HELENA (usedá k němu): Dnes zůstaneš u mne, viď? Řekni!
DOMIN: Rozhodně. Možná že ano. Totiž, uvidíme. (Vezme ji za ruku.) Tak dnes je tomu deset let, pamatuješ se? - Slečno Gloryová, jaká čest pro nás, že jste přijela.
HELENA: Oh pane centrální řediteli, mne tak zajímá váš závod!
DOMIN: Pardon, slečno Gloryová, je sice přísně zakázáno - výroba umělých lidí je tajná -
HELENA: - ale když poprosí mladá, trochu hezká dívka -
DOMIN: Ale zajisté, slečno Gloryová, před vámi nemáme tajností.
HELENA (najednou vážně): Jistě ne, Harry?
DOMIN: Ne.
HELENA (v předešlém tónu): Ale já vás varuju, pane; ta mladá dívka má hrrozné úmysly.
DOMIN: Proboha slečno Gloryová, jaképak? Snad se nechce za mne vdát?
HELENA: Ne, ne, chraň bůh! To ji ani ve snu nenapadlo! Ale přijela s plánem podnítit rrevoltu vašich ohavných Robotů!
DOMIN (vyskočí): Revoltu Robotů!
HELENA (vstane): Harry, co je ti?
DOMIN: Haha, slečno Gloryová, to se vám povedlo! Revoltu Robotů! Spíš byste vzbouřila vřetena nebo cvočky než naše Roboty! (Usedne.) Víš, Heleno, byla jsi skvostné děvče; zbláznila jsi nás všechny.
HELENA (sedá k němu): Oh tehdy jste mně všichni tolik imponovali! Připadala jsem si jako holčička, která zabloudila mezi - mezi -
DOMIN: Mezi co, Heleno?
HELENA: Mezi ohrromné stromy. Byli jste tak jisti sebou, tak mocní! A vidíš, Harry, za těch deset let mě nikdy nepřešla ta - ta úzkost či co, a vy jste nikdy nezapochybovali - Ani když se všechno hatilo.
DOMIN: Co se hatilo?
HELENA: Vaše plány, Harry. Když se třeba dělníci bouřili proti Robotům a rozbíjeli je, a když lidé dali Robotům zbraně proti těm povstáním a Roboti pobili tolik lidí - A když pak vlády udělaly z Robotů vojáky a bylo tolik válek, a to všechno, víš?
DOMIN (vstane a přechází): To jsme předvídali, Heleno. Rozumíš, to je jen přechod - do nových poměrů.
HELENA: Celý svět se vám klaněl - (Vstane.) Oh Harry!
DOMIN: Co chceš?
HELENA (zastaví ho): Zavři továrnu a odjeďme! My všichni!
DOMIN: Prosím tě, jak to souvisí?
HELENA: Nevím. Řekni, odjedeme? Já mám takovou hrůzu z něčeho!
DOMIN (chopí ji za ruce): Z čeho, Heleno?
HELENA: Oh já nevím! Jako by na nás a na všechno něco padalo - neodvratně - Prosím tě, udělej to! Vezmi nás všechny odtud! Najdeme na světě místo, kde nikdo není, Alquist nám postaví dům, všichni se ožení a budou mít děti, a pak -
DOMIN: Co pak?
HELENA: Pak budeme žít od začátku, Harry.
(Zazvoní telefon.)
DOMIN (vytrhne se Heleně): Promiň. (Vezme sluchátko.) Haló - ano. - Cože? - Aha. Už běžím. (Pověsí sluchátko.) Fabry mne volá.
HELENA (spíná ruce): Řekni -
DOMIN: Ano, až přijdu. Sbohem, Heleno. (Běží kvapem nalevo.) Nechoď ven!
HELENA (sama): Ó bože, co se děje? Náno! Náno, honem!
NÁNA (vyjde zprava): No co zas?
HELENA: Náno, najdi poslední noviny! Rychle! V pánově ložnici!
NÁNA: No hned. (Odejde vlevo.)
HELENA: Co se jen proboha děje? Nic, nic mně neřekne! (Dívá se triedrem k přístavu.) Je to válečná loď! Bože proč válečná? Něco na ni nakládají - a v takovém spěchu! Co se přihodilo? Je na ní jméno - Ul-ti-mus. Co je to Ultimus?
NÁNA (vrací se s novinami): Po zemi je nechá válet! Takhle je rozmačkat!
HELENA (rozevře rychle noviny): Staré, už týden staré! Nic, nic v nich! (Pustí noviny.)
(Nána zdvihne je, vyndá z kapsy v zástěře rohové brejle, posadí se a čte.)
HELENA: Něco se děje, Náno! Mně je ta k úzko! Jako by všech no bylo mrtvé, i vzduch -
NÁNA (slabikuje): “Vál-ka na Bal-ká-ně.” Ach Jezus, zase trest boží! Šak ta vojna přijde taky sem! Je to daleko vodtud?
HELENA: Daleko. Oh nečti to! Je to pořád stejné, pořád ty války -
NÁNA: Jakpak by nebyly! Copak neprodáváte pořád tisíce tísícu těch pohanu za vojáky? - Oh Kriste Pane, to je dopuštěni!
HELENA: Ne, nečti! Nechci nic vědět!
NÁNA (slabikuje): “Ro-bot-ští vojáci ni-ko-ho ne-še-tří v do-by-tém ú-ze-mí. Vy-vraž - Vyvraždili přes sedum set tisíc ob-čan-ských lidí - ” Lidí, Heleno!
HELENA: To není možno! Ukaž - (Nakloní se k novinám, čte:) “Vyvraždili přes sedm set tisíc občanských lidí patrně na rozkaz velitele. Tento čin, příčící se - ” Tak vidíš, Náno, to jim poručili lidé!
NÁNA: Tudle je něco nejtlustějc vytištěnýho. “Po-sled-ní zprá-vy. V Ha-vru se u-sta-vi-la prv-ní ra-so-vá or-or-or-ga-ni-zace Robotů.” - To nic neni. Tomu nerozumím. A tudle, panebože, zas nějaká vražda! Prokristapána!
HELENA: Jdi, Náno, odnes ty noviny!
NÁNA: Počkat, tadyhle je něco velkýho. “Po-pu-la-ce.” Co to je?
HELENA: Ukaž, to já vždycky čtu. (Vezme noviny.) Ne, jen si považ! (Čte:) “Za poslední týden nebylo opět hlášeno ani jediné narození.” (Pustí noviny.)
NÁNA: Co to má bejt?
HELENA: Náno, lidé se přestávají rodit.
NÁNA (skládá brýle): Tak to je konec. To je s náma konec.
HELENA: Prosím tě, nemluv tak!
NÁNA: Už se lidi neroděj. To je trest, to je trest! Hospodin poranil ženský neplodností.
HELENA (vyskočí): Náno!
NÁNA (vstává): To je konec světa. Z ďábelský pejchy ste se vopovážili tvořit jako pámbu. Bezbožnost je to a rouhání, jako bohové chcete bejt. A jako bůh vyhnal člověka z ráje, tak ho vyžene ze světa celýho!
HELENA: Mlč, Náno, prrosím tě! Udělala jsem ti něco? Udělala jsem něco tomu tvému zlému pánubohu?
NÁNA (s velikým gestem): Nerouhat se! - Von dobře ví, proč vám nedal dítě! (Odejde vlevo.)
HELENA (u okna): Proč mně nedal - Bože můj, copak já za to mohu? - (Otvírá okno a volá:) Alquiste, halo, Alquiste! Pojďte sem nahoru! - Cože? - Ne, pojďte právě tak, jak jste! Vy jste tak milý v těch zednických šatech! Honem! (Zavře okno a zastaví se před zrcadlem.) Proč mně nedal? Mně? (Naklání se k zrcadlu.) Proč, proč ne? Slyšíš? Copak ty za to můžeš? (Vztyčí se.) Ach, mně je úzko! (Jde Alquistovi vlevo naproti.)
(Pauza.)
HELENA (vrací se s Alquistem - Alquist jako zedník, pomazán vápnem a cihlami): Jen pojďte. Vy jste mi udělal takovou radost, Alquiste! Já vás mám všecky tolik ráda! Ukažte ruce!
ALQUIST (schovává ruce): Paní Heleno, zamazal bych vás, jsou od práce.
HELENA: To je na nich to nejlepší. Dejte sem! (Tiskne mu obě ruce.) Alquiste, chtěla bych být maličká.
ALQUIST: Proč?
HELENA: Aby mne tyhle hrubé, umazané ruce pohladily po tváři. Sedněte, prosím vás. Alquiste, co znamená “ultimus”?