PRIMUS: Není ti někdy, řekni, Heleno, jako by bylo lépe umřít? Víš, snad jenom spíme. Včera ve spaní jsem zas mluvil s tebou.
HELENA: Ve spaní?
PRIMUS: Ve spaní. Mluvili jsme nějakým cizím nebo novým jazykem, protože si ani slovo nepamatuju.
HELENA: O čem?
PRIMUS: To nikdo neví. Já sám jsem tomu nerozuměl, a přece vím, že jsem nikdy nemluvil nic krásnějšího. Jak to bylo a kde, nevím. Když jsem se tě dotkl, mohl jsem umřít. I místo bylo jiné než všechno, co kdo na světě viděl.
HELENA: Já jsem ti našla místo, Prime, to se podivíš. Bydleli tam lidé, ale teď to zarostlo a jakživ tam nikdo nepřijde. Jakživ nikdo jenom já.
PRIMUS: Co tam je?
HELENA: Nic, domek a zahrada. A dva psi. Kdybys viděl, jak mně lížou ruce, a jejich štěňata, ach Prime, nic snad není krásnějšího! Vezmeš je na klín a chováš, a pak už nemyslíš na nic a nestaráš se o nic, až slunce zapadne; když potom vstaneš, je ti, jako bys udělal stokrát víc než mnoho práce. Ne, jistě, já nejsem k ničemu; každý říká, že nejsem k žádné práci. Já nevím, jaká jsem.
PRIMUS: Jsi krásná.
HELENA: Já? Jdi, Prime, co jsi to řekl?
PRIMUS: Věř mně, Heleno, já jsem silnější než všichni Roboti.
HELENA (před zrcadlem): Já že jsem krásná? Ach ty hrrozné vlasy, kdybych si do nich mohla něco dát! Víš, tam v zahradě si vždycky dám do vlasů květiny, ale není tam ani zrcadlo, ani nikdo - (Nakloní se k zrcadlu.) Ty že jsi krásná? Proč krásná? Jsou krásné vlasy, které tě jenom tíží? Jsou krásné oči, které zavíráš? Jsou krásné rty, do kterých se jen koušeš, aby to bolelo? Co je to, nač je to, být krásná? - (Uvidí v zrcadle Prima.)
Prime, to jsi ty? Pojď sem, ať jsme tam vedle sebe! Hleď, ty máš jinou hlavu nežli já, jiná ramena, jiná ústa - Ach Prime, proč se mi vyhýbáš? Proč musím za tebou běhat celý den? A pak ještě říkáš, že jsem krásná!
PRIMUS: Ty utíkáš přede mnou, Heleno.
HELENA: Jak jsi se učesal? Ukaž! (Vjede mu oběma rukama do vlasů.) Sss, Prime, nic není na hmat jako ty! Počkej, musíš být krásný! (Vezme s umyvadla hřeben a češe Primovi vlasy do čela.)
PRIMUS: Není ti někdy, Heleno, že najednou ti tluče srdce: Teď, teď se musí něco stát -
HELENA (dá se do smíchu): Podívej se na sebe!
ALQUIST (vstává): Co - cože, smích? Lidé? Kdo se vrátil?
HELENA (pustí hřeben): Co by se s námi, Prime, mohlo stát!
ALQUIST (motá se k nim): Lidé? Vy - vy - vy jste lidé?
(Helena vykřikne a odvrátí se.)
ALQUIST: Vy jste snoubenci? Lidé? Odkud se vracíte? (Hmatá na Prima.) Kdo jste?
PRIMUS: Robot Primus.
ALQUIST: Jak? Ukaž se, děvče! Kdo jsi?
PRIMUS: Robotka Helena.
ALQUIST: Robotka? Obrať se! Co, ty se stydíš? (Bere ji za rameno.) Ukaž se mi, Robotko!
PRIMUS: Jářku pane, nechat ji!
ALQUIST: Jakže, ty ji chráníš? - Jdi ven, děvče!
(Helena vyběhne.)
PRIMUS: Nevěděli jsme, pane, že tu spíš.
ALQUIST: Kdy byla udělána?
PRIMUS: Přede dvěma roky.
ALQUIST: Od doktora Galla?
PRIMUS: Jako já.
ALQUIST: Tak tedy, milý Prime, já - já musím dělat nějaké pokusy na Gallových Robotech. Záleží na tom všechno další, rozumíš?
PRIMUS: Ano.
ALQUIST: Dobrá, doveď to děvče do pitevny. Budu ji pitvat.
PRIMUS: Helenu?
ALQUIST: Nu ovšem, říkám ti. Jdi, připrav všechno. - Nu tak, bude to? Mám zavolat jiné, aby ji přivedli?
PRIMUS (uchopí těžkou třecí paličku): Hneš-li se, rozbiju ti hlavu!
ALQUIST: Tak tedy rozbij! Jen rozbij! Co budou pak dělat Roboti?
PRIMUS (vrhne se na kolena): Pane, vezmi si mne! Jsem stejně udělán jako ona, ze stejné látky, stejného dne! Vezmi si můj život, pane! (Rozhaluje kazajku.) Řež tady, tady!
ALQUIST: Jdi, já chci pitvat Helenu. Dělej honem.
PRIMUS: Vezmi si mne místo ní; řež do těchhle prsou, ani nevykřiknu, ani nevzdychnu! Vezmi stokrát můj život -
ALQUIST: Pomalu, hochu. Ne tak marnotratně. Copak ty nechceš žít?
PRIMUS: Bez ní ne. Bez ní nechci, pane. Nesmíš zabít Helenu! Co ti to udělá, vzít mně život?
ALQUIST (dotýká se něžně jeho hlavy): Hm, já nevím - Poslyš, chlapíku, rozmysli si to. Je těžko umírat. A je, vidíš, je lépe žít.
PRIMUS (vstává): Neboj se, pane, a řež. Jsem silnější než ona.
ALQUIST (zazvoní): Ach Prime, jak je dávno, co jsem byl mladým člověkem! Neboj se, Heleně se nic nestane.
PRIMUS (rozepíná kazajku): Jdu, pane.
ALQUIST: Počkej.
(Vejde Helena.)
ALQUIST: Pojď sem, děvče, ukaž se mi! Ty tedy jsi Helena? (Hladí ji po vlasech.) Neboj se, necouvej. Pamatuješ se na paní Dominovou? Ach Heleno, jaké ta měla vlasy! Ne, ne, ty se na mne nechceš podívat. Tak co, děvče, je pitevna uklizena?
HELENA: Ano, pane.
ALQUIST: Dobře, pomůžeš mi, viď? Budu pitvat Prima.
HELENA (vykřikne): Prima?
ALQUIST: Nu ano, ano, musí to být, víš? Chtěl jsem - vlastně - ano, chtěl jsem pitvat tebe, ale Primus se nabídl za tebe.
HELENA (zakryje si tváře): Primus?
ALQUIST: Ale ovšem, co na tom? Ach dítě, ty umíš plakat? Řekni, co záleží na nějakém Primovi?
PRIMUS: Netrap ji, pane!
ALQUIST: Ticho, Prime, ticho! - K čemu ty slzičky? Nu bože, nebude Prima. Zapomeneš na něj do týdne. Jdi, buď ráda, že žiješ.
HELENA (tiše): Já půjdu.
ALQUIST: Kam?
HELENA: Abys mne pitval.
ALQUIST: Tebe? Jsi krásná, Heleno. Bylo by tě škoda.
HELENA: Půjdu. (Primus jí zastupuje cestu.) Pusť, Prime! Pusť mne tam!
PRIMUS: Nepůjdeš, Heleno! Prosím tě, jdi, tady nesmíš být!
HELENA: Já skočím z okna, Prime. Půjdeš-li tam, skočím z okna!
PRIMUS (zadrží ji): Nepustím! (K Alquistovi:) Nikoho, starý, nezabiješ!
ALQUIST: Proč?
PRIMUS: My - my - patříme k sobě.
ALQUIST: Ty jsi řekl. (Otevře dveře ve středu.) Ticho. Jděte.
PRIMUS: Kam?
ALQUIST (šeptem): Kam chcete. Heleno, veď ho. (Strká je ven.) Jdi, Adame. Jdi, Evo; budeš mu ženou. Buď jí mužem, Prime.
(Zavírá za nimi.)
ALQUIST (sám): Požehnaný dni! (Jde po špičkách ke stolu a vylévá zkumavky na zem.) Svátku dne šestého! (Usedne u psacího stolu, hází knihy na zem; pak otevře bibli, listuje a čte:) “A stvořil Bůh člověka k obrazu svému: k obrazu božímu stvořil ho, muže a ženu stvořil je. I požehnal jim Bůh a řekclass="underline" Rosťtež a množte se, a naplňte zemi, a podmaňte ji, a panujte nad rybami mořskými, a nad ptactvem nebeským, i nad všemi živočichy, kteří se hýbají na zemi. (Vstává.) A viděl Bůh vše, co byl učinil, a bylo velmi dobré. I stal se večer a jitro, den šestý.” (Jde do středu pokoje.) Den šestý! Den milosti. (Padá na kolena.) Nyní propustíš, Pane, služebníka svého - svého nejzbytečnějšího sluhu Alquista. Rossume, Fabry, Galle, velicí vynálezci, co jste vynalezli velkého proti té dívce, proti tomu chlapci, proti tomu prvnímu páru, který vynašel lásku, pláč, úsměv milování, lásku muže a ženy? Přírodo, přírodo, život nezahyne! Kamarádi, Heleno, život nezahyne! Zase se začne z lásky, začne se nahý a maličký; ujme se v pustině, a nebude mu k ničemu, co jsme dělali a budovali, k ničemu města a továrny, k ničemu naše umění, k ničemu naše myšlenky, a přece nezahyne! Jen my jsme zahynuli. Rozvalí se domy a stroje, rozpadnou se systémy a jména velikých opadají jako listí; jen ty, lásko, vykveteš na rumišti a svěříš větrům semínko života. Nyní propustíš, Pane, služebníka svého v pokoji; neboť uzřely oči mé - uzřely - spasení tvé skrze lásku - a život nezahyne! (Vstává.) Nezahyne! (Rozpřáhne ruce.) Nezahyne!