„Trest kráčí vzápětí za hříchem,“ řekl major, „avšak vraťte mi moje hodinky, nepřeji si nic méně, než abych byl hrubý, jako jsou občané mülhausenští.“
Arnoštek měl na jazyku dvě nebo tři souvětí, jež zvolna plynou, ale když nebylo zbytí, vyňal stroj z nejhlubší kapsy.
„Hodiny prchají,“ pravil, „a není v mé moci, abych je zadržel.
Pojďme, blíží se poledne a moje nástroje leží doposud svázány na voze.“
Když to Arnoštek řekl, natáhl si nohavici a kabát na flanderský trikot, doposud suchý, dal se do důtklivého zvaní a rozloučil se uctivě se ukláněje.
Abbé a major vyšli za ním.
„Hle, hle,“ pravila paní Durová, co kouzelník zapínaje svůj šat procházel vrbinami na městskou cestu, „hle, hle! Tvoje opičáctví s tyčí, skákání, hluboké vdechy, knižní hatlanina kanovníkova a kobylkářství majorovo, to vše je na hromadě. Pan Arnoštek je švarný chlapík! Kdepak, kdepak by se vzalo ve vás tolik roztomilosti.
Všiml sis, Antoníne, jeho rozpaků a jeho ruměnce, když mu major nabízel tak neomaleně jídlo?“
Mistr vzal láhev a neodpovídaje, zvedl ji proti obloze. „Ano,“ děl po chvíli zevrubného šetření, „ano, je to zdatný člověk. Najedl se, hojně se napil a nezaplatil vstupného.“
V krajině Krokových Varů se nadcházející noc opovídá obvyklým šeřením, jako tomu bývá v končinách daleké Prahy. Místa od přírody stinná, soutěsky a úžlabiny ztemnějí, co starosta obce, jda touže dobou otevřeným prostranstvím náměstí (jestliže městské hodiny nepředbíhají), neznamená krásných znaků večera.
Podle ročního období, v svůj čas, noční temnoty slétnou s korun stromů, kde hřadovaly od včerejška, kouty chladu se otvírají a prostor, který má černá křídla, se hrne do městské nádoby.
Rozšafní lidé mlknou a nepromluví, dokud nepojedli. Je noc a starosta doznává, že nastal večer a že došlo na jeho slova, neboť to předvídal.
Je noc. Před domy usedají vyžlovité panny a hledajíce v zenitu večernici praví: Omnia sumus sine sole {10}.
Ale chválabohu, všude jsou dobré útvary hostinské, jež ve dne zívají dveřmi, večer však jsou dočista dokořán a dobře osvětleny.
Pan Důra, major a abbé vešli do staré hospody U čtrnácti pomocníků a vedli si vesele.
„Jezme a pijme,“ řekl Hugo. „Dejte sem večeři! Tučný sýr, zvěřinu, ptáky, jehňata, vše, co se líhne živé, a vše, co se líhne z vejce. Dejte sem vše, co zraje jedlého, vše, co je oploutveno, a všechny druhy plžů, kteří se požívají ve vzdělaných zemích. Dejte to sem! Je večer, země se otočila a tu bývá obyčej jísti.“
„Majore,“ děl abbé, „stal jste se žroutem nebo mluvkou? Chcete ukázati zuby nebo jazyk?“
„Kdybych se vyznal v řeči, mlčel bych, jako mlčíte vy, abbé,“ odvětil Hugo. „Budiž, nenutím vás, abyste se ujal svého nástroje, avšak jezte!“
Kanovník poznamenal, že mu není volno, mluví-li se příliš, a Antonín nabíraje sběračkou polévku řekclass="underline"
„Není vám volno? Vždyť jsme sotva počali s večeří.
To jest,“ dodal obraceje větve svého kníru k abbému, „následek špatné životosprávy. Příliš přemýšlíte! Přemýšlíte i při večeři a to jest druh nepřiměřeného obžerství.“
„Tak mi to promiňte,“ řekl kněz, „proč počínati novou hádku?“
„Proto,“ odpověděl plavčí mistr, „proto, že se zahubíte. Protože je vám padesát let. Protože setrváváte v špatných zvycích!
Kdybych vězel pět minut po uši v své vodě, tahal byste mne ze všech sil. Nuže, smím vás aspoň napomenouti, jestliže se vy topíte v omylu daleko horším, než je voda?“
„Vaše představivost,“ děl major, „je obludná, Antoníne. Cožpak vám tato vinná láhev připomíná Orši?“
„Ne, ne, ne.
Nebo ano, ano.“
„Kdepak je asi sůl?“
„A ocet?“
„Pamatujete se, jak jsme solívali za starých časů topinky se sádlem?“
„Ach, ouvé!“
„To jsou, to jsou ty jazyky ciceronské {11} s uzdičkou a bez uzdičky, když se přešmikne!“
Major, abbé a Antonín jedli a zapíjeli vínem. Rybu, mísu skopového, talíř špenátu, srnčí kýtu s trochou brusinek, chřest, špetku salátu, koláč, drobet kompotu, ovoce (hrome, hrozny doposud neuzrály) a devět sýrů.
„Platit!“
„Dejte sem účet, sklepníku, a novou láhev. Nespěchejte z přílišné ochoty, neboť víno je nositi dobře!“
„Dejte to sem! Dobrá. Zde jsou peníze.“
„Pánové, můžeme jíti,“ řekl major, „neboť pokud se pamatuji jdeme na představení kouzelníkovo.“
„Hleďme,“ pravil Antonín, „byl bych na to zapomněl, právě jako vy, abbé. Chci se vsaditi, že Arnoštek čeká a že se ohlíží po vašich kloboucích, postrádaje i mé čepice.“
„Byl bych na to zapomněl jen z ochoty k vám,“ doložil abbé, „neboť jsem viděl, že jste pili více než s chutí.“
„Vypil jste půl láhve, a jestliže jste ji vypil bez chuti, tím hůře pro vás,“ řekl major.
„Tím lépe, tím lépe. Nechci ani mysliti na to, jak by věc šla vpřed, kdyby měl abbé žízeň.“
Řka to, Antonín si rukávem utřel vousy a zmocnil se kytice, jež trčela uprostřed stolu.
„Pojďme,“ pravil Hugo.
A vyšli.
Náměstí, tento výtvor století XVIII., doplňovaný hrůzyplným stavitelstvím škol uměleckého průmyslu, s temnými kupami platanů a se zářícími stromy svítilen, majíc korunu z hvězd, bylo málem krásné.
„Kdyby za námi stál váš ďábel, abbé,“ pravil Antonín, „mohl by kteréhokoliv z nás napíchnouti na vidle, neboť není pochyby, že se nám líbí ženské a že spěcháme ke kouzelnické kratochvíli.
Ejhle toho darebáka Arnoštka, běhal po celém městě, vychvaluje své řemeslo, neboť odkud by se vzalo tolik lidí?“
„Čeho se to domýšlíte, Antoníne,“ odpověděl kanovník, „nemám ďábla a ďábel nemá vidlí.“
„Proklatě! vy zpustlíku,“ vykřikl major, „představujete si všechno zvráceně. Mistr se nemýlí. Ďábel drží pevně násadu vidlí a Arnoštek opravdu zběhal celé město.
Tak jest,“ dodal, když jakési děvče přešlo přes cestu tří přátel vzbuzujíc touhu smíšenou s bolestí, „hezkých holek je rovněž šlakovitě málo, avšak jsou. Každá z nich má svůj nástroj a všechny, pokud se vyskytují v Krokových Varech, jsou tu přítomny.“
Ženské nestojí za řeč, nicméně mistr a major mluvili o nich obšírně a bez ustání.
„Hleďte,“ děl Antonín pozoruje dívku, jež spěchala mimo, „chtěl bych závazně a pro věčné časy stanoviti poměry lýtka vzhledem k stáří a vzhledem k tělesným objemům.“
„Nechte toho, nechte těch darebáckých úvah a spěchejme, představení se již počalo.“
Tu si přátelé podali ruce a zachovávajíce krok, šli, jako se chodívalo, dokud platilo dobré pravidlo:
Antonín kráčel uprostřed. Antonín dosti veliký: aby zhášel lucerny bez žebříku, nepřehlédnutelný, vzpupný pro své rozměry, mluvka, nedočkavý a bez peněz. Antonín, jemuž mlčení nebylo příkazem, jal se tu uvažovati o kouzelnících, přepínaje trpělivost svých přátel a hrubě se mýle v podstatných věcech.