Will s úsměvem kývl.
„Moře cvičení,“ řekl.
Jedenáct
Sir Rodney se opřel o dřevěný plot kolem cvičiště a přihlížel, jak si noví kadeti bojové školy vedou při nácviku se zbraněmi. Zadumaně si mnul bradu, očima přejížděl po dvaceti nových rekrutech, ale vždycky se vrátil hlavně k jednomu — vysokému chlapci se širokými rameny, který přišel z opatrovny a kterého si sir Rodney vybral za učně v Den vybírání. Na chvilku se zamyslel, zapátral v paměti po jeho jménu.
Horác. Tak se jmenoval.
Cvičení bylo běžný dril. Každý chlapec měl na sobě pancíř a helmici a se štítem v ruce stál před dřevěným sloupkem potaženým kůží a vysokým jako člověk. Rodney byl přesvědčen, že nemá smysl nacvičovat boj s mečem bez štítu, helmice a brnění jako ve skutečné bitvě. Domníval se, že nejlepší je, když si hoši budou zvykat na těžkou zbroj a výstroj od samého začátku.
Kromě štítu, helmice a pancíře měl každý chlapec ještě cvičný meč, který dostal u zbrojíře. Cvičné meče byly vyrobené ze dřeva a skutečný meč moc nepřipomínaly, až na jilec potažený kůží a záštitu. Vlastně to byly dlouhé hole vyrobené z upraveného tvrzeného dubového dřeva. Vážily ale skoro tolik jako tenké ocelové čepele a jilce měly vyvážené, aby se hmotností a rovnováhou přibližovaly skutečným mečům.
Nakonec rekruty čekal nácvik s opravdovými meči — i když s tupým ostřím i hrotem. Ale do toho ještě zbývalo několik měsíců a mezitím se vyřadí méně vhodní nováčci. Zhruba třetina zájemců o bojovou školu totiž kvůli tvrdému výcviku v prvních třech měsících obvykle odpadla. Někdy o vyřazení požádal sám rekrut. Jindy to navrhl instruktor a ve výjimečných případech zasahoval sám sir Rodney. Bojová škola byla náročná a požadavky neúprosné.
Cvičištěm duněly nárazy dřeva do tlustých, sluncem vytvrzených kožených potahů na cvičných sloupech. Mistr výcviku, sir Karel, jako velitel cvičiště vyvolával názvy standardních úderů, které se měly procvičovat.
Pět kadetů z třetího ročníku pod vedením sira Mortona, asistenta výcvikového instruktora, dohlíželo na správnost základních úderů: tu upozornili na chybný pohyb, tam zas poopravili úhel rány a dbali na to, aby každý chlapec držel štít u těla, když zasazoval úder.
V horkém odpoledním slunci to byla ubíjející dřina. Jenže byla nutná. Byly to základní pohyby, které rozhodovaly o tom, zda dnešní chlapci někdy v budoucnu v bitvě přežijí, nebo zemřou, a bylo životně důležité, aby je měli pevně zažité a nepřemýšleli o nich. Právě na to Rodney myslel, když sledoval Horáce. Jak Karel v základním rytmu udával povely, Rodney si všiml, že Horác k sledům přidává ještě jeden úder, a přece se mu daří dodržovat správné načasování.
Karel právě vyhlásil další sled a sir Rodney se v soustředění naklonil dopředu a nespouštěl z Horáce oči.
„Výpad! Boční sek! Reverz! Střecha!“ volal učitel drilu. „Šikmý shora!“
A zas to tu bylo! Když Karel zavelel šikmý sek shora, Horác ho provedl, ale pak téměř okamžitě švihl do reverzního seku, když předchozí sek nechal sjet po sloupu, aby se tak ihned připravil na druhý. Úder byl vedený s tak ohromující rychlostí a silou, že by ve skutečném boji měl zničující následky. Protivník se štítem zvednutým k vykrytí šikmého seku shora by nikdy nedokázal zareagovat tak rychle, aby ochránil odkrytá žebra před rychlým reverzním sekem z boku, který následoval. Rodney se v průběhu několika posledních minut ujistil, že nováček ty mimořádné údery k obvyklým úderům opravdu přidává. Nejprve to zahlédl jen koutkem oka, když vnímal mírnou odchylku od přísného vzorce drilu. Byl to jen zákmit pohybu navíc, který se objevil a skoro nepostřehnutelně rychle zase zmizel.
„Pohov!“ zavelel Karel a Rodney si všiml, že zatímco ostatní zbraně pustili a nemotorně postávali, Horác zůstal ve střehu, hrot meče držel těsně nad úrovní pasu, a pohyboval se na špičkách, jako by nechtěl ztratit svůj přirozený rytmus.
Horácův úder navíc zjevně zpozoroval ještě někdo další. Sir Morton přivolal jednoho ze starších kadetů, něco mu říkal a ukazoval na Horáce. Pozornost rekruta prvního ročníku byla stále upřena k cvičnému sloupu, který byl jeho nepřítelem, takže si ničeho nevšiml. Když na něj starší kadet zavolal, překvapeně vzhlédl.
„Ty tam! Na místě čtrnáct. Co to tam vyvádíš?“
Horácovi se v obličeji objevilo ohromení — a strach. Žádného z rekrutů prvního ročníku netěšila zvýšená pozornost instruktorů nebo jejich asistentů. Všichni si až příliš dobře uvědomovali, že třetina jich po třech měsících odpadne.
„Pane?“ řekl ustrašeně, protože neporozuměl otázce. Starší kadet pokračoval.
„Neděláš to podle sledu. Poslouchej povely sira Karla, rozumíš?“
Rodney vše bedlivě sledoval a byl přesvědčený, že Horácův úžas není předstíraný. Velký chlapec pohnul rameny, skoro je pokrčil, ale ne docela. Stál teď v pozoru, meč opřený po pravé straně a štít vzhůru jako při přehlídce.
„Pane?“ řekl znovu nejistě. Starší kadet se už začínal rozčilovat. Sám si Horácových pohybů navíc nevšiml a pochopitelně předpokládal, že ten kluk prostě dělal něco, co si náhodně usmyslel. Nahnul se dopředu, obličej jen kousek od Horácova, a hlasem až příliš silným pro tak krátkou vzdálenost sdělovaclass="underline" „Sir Karel hlásí sled, který se má nacvičovat. Ty to prováděj! Rozumíš?“
„Pane, já… to udělal,“ odpověděl Horác, v obličeji teď celý rudý. Věděl, že je chyba odporovat instruktorovi, ale stejně tak věděl, že provedl každý z těch úderů, které Karel nařídil.
Rodney chápal, že starší kadet je teď v nevýhodě. Sám vlastně neviděl, co Horác dělal. Nejistotu zamaskoval vztekem. „Ahá, tys to udělal, jo? Tak snad můžeš ten poslední sled pro mě zopakovat. Který sled sir Karel hlásil?“
Horác odpověděl bez váhání. „Sled pět, pane. Výpad. Boční sek. Reverz. Střecha. Šikmý shora.“
Starší kadet se rozmýšlel. Měl za to, že Horác se jednoduše zapomněl a třískal do sloupu, jak se dalo. Jenže pokud si dokázal vzpomenout, Horác právě do písmene zopakoval poslední sled. Tedy aspoň si to myslel. Starší kadet si sám nebyl tím sledem až tak jistý, ale nováček odpovídal bez sebemenšího zaváhání. Uvědomoval si, že všichni ostatní nováčci ho s velkým zájmem sledují. Byla to přirozená reakce. Rekrutům se vždycky moc líbilo, když se kvůli chybě dusil někdo jiný. Odvádělo to pozornost od jejich vlastních nedostatků.
„Co se to tam děje, Paule?“ Sir Morton podle všeho neměl pro diskuse na cvičišti žádné zvláštní pochopení. Původně nařídil staršímu kadetovi, aby nováčka pokáral kvůli nedostatku pozornosti. Pokárání už mělo být provedeno a celá záležitost ukončena. Místo toho došlo k narušení hodiny. Starší kadet Paul se postavil do pozoru.
„Sire, rekrut tvrdí, že sled prováděl správně,“ odpověděl. Horác chtěl zareagovat na nebezpečí skryté v důrazu, který starší kadet položil na slovo „tvrdí“. Pak si to ale rozmyslel a radši zůstal zticha.
„Na slovíčko.“
Paul a sir Morton se překvapeně ohlédli. Neviděli sira Rodneyho přicházet. Nováčci kolem se rovněž postavili do strnulého pozoru. Před sirem Rodneym se všichni z bojové školy třásli, hlavně nováčci. Morton nestál až tak úplně v pozoru, ale trochu se napřímil a srovnal ramena.