Horác se v návalu děsu hryzal do rtů. Už se před ním rýsovaly vyhlídky na vyhazov z bojové školy. Nejdřív si na něj zasedli ti tři kadeti ze druháku a dělali mu ze života peklo. Pak se něčím znelíbil staršímu kadetovi Paulovi a siru Mortonovi. A teď tohle — sám bojový mistr. A aby to bylo ještě horší, Horác ani netušil, co provedl. Zapátral v paměti, ale jasně si pamatoval, že ten sled odcvičil, jak bylo nařízeno.
„Pamatuješ si ten sled, kadete Horáci?“ promluvil bojový mistr.
Kadet zprudka kývl, pak mu ale došlo, že tohle se nepovažuje za vhodnou odpověď na otázku vysokého důstojníka, a tak vyhrkclass="underline"
„Ano, pane. Sled pět, pane.“
Rodney si všiml, že to bylo už podruhé, co správně určil sled. S klidem by se vsadil, že žádný z ostatních kadetů by nebyl schopen říct, který sled z učebnice právě provedli. A pochyboval, že by starší kadeti měli lepší přehled. Sir Morton chtěl něco říct, ale Rodney zvedl ruku a zarazil ho.
„Třeba bys nám ho teď mohl zopakovat,“ řekl a jeho přísný hlas ani náznakem neprozrazoval vzrůstající zájem o tohoto nového rekruta. Ukázal k cvičnému sloupu.
„Zaujmi pozici a při provádění odříkej celý sled… teď!“
Horác bez chybičky předvedl sled a přitom odříkával jednotlivé údery.
„Výpad! Boční sek! Reverz! Střecha! Šikmý shora!“
Cvičný meč bušil do koženého povrchu s přesným načasováním. Rytmus byl dokonalý. Provedení úderů bez chyby. Tentokrát, jak si Rodney všiml, tu ale nebyl žádný úder navíc. Bleskový reverzní sek se neobjevil. Domníval se, že ví proč. Horác se tentokrát soustředil, aby sled provedl správně. Předtím jednal instinktivně.
Zásah sira Rodneyho do běžné hodiny drilu sira Karla zaujal, a tak prošel řadami nováčků stojících u cvičných sloupů. Se zdviženým obočím se tázavě díval na sira Rodneyho. Jako rytíř s vyšší hodností si to mohl dovolit. Bojový mistr opět zvedl ruku. Nepřál si, aby něco právě teď Horáce rozptylovalo. Byl ale rád, že Karel je tady a uvidí to, co nepochybně bude následovat.
„Znovu,“ řekl stejně přísným hlasem a Horác opět provedl sled. Když skončil, Rodneyho hlas práskl jako rána bičem:
„Znovu!“
Znovu a znovu Horác prováděl pátý sled. Když tentokrát skončil, Rodney vypáliclass="underline" „Sled tři!“
„Výpad! Výpad! Odkrok! Zkřížený střeh! Kryt štítem! Boční sek!“ vyvolával Horác, když prováděl pohyby.
Rodney teď viděl, že chlapec se lehce pohybuje na špičkách a meč jako nějaký jazyk kmitá vpřed, zpět a křížem. A Horác, aniž by si toho byl vědom, vyvolával kadenci pohybů opět skoro o polovinu rychleji než učitel drilu.
Karel zachytil Rodneyho pohled. Uznale přikývl. Jenže Rodney ještě neskončil. Než měl Horác čas se zamyslet, znovu nařídil pátý sled a chlapec se do něj pustil.
„Výpad! Boční sek! Reverz! Střecha! Šikmý shora!“
„Reverz!“ vyštěkl vzápětí sir Rodney, a v reakci na to, skoro jako ze své vlastní vůle, se Horácův meč mihl v tom přidaném smrtonosném pohybu. Sir Rodney zaslechl, jak Morton i Karel tlumeně vykřikli překvapením. Pochopili význam toho, co právě spatřili. Staršímu kadetu Paulovi, celkem pochopitelně, to tak rychle nepálilo. Co se jeho týkalo, nováček prostě zareagoval na dodatečný povel bojového mistra. Dělal to dobře, řekněme, a nepochybně věděl, který konec meče k čemu slouží. Jenže to bylo asi tak všechno, co byl starší kadet schopen vidět.
„Pohov!“ zavelel sir Rodney a Horác nechal hrot meče klesnout do prachu. Rozkročil se, ruku opřel o hrušku jilce a jilec držel přesně proti přezce opasku v poloze přehlídkového pohovu.
„Tak, Horáci,“ promluvil klidně bojový mistr, „pamatuješ si, že jsi předtím k sledu přidával ten reverzní sek z boku?“
Horác svraštil čelo a potom mu v očích blýsklo pochopení. Nebyl si jistý, ale teď, když mu bojový mistr trochu osvěžil paměť, ho napadlo, že to asi tak bude.
„Ehm… ano, pane, myslím, že ano. Promiňte, pane. Nechtěl jsem. Ono se to… nějak samo.“
Rodney střelil pohledem po instruktorech drilu. Viděl, že pochopili význam toho, co se tu odehrálo. Kývl na ně a dal jim tak beze slova na vědomí, že to nechce nijak rozebírat — prozatím.
„Nu, nic se nestalo. Ale po zbytek hodiny dávej pozor a prováděj jen ty údery, které sir Karel poručí, platí?“
Horác se postavil do pozoru. „Ano, pane.“ Přejel očima k instruktorovi drilu. „Promiňte, pane!“ dodal, a Karel tu záležitost odbyl mávnutím ruky.
„Dávej příště lepší pozor.“ Karel kývl na sira Rodneyho, protože pochopil, že už je na odchodu. „Děkuji, pane. Můžeme pokračovat?“
Sir Rodney kývnutím přisvědčil. „Pokračujte ve výcviku.“ Už se otáčel zády, když tu jako by si ještě na něco vzpomněl, znovu se obrátil a nenuceně prohodiclass="underline" „A mimochodem, mohl byste zajít ke mně, dnes večer, až skončí výcvik?“
„Jistě, pane,“ stejně nenuceně odpověděl sir Karel a věděl, že sir Rodney si přeje probrat tu dnešní událost, ale nechce, aby si jeho zájmu všiml Horác.
Sir Rodney se pomalu odebral zpět na velitelství bojové školy. Doléhaly k němu první Karlovy povely a potom se zase začalo ozývat jednotvárné „buch, buch, buch-buch-buch“.
Dvanáct
Halt zkoumal terč, do něhož Will střílel, a pokyvoval hlavou.
„Není to vůbec špatné,“ prohlásil. „Ve střílení se rozhodně zlepšuješ.“
Will se musel usmát. Byla to od Halta vlastně velká pochvala. Halt si jeho výrazu všiml a okamžitě doplniclass="underline" „Když budeš cvičit — když budeš mnohem víc cvičit, mohl by ses vytáhnout až skoro k průměru.“
Will netušil, jak dobrý je podle Halta průměr, ale nějak cítil, že to asi nebude nejlepší. Úsměv mu zvadl v tváři, Halt mávl rukou a cvičení ukončil.
„Střílení je prozatím dost. Jde se,“ zavelel a ráznými kroky vyrazil po lesní pěšině.
„Kam jdeme?“ ptal se Will a poklusával, aby hraničářovým dlouhým krokům stačil.
Halt zvedl oči nahoru ke stromům. „Proč má tenhle kluk pořád tolik otázek?“ ptal se jich.
Odpovědi se samozřejmě nedočkal.
Šli asi hodinu, až dorazili k malé skupině chatrných obydlí ukrytých hluboko v lese.
Will by se k smrti rád zase vyptával. Ale teď už pochopil, že Halt stejně nehodlá odpovídat, takže držel jazyk za zuby a čekal na svou příležitost. Věděl, že dřív nebo později se dozví, proč sem přišli.
Halt šel první a zamířil nahoru k největší boudě, pak se zastavil a Willovi dal znamení, ať udělá totéž.
„Haló, Starý Bobe!“ zavolal.
Will slyšel, jak se někdo štrachá z boudy ven a pak se ve dveřích objevil sehnutý vrásčitý člověk. Vousy měl dlouhé, zcuchané a špinavě bílé. Byl skoro úplně holohlavý. Jak se k nim blížil, šklebil se od ucha k uchu a kýval Haltovi na pozdrav. Will ho dokonce i cítil, Starý Bob totiž páchl jako chlív. A navíc ne zrovna moc čistý chlív.
„Přeju dobrý ráno, hraničáři!“ pozdravil Starý Bob. „Koho mi to sem vedeš na návštěvu?“
Pronikavě se zadíval na Willa. Oči měl jasné a velmi bystré, přestože byl špinavý a zanedbaný jako nějaký pobuda.
„To je Will, můj nový učeň,“ oznámil Halt. „Wille, tohle je Starý Bob.“
„Dobré ráno, pane,“ zdvořile pozdravil Will. Stařík se kdákavě zachechtal.
„Řiká mi pane! Slyšíš to, hraničáři, řiká mi pane! Koukej z tohohle Willa udělat pořádnýho hraničáře!“