Vinicius mlčel chvíli se sklopenou hlavou, ale pak začal mluvit hlasem přerývaným touhou:
“Toužil jsem po ní předtím, ale teď po ní toužím ještě více. Když jsem sevřel její ruku, ovanul mě oheň… Musím ji mít. Kdybych byl Diem, zahalil bych ji oblakem, tak jako zahalil Zeus Iónu, anebo bych na ni spadl v podobě deště, tak jako on spadl na Danaé.
Mám chuť líbat její ústa až do bolesti! Mám chuť slyšet její úpění v mém objetí. Mám chuť zabít Aula i Pomponii a ji unést a odnést v náručí do svého domu. Nebudu dnes spát. Rozkáži týrat některého otroka a budu poslouchat jeho kvílení…”
“Uklidni se,” řekl Petronius. “Máš chutě hodné tesaře ze Subury.”
“To je mi všecko jedno. Musím ji mít. Přišel jsem k tobě pro radu, ale nenajdeš-li ji ty, najdu si ji sám…
Aulus považuje Lygii za dceru, proč bych se tedy já měl na ni dívat jako na otrokyni? Nuže, není-li jiné cesty, ať ověnčí dveře mého domu, ať je pomaže vlčím sádlem a ať usedne u mého krbu jako manželka.”
“Uklidni se, potrhlý potomku konsulů! Nevodíme si sem barbary na provazech za našimi vozy proto, abychom se pak ženili s jejich dcerami. Nezabíhej do krajnosti! Zkus to prostými a tvou čest neposkvrňujícími způsoby a dej sobě i mně čas na rozmyšlenou.
Mně se Chrysothemis také zdála Diovou dcerou, a přesto jsem se s ní nedal oddat, stejně jako Nero se nedal oddat s Akté, třebaže z ní dělali dceru krále Attala… Uklidni se!… Uvědom si, že bude-li chtít kvůli tobě opustit Aulovu rodinu, nemají právo ji zdržovat.
A věz, že nehoříš sám, neboť i v ní roznítil Eros plameny… Viděl jsem to a mně můžeš věřit… Buď trpělivý.
Všechno se dá zařídit, ale já jsem dneska už stejně mnoho přemýšlel a to mě unavuje. Ale slibuji ti, že zítra budu ještě o tvé lásce uvažovat, a to by Petronius nesměl být Petroniem, kdyby na něco nepřišel.”
Opět oba umlkli. Konečně po chvíli řekl Vinicius už klidněji:
“Děkuji ti a Fortuna budiž k tobě štědrá!”
“Buď trpělivý!”
“Kam se dáváš nést?”
“K Chrysothemidě…”
“Jsi šťasten, že máš tu, kterou miluješ.”
“Já? Víš, co mě na Chrysothemidě ještě baví? To, že je mi nevěrná s mým vlastním propuštěncem, loutnistou Theoklem, a domnívá se, že já to nevidím. Kdysi jsem ji miloval, ale teď se bavím jejím lhaním a její hloupostí. Pojď k ní se mnou. A jestliže ti začne plést hlavu a malovat ti po stole prstem namočeným ve víně písmena, věz, že nejsem žárlivý.”
Dali se tedy odnést ke Chrysothemidě spolu.
Ale v předpokoji položil Petronius Viniciovi ruku na rameno a řekclass="underline"
“Počkej, myslím, že jsem na něco přišel.”
“Kéž ti to odplatí všichni bohové!…”
“Ano! Myslím, že je to způsob, který nemůže zklamat… Víš co, Marku?”
“Poslouchám, má Athéno…”
“Za několik dnů bude božská Lygie jíst v tvém domě zrno Demétřino.”
“Jsi větší než caesar!” zvolal nadšeně Vinicius.
KAPITOLA 4
Petronius dodržel slib. Nazítří, po návštěvě u Chrysothemidy, spal sice celý den, ale k večeru se dal odnést na Palatin a měl s Neronem důvěrný rozhovor, který způsobil, že se třetího dne objevil před Plautiovým domem centurio v čele asi tuctu praetoriánů.
Doba byla nejistá a strašná. Poslové toho druhu bývali obyčejně zároveň posly smrti. A proto v okamžiku, kdy centurio udeřil kladívkem na Aulovy dveře a kdy správce atria oznámil, že v síni jsou vojáci, zmocnilo se celého domu zděšení. Rodina obklopila starého vojevůdce, neboť nikdo nepochyboval, že nebezpečí hrozí především jemu. Pomponia ho objala kolem krku, přivinula se k němu ze všech sil a její zsinalé rty se rychle pohybovaly, vyslovujíce nějaká tichounká slova; Lygie, obličej bledý jako křída, líbala mu ruku; malý Aulus se chytal jeho tógy a z chodeb, z pokojů v prvním patře, kde bydlily služebné, z domu pro čeleď, z lázní, z klenutých sklepních bytů, z celého domu se začaly sbíhat roje otroků a otrokyň. Bylo slyšet výkřiky: “Heu, heu, me miserum!” – ženy propukly ve veliký pláč, některé si už začaly drásat tváře nebo přikrývat hlavu šátky.
Pouze starý vojevůdce, který byl po léta zvyklý hledět smrti do očí, zůstal klidný a jen jeho nízký orlí obličej se teď zdál jakoby vytesaný z kamene. Po chvíli, když se mu podařilo utišit nářky a když dal služebnictvu příkaz, aby se rozešlo, řekclass="underline"
“Pusť mě, Pomponie. Jestliže nadešel můj konec, budeme mít ještě čas se rozloučit.”
A jemně ji odstrčil. Pomponia řekla:
“Kéž by byl tvůj osud zároveň i mým, Aule!”
Pak klesla na kolena a začala se modlit s takovou úpěnlivostí, jakou může člověku dát jen strach o milovanou bytost.
Aulus odešel do atria, kde naň čekal centurio. Byl to starý Gaius Hasta, Aulův bývalý podřízený a druh z válek v Británii.
“Buď vítán, vojevůdce,” řekl. “Přináším ti caesarův rozkaz a pozdravy. Zde jsou tabulky a odznak na důkaz, že přicházím jeho jménem.”
“Jsem vděčen caesarovi za pozdrav a jeho rozkaz provedu,” odpověděl Aulus. “Buď vítán, Hasto, a mluv, s jakým posláním přicházíš.”
“Aule Plautie,” začal Hasta, “caesar se dozvěděl, že ve tvém domě žije dcera krále Lygů, kterou tento král odevzdal ještě za života božského Claudia do rukou Římanů jako rukojmí, jež mělo zaručit, že Lygové nikdy neporuší hranice impéria. Božský Nero, vojevůdce, je ti vděčen za to, že jsi jí tolik let poskytoval u sebe pohostinství, ale protože nechce už déle zatěžovat tvůj dům a protože se domnívá, že děvče má jako rukojmí být pod ochranou samého caesara a senátu, rozkazuje ti, abys ji vydal do mých rukou.”
Aulus byl příliš vojákem a tvrdě vychovaným mužem, než aby si dovolil projevit nad rozkazem lítost, plýtvat zbytečně slovy nebo si stěžovat. Přesto však se mu na čele objevila vráska.
Před takto svraštěným obočím se kdysi třásly britské legie – a dokonce i nyní se v Hastově obličeji objevil strach. Ale Aulus Plautius cítil, že je v tomto okamžiku proti rozkazu bezmocný. Hleděl chvíli na tabulky, na odznak, pak pohlédl na starého centuriona a klidně řekclass="underline"
“Počkej, Hasto, v atriu, než ti rukojmí vydám.”
Po těchto slovech odešel na druhý konec domu, do síně zvané oecus, kde naň plna neklidu a úzkosti čekala Pomponia Graecina, Lygie a malý Aulus.
“Nikomu nehrozí smrt ani vyhnanství na daleké ostrovy,” oznámil, “ale přesto je caesarův posel zvěstovatelem neštěstí. Jde o tebe, Lygie.”
“O Lygii?” vykřikla udiveně Pomponia.
“O ni,” odpověděl Aulus.
Pak se otočil k děvčeti.
“Lygie, vychovávali jsme tě v našem domě jako vlastní dítě a já i Pomponia tě máme rádi jako svou dceru. Ale víš, že nejsi naše dcera. Jsi rukojmí, které dal tvůj národ Římu, a péče o tebe patří caesarovi.
Nuže, caesar si tě bere z našeho domu.”
Vojevůdce mluvil klidně, ale jakýmsi podivným, neobvyklým hlasem. Lygie naslouchala jeho slovům mžikajíc očima a vypadalo to, že nechápe, oč jde.
Pomponiiny tváře zbledly. Ve dveřích z chodby do oeku se opět začaly objevovat vystrašené obličeje otrokyň.
“Caesarovu vůli musíme splnit,” řekl Aulus.
“Aule!” zvolala Pomponia a objala dívku, jako by ji chtěla bránit. “Lépe by pro ni bylo, kdyby zemřela.”
Lygie se vinula k její hrudi a opakovala: “Matko!
Matko!” Nemohla se pro pláč zmoci na jiná slova.
Na Aulově tváři se opět objevily hněv a bolest.
“Kdybych byl na světě sám,” řekl pochmurně, “nevydal bych ji živou – a naši příbuzní by mohli ještě dnes za nás obětovat Diovi Osvoboditeli… Ale nemám právo zahubit tebe a naše dítě, které se může dožít šťastnějších časů… Vypravím se ještě dnes za caesarem a budu ho prosit, aby rozkaz změnil. Nevím, vyslyší-li mě. Prozatím buď zdráva, Lygie, a pamatuj, že i já i Pomponia jsme vždycky blahoslavili den, kdy jsi zasedla u našeho krbu.”