Tedy pochopitelně za předpokladu, že někdo během dne neporušil kázeň nebo nějak nerozhněval někoho z instruktorů či vychovatelů. V tom případě byli všichni vyzváni, aby si naplnili torny kamením a vyrazili na osmimílový běh po stanovené trase. Ta vedla okolní krajinou a zaručeně se nikdy ani nepřiblížila k nějaké rovné cestě nebo stezce. Obnášelo to běh členitým terénem, do kopců a přes potoky, hustými houštinami, kde po člověku ustavičně chňapaly dlouhé šlahouny i vysoký podrost a snažily se ho strhnout k zemi.
Horác měl takový běh právě za sebou. Jeden z jeho spolužáků byl při hodině taktiky I přistižen, jak posílá kamarádovi lístek. Ten bohužel neobsahoval písmena, ale nepříliš lichotivou karikaturu nosatého instruktora, který hodinu vedl. K dovršení vší smůly byl spolužák jako kreslíř docela zdatný a dotyčný se na jeho kresbě okamžitě poznal.
Výsledkem bylo, že Horác a jeho třída dostali povel naplnit ty zatracené torny kamením a vyběhnout.
Když běželi nahoru do prvního kopce, začal zjišťovat, že se ostatním klukům pomalu vzdaluje. Přísný režim bojové školy přinášel u Horáce výsledky hned po několika dnech. Byl v lepší kondici než kdy předtím. Fakt, že byl od přírody zdatný sportovec, tomu jen napomáhal. Postupně získal velký náskok před ostatními. Dusal dál, hlavu držel vzhůru a vzduch nabíral pouze nosem. Zatím neměl moc příležitosti seznámit se s novými spolužáky. Jistěže některé z nich vídal řadu let na hradě nebo ve vesnici, ale pobyt v opatrovně ho od běžného každodenního života hradu a vesnice spíš izoloval. Děti z opatrovny si nevyhnutelně připadaly jiné než ostatní. A kluci a holky, jejichž rodiče byli dosud naživu, tenhle pocit sdíleli.
Ceremoniál vybírání platil jen pro svěřence opatrovny. Horác byl jedním z dvaceti nových letošních rekrutů, těch zbývajících devatenáct se do školy dostalo vcelku běžným postupem — rodičovský vliv, protekce nebo doporučení od učitelů. Proto Horáce považovali za jakousi bílou vránu a ostatní chlapci zatím neprojevili ani náznak chuti skamarádit se s ním. A přece, pomyslel si se smutným uspokojením, je všechny v běhu porazil. Nikdo z ostatních se ještě nevrátil. Slušně jim to natřel.
Dveře na konci světnice zapraštěly v pantech a na holých prknech podlahy zaduněly těžké vysoké boty. Horác se zvedl na lokti a v duchu zaúpěl.
Mezi úhlednými řadami dokonale ustlaných postelí k němu rázovali Bryn, Alda a Jerome. Byli to kadeti z druhého ročníku a podle všeho se rozhodli, že budou Horácovi ztrpčovat život. Chvatně přehodil nohy přes okraj postele a vstal, jenže ne dost rychle.
„Jak to, že se povaluješ v posteli?“ zaječel na něj Alda. „Kdo ti řekl, že je večerka?“
Bryn a Jerome se šklebili. Aldovy hlášky se jim líbily. Sami nikdy nebyli tak originální. Nedostatek slovní obratnosti si ale úspěšně vynahrazovali spoléháním na fyzickou sílu.
„Dvacet kliků,“ poroučel Bryn. „Dělej!“
Horác se chvíli rozmýšlel. Byl větší než oni. Kdyby došlo na rvačku, určitě by každého z nich přepral. Jenže byli tři. A kromě toho za nimi stála autorita tradice. Pokud věděl, kadeti z druhého ročníku běžně zacházeli s prváky takhle, a dovedl si představit, jak by se mu jeho spolužáci posmívali, kdyby šel žalovat. Nikdo nemá rád ufňukance, říkal si pro sebe, když se ohýbal k zemi. Jenže Bryn si Horácova zaváhání všiml a možná že i záblesku vzpurnosti v jeho očích.
„Třicet kliků!“ zařval. „A makej!“
Svaly zaprotestovaly. Horác se natáhl na zem a začal dělat kliky. Když se pokoušel zdvihnout, ihned ucítil, že mu kříž stlačuje k zemi něčí noha.
„No tak, bobánku!“ ozval se Jerome. „Dej do toho trochu života!“
Horác s velkou námahou udělal klik. Jeromovi se dařilo vyvíjet přesně to správné množství tlaku. O trochu víc, a Horác by klik nikdy nedokončil. Jenže kadet z druhého ročníku na Horáce tlačil, i když klesal dolů. Tím bylo cvičení ještě horší. Když klesal dolů, musel stejnou silou působit směrem nahoru, jinak by tvrdě narazil obličejem na podlahu. S hekáním dokončil první klik a začal s dalším.
„Přestaň bulet, bobánku!“ ječel na něj Alda a přešel k Horácově posteli.
„Ty sis tu postel ráno neustlal?“ řval. Horác právě bojoval s tlakem Jeromovy nohy a dokázal odpovědět jen zamručením.
„Cože? Cože?“ Alda se ohnul, takže jeho obličej byl vzdálený jen malý kousek od Horácovy tváře. „Cos to říkal, bobánku? Mluv pořádně!“
„Ano… pane,“ dostal ze sebe Horác polohlasně. Alda strojeně zavrtěl hlavou.
„Myslím, že ne, pane!“ prohlásil a opět se narovnal. „Podívej na tu postel. Je jako prasečí chlívek!“
Prostěradlo se pochopitelně trochu nakrčilo v místě, kam se Horác svalil. Narovnat ho by zabralo nanejvýš vteřinu nebo dvě. Bryn s úšklebkem pochopil, kam Alda míří. Přikročil k posteli, kopnutím ji převrátil na bok a matrace, prostěradlo, polštář i deka se sesypaly na podlahu. Alda se přidal a odkopl prostěradlo přes celou světnici.
„Ustel znovu tu postel!“ řval. Pak mu blýsklo v očích, obrátil se k vedlejší posteli, taky ji kopancem převrátil a rozházel ložní prádlo i matrace podobně jako u Horáce.
„Všechno to znova ustel!“ ječel, pobavený vlastním nápadem. Bryn se k němu přidal a cenil se od ucha k uchu, když převraceli dvacet postelí a rozmetávali deky, polštáře a matrace po světnici. Horác pořád zápolil se třiceti kliky a jen skřípal zuby. Do očí mu stékal štiplavý pot a všechno viděl rozmazaně.
„Brečíš bobánku, co?“ slyšel vyřvávat Jeroma. „Tak táhni domů a vybul se u svý mámy!“
Jeho bota surově nakopla Horáce do zadku a poslala ho celého zkrouceného k zemi.
„Bobánek žádnou mámu nemá,“ zaryl si Alda. „Bobánek je parchant z nalezince. Jeho máma utekla s nějakým lodníkem.“
Jerome se k němu zase sklonil. „Je to pravda, bobánku?“ zasyčel. „Tvoje máma utekla a nechala tě plavat?“
„Moje matka zemřela,“ ucedil Horác. Naštvaně se začal zvedat, ale Jerome mu stále šlapal na zátylek a tiskl mu obličej na tvrdá prkna. Horác ten pokus vzdal.
„Velice smutné,“ řekl Alda, a druzí dva se zachechtali. „Teď ukliď ten binec, bobánku, nebo půjdeš běhat dráhu.“
Horác zničeně padl na podlahu. Tři starší kluci nafoukaně odcházeli ze světnice a cestou ještě převraceli kufříky a vysypávali z nich věci jeho spolubydlících. Zavřel oči, protože mu do nich znovu natekl palčivý pot.
„Já to tady nenávidím,“ procedil mezi zuby. Jeho slova pohltila drsná prkna podlahy.
Deset
„Je na čase, aby ses naučil něco o zbraních, které budeš používat,“ oznámil Halt.
Posnídali ještě před východem slunce a Will následoval Halta do lesa. Kráčeli asi půl hodiny a hraničář Willovi předváděl, jak se co nejtišeji plížit od jednoho stínu k druhému. Jak už Halt řekl předtím, pro umění nenápadného pohybu měl Will dobré předpoklady, musel se ale hodně učit, aby dosáhl hraničářské úrovně. Halt měl ale z jeho pokroků radost. Kluk se učil s nadšením — hlavně když to bylo něco praktického jako tohle.
Poněkud jinak to vypadalo, když přišlo na méně vzrušující úkoly jako čtení mapy a zakreslování trasy. Will měl sklon pomíjet drobnosti, které pokládal za bezvýznamné, až mu Halt s jistou trpkostí musel zdůraznit: „To bys koukal, jak by tyhle drobnosti byly najednou důležité, kdybys plánoval trasu pro rotu těžkého jezdectva a zapomněl bys zmínit, že cesta vede přes potok.“