev, ale zároveň zahaluje srdce slabostí, strachem i jakousi nevysvětlitelnou radostí…
A měla také dojem, že Vinicius říká něco, co v ní bylo už dávno předtím, ale co si neuvědomovala. Cítila, že Vinicius v ní probouzí něco, co dosud jen dřímalo, a že se v tomto okamžiku mění mlhavý sen ve tvary stále určitější, krásnější a hodnější zalíbení.
Slunce se mezitím už dávno překulilo za Tiber a stálo nyní nízko nad Janikulským pahorkem. Na nehybné cypřiše dopadalo narudlé světlo – a celé ovzduší jím bylo přesyceno. Lygie pozvedla své blankytné oči, jež jako by se právě probudily ze sna, k Viniciovi – a zdál se jí pojednou, zde, ve večerním pří svitu, skloněn nad ní, s prosbou chvějící se v očích, krásnější než všichni ostatní lidé, krásnější než všichni řečtí i římští bohové, jejichž sochy vídala na průčelích svatyní. A Vinicius sevřel svými prsty lehounce její ruku nad zápěstím a zeptal se:
“Zdalipak víš, Lygie, proč to říkám právě tobě?”
“Nevím!” zašeptala tak tiše, že ji Vinicius sotva uslyšel.
Ale neuvěřil jí. Přitahoval její ruku stále silněji k sobě a byl by ji snad přitáhl až k svému srdci, bušícímu návalem touhy po překrásné dívce, byl by ji snad přímo oslovil ohnivými slovy, kdyby se pojednou na pěšině orámované myrtovím neobjevil starý Aulus, který přišel k nim a řekclass="underline"
“Slunce zapadá, chraňte se tedy večerního chladu a nezahrávejte si s Libitinou…”
“Kdepak,” odpověděl Vinicius, “ještě jsem si ani tógu neoblékl, a přece jsem dosud nepocítil chlad.”
“Za pahorky je vidět už jen sotva půl slunečního kotouče,” odpověděl starý bojovník. “Kdybychom tu tak měli mírné podnebí Sicílie, kde se k večeru lid shromažďuje na náměstích a loučí se sborovým zpěvem se zapadajícím Phoebem!”
Zapomněl, že před chvílí sám varoval před Libitinou, a začal vyprávět o Sicílii, kde měl domy a veliký statek, do něhož byl úplně zamilován. Zmínil se také, že měl už nejednou chuť přestěhovat se na Sicílii a dožít tam klidně život. Ten, jemuž zimy už obílily hlavu, má už dost zimních jinovatek. Teď ještě neopadává ze stromů listí a obloha nad městem se laskavě usmívá, ale až zežloutne vinice, až napadne na Albské vrchy sníh a bohové navštíví Campanii pronikavým vichrem, pak kdož ví, zda se s celým domem nepřestěhuje na své poklidné venkovské sídlo.
“Ty bys chtěl opustit Řím, Plautie?” zeptal se Vinicius, jat náhlým neklidem.
“To chci už dávno,” odpověděl Aulus. “Je tam klidněji a bezpečněji.”
A začal znovu vychvalovat své sady, stáda, dům skrytý v zeleni a pahorky porostlé thymiánem a saturejí, v nichž bzučí roje včel. Ale Vinicius nedbal té bukolické nálady, a mysle jen na to, že by mohl ztratit Lygii, hleděl k Petroniovi, jako by jedině od něho očekával záchranu.
Ale Petronius seděl vedle Pomponie a kochal se pohledem na zapadající slunce, na zahradu a na lidi stojící u rybníčku. Na tmavém pozadí myrt zářily jejich oděvy ve večerním přísvitu zlatem. Červánky na nebi se počaly zbarvovat purpurově a fialově a hrát všemi barvami jako opál. Nebeská klenba šeříkově zmodrala. Černé siluety cypřišů měly teď ještě ostřejší obrysy než za bílého dne a v lidech, ve stromech a v celé zahradě se rozhostil večerní klid.
Petronia překvapil tento klid, překvapil jej zvláště v lidech. Ve tvářích Pomponie, starého Aula, jejich chlapce i Lygie bylo něco, co nevídal v obličejích, které ho obklopovaly každý den, či spíše každou noc. Bylo to jakoby jakési světlo, jakési uklidnění a jakási pohoda, plynoucí ze života, jakým tu všichni žili. A s jistým údivem si uvědomil, že přece jen může existovat krása a lahodnost, které on, věčně se za krásou a lahodností honící, dosud nepoznal. Nebyl s to utajit v sobě tuto myšlenku, otočil se tedy k Pomponii a řekclass="underline"
“Přemítám v nitru, jak jiný je váš svět nežli svět, kterým vládne náš Nero.”
Pomponia zvedla svůj drobný obličejíček k večerním červánkům a odpověděla prostě:
“Nad světem nevládne Nero, nýbrž Bůh.”
Snesla se chvilka mlčení. Z aleje nedaleko triclinia bylo slyšet kroky starého vojevůdce, Vinicia, Lygie a malého Aula, ale dříve než došli, zeptal se Petronius ještě:
“Ty tedy věříš v bohy, Pomponie?”
“Věřím v Boha, který je jeden, spravedlivý a všemohoucí,” odpověděla manželka Aula Plautia.
KAPITOLA 3
“Věří v boha, který je jeden, všemohoucí a spravedlivý,” opakoval Petronius, když už byl zase v lektice sám s Viniciem. “Je-li její bůh všemohoucí, vládne tedy nad životem a smrtí; a je-li spravedlivý, znamená to, že sesílá smrt spravedlivě. Proč tedy nosí Pomponia smutek po Julii? Tím, že lituje Julie, žehrá na svého boha.
Musím tohle rozumování opakovat naší měděnobradé opici, soudím totiž, že se v dialektice vyrovnám Sokratovi. Pokud jde o ženy, souhlasím, že každá má tři nebo čtyři duše, ale žádná nemá duši rozumovou. Kdyby Pomponia uvažovala o tom, co je ten jejich velký Logos, raději se Senekou nebo s Cornutem… Mohli by si spolu vyvolávat Xenofanovy, Parmenidovy, Zenónovy a Platónovy stíny, které se tam někde v cimmerských krajích nudí jako čížci v kleci. Já jsem s ní a s Plautiem chtěl mluvit o něčem jiném. U svatého břicha egyptské Isidy! Kdybych jim takhle hezky zpříma řekl, proč jsme přišli, myslím, že by jejich ctnost zazvučela jako měděný štít, když do něho udeříš paličkou! Ale nebyl jsem s to se odhodlat! Věř mi, Vinicie, že jsem nebyl s to! Pávi jsou krásní ptáci, ale křičí příliš pronikavě. Polekal jsem se křiku. Musím však pochválit tvou volbu. Je to opravdu ,růžovoprstá Jitřenka’…
A víš, co mi připomněla ještě? Jaro! Ale ne to naše, v Itálii, kde se sotva tu a tam obalí jabloň květem a kde zůstávají olivy stejně šedé, jak byly, ale jaro, které jsem kdysi viděl v Helvetii; mladé, svěží, světle zelené… Při bledé Luně! Nedivím se ti, Marku. Věz však, že miluješ Dianu a že Aulus a Pomponia jsou s to tě roztrhat stejně, jako kdysi psi roztrhali Aktaióna.”