FABRY: Pozor, Bus! Pozor na dráty!
DR. GALL: Haló, co si to nesete?
BUSMAN (klade knihy na stůl): Hlavní knihy, dětičky. Rád bych si udělal účty, než - než - Inu letos nebudu čekat s bilancí do Nového roku. Tak co máte? (Jde k oknu.) Ale vždyť tam je docela ticho!
DR. GALL: Vy nic nevidíte?
BUSMAN: Ne, jenom velikou modrou plochu, jako když mák rozseje.
DR. GALL: To jsou Roboti.
BUSMAN: Ah tak. Škoda že na ně nevidím. (Sedne si ke stolu a otevře knihy.)
DOMIN: Nechte toho, Busmane. Roboti z Amélie vykládají zbraně.
BUSMAN: Nu a co? Jak já mám tomu zabránit?
DOMIN: Tomu nemůžeme zabránit.
BUSMAN: Tedy mne nechte počítat. (Dá se do práce.)
FABRY: Není ještě konec, Domine. Pustili jsme do mříží dvanáct set volt a -
DOMIN: Počkejte. Ultimus na nás obrátil děla.
DR. GALL: Kdože?
DOMIN: Roboti na Ultimu.
FABRY: Hm, pa k ovšem - pak - pak je s námi konec, mládenci. Roboti jsou na vojnu cvičeni.
DR. GALL: My tedy -
DOMIN: Ano. Neodvratně.
(Pauza.)
DR. GALL: Hoši, je to zločin staré Evropy, že naučila Roboty válčit! Nemohli už dát u čerta pokoj s tou svou politikou? To byl zločin, udělat z živé práce vojáky!
ALQUIST: Zločin byl vyrábět Roboty!
DOMIN: Cože?
ALQUIST: Zločin byl vyrábět Roboty!
DOMIN: Ne. Alquiste, ani dnes toho nelituju.
ALQUIST: Ani dnes?
DOMIN: Ani dnes, v poslední den civilizace. Byla to veliká věc.
BUSMAN (polohlasně): Tři sta šestnáct miliónů.
DOMIN (těžce): Alquiste, je naše poslední hodina; mluvíme už skoro z onoho světa. Alquiste, to nebyl špatný sen, rozbít otroctví práce. Práce ponižující a strašné, kterou člověk musel nést. Dřiny nečisté a vražedné. Oh Alquiste, pracovalo se příliš těžko. Žilo se příliš těžko. A tohle překonat -
ALQUIST: - nebyl sen obou Rossumů. Starý Rossum myslel na své bezbožné kejkle a mladý na miliardy. A není to sen vašich R.U.R.-akcionářů. Jejich sen jsou dividendy. A na jejich dividendy lidstvo zahyne.
DOMIN (popuzen): Vezmi čert jejich dividendy! Myslíte, že bych jen hodinu dělal pro ně? (Tluče do stolu.) Pro sebe jsem to dělal, slyšíte? Pro své uspokojení! Chtěl jsem, aby se člověk stal pánem! Aby už nežil jen pro kus chleba! Chtěl jsem, aby žádná duše nepitoměla u cizích strojů, aby už nezbylo nic, nic, nic z toho zatraceného sociálního krámu! Oh mně se oškliví ponížení a bolest, mně se protiví chudoba! Nové pokolení jsem chtěl! Chtěl jsem - myslel jsem -
ALQUIST: Nu?
DOMIN (tišeji): - chtěl jsem, abychom z celého lidstva udělali aristokracii světa. Neomezené, svobodné a svrchované lidi. A třeba víc než lidi.
ALQUIST: Nu tak tedy Nadlidi.
DOMIN: Ano. Ó jen mít sto let času! Ještě sto let pro příští lidstvo!
BUSMAN (polohlasně): Tři sta sedmdesát miliónů přenos. Tak.
(Pauza.)
HALLEMEIER (u dveří vlevo): Jářku hudba je veliká věc. Měli jste poslouchat. Tohle člověka jaksi zduchovní, zjemní -
FABRY: Co vlastně?
HALLEMEIER: Ten soumrak lidí, u všech čertů! Mládenci, ze mne se stává požitkář. Měli jsme se na to vrhnout dřív. (Jde k oknu a dívá se ven.)
FABRY: Nač?
HALLEMEIER: Na požívání. Na krásné věci. Hrome, je tolik krásných věcí! Svět byl krásný, a my - my tady - Hoši, hoši, řekněte, čeho jsme užili?
BUSMAN (polohlasně): Čtyři sta padesát dva milióny, výborně.
HALLEMEIER (u okna): Život byl veliká věc. Kamarádi, život byl - jářku - Fabry, pusťte drobet proudu do té vaší mříže!
FABRY: Proč?
HALLEMEIER: Sahají na ni.
DR. GALL (u okna): Zapněte!
(Fabry cvakne vypínačem.)
HALLEMEIER: Kriste, to je zkroutilo! Dva, tři, čtyři zabití!
DR. GALL: Ustupují.
HALLEMEIER: Pět zabitých!
DR. GALL (odvrací se od okna): První srážka.
FABRY: Cítíte smrt?
HALLEMEIER (uspokojen): Jsou na uhel, holenku. Dočista na uhel. Haha, člověk se nesmí dát! (Usedne.)
DOMIN (mne si čelo): Snad jsme už sto let zabiti a jenom strašíme. Snad jsme dávno, dávno mrtvi a vracíme se jen odříkávat, co jsme už jednou mluvili… před smrtí. Jako bych tohle všechno už zažil. Jako bych ji už někdy byl dostal. Střelnou ránu - sem - do krku. A vy, Fabry -
FABRY: Co já?
DOMIN: Zastřelen.
HALLEMEIER: Hrome, a já?
DOMIN: Probodnut.
DR. GALL: A já nic?
DOMIN: Roztrhán.
(Pauza.)
HALLEMEIER: Nesmysl! Haha, člověče, kdepak mne probodnout! Já se nedám!
(Pauza.)
HALLEMEIER: Co mlčíte, blázni? Ke všem čertům, mluvte!
ALQUIST: A kdo, kdo je vinen? Kdo je tím vinen?
HALLEMEIER: Hlouposti. Nikdo není vinen. Zkrátka Roboti - Inu Roboti se nějak změnili. Copak někdo může za Roboty?
ALQUIST: Všechno pobito! Celé lidstvo! Celý svět! (Vstane.) Hleďte, ó hleďte, potůčky krve na každém prahu! Potůčky krve ze všech domů! Ó bože, ó bože, kdo je tím vinen?
BUSMAN (polohlasně): Pět set dvacet miliónů! Panebože půl miliardy!
FABRY: Myslím, že… že snad přeháníte. Jděte, není tak snadné pobít celé lidstvo.
ALQUIST: Já žaluju vědu! žaluju techniku! Domina! sebe! nás všechny! My, my jsme vinni! Pro své velikášství, pro něčí zisky, pro pokrok, já nevím pro jaké náramné věci jsme zabili lidstvo! Nu tak praskněte svou velikostí! Tak ohromnou mohylu z lidských kostí si nepostavil žádný čingischán!
HALLEMEIER: Nesmysl, člověče! Lidé se tak lehko nedají, haha, kdepak!
ALQUIST: Naše vina! Naše vina!
DR. GALL (utírá si pot z čela): Nechte mne mluvit, hoši. Já jsem tím vinen. Vším, co se stalo.
FABRY: Vy Galle?
DR. GALL: Ano, nechte mne mluvit. Já jsem změnil Roboty. Busmane, suďte mne také.
BUSMAN (vstane): Nono, copak se vám stalo?
DR. GALL: Změnil jsem povahu Robotů. Změnil jsem jejich výrobu. Totiž jen některé tělesné podmínky, rozumíte? Hlavně - hlavně jejich - iritabilitu.
HALLEMEIER (vyskočí): Zlořečeně, proč zrovna tu?
BUSMAN: Proč jste to dělal?
FABRY: Proč jste nic neřekl?
DR. GALL: Dělal jsem to tajně… na svou pěst. Předělával jsem je na lidi. Vyšinul jsem je. Už teď jsou v něčem nad námi. Jsou silnější než my.
FABRY: A co to má dělat se vzpourou Robotů?
DR. GALL: Oh mnoho. Myslím že všechno. Přestaly to být stroje. Slyšíte, vědí už o své převaze a nenávidí nás. Nenávidí všechno lidské. Suďte mne.
DOMIN: Mrtví mrtvého.
FABRY: Doktore Galle, vy jste změnil výrobu Robotů.
DR. GALL: Ano.
FABRY: Byl jste si vědom, co může být následkem vašeho… vašeho pokusu?
DR. GALL: Byl jsem povinen počítat s takovou možností.
FABRY: Proč jste to dělal?
DR. GALL: O své újmě. Byl to můj osobní experiment.
(Ve dveřích zleva Helena. Všichni vstanou.)
HELENA: On lže! To je ohavné! Oh Galle, jak můžete tak lhát?