„Tak do toho, bobánku,“ přikázal mu Jerome. „Zvedni ho.“
Horác napnul síly. V rychlém proudu řeky bylo těžké udržet rovnováhu a zároveň balvan. Zvedl ho až na prsa, aby ho jeho tyrani mohli uvidět.
„Až nahoru, bobánku,“ poroučel Alda. „Až nad hlavu.“
Horác utrápeně poslechl. Balvan mu připadal těžký jako cent, ale držel ho vysoko nad hlavou a ti tři byli spokojeni.
„Dobrý, bobánku,“ zhodnotil to Jerome a Horác s povzdechem spustil balvan dolů.
„Co děláš?“ rozčílil se Jerome. „Řek jsem, že dobrý. Takže ten šutr tam měl zůstat.“
Horác s vypětím sil ještě jednou dostal balvan nad hlavu a držel ho na natažených pažích. Alda, Bryn a Jerome pochvalně pokyvovali.
„Teď tam zůstaneš,“ poroučel Alda, „než napočítáš do pěti set. Pak můžeš jít zpátky na barák.“
„Začni počítat,“ nařídil Bryn a šklebil se radostí nad svým nápadem.
„Jedna, dvě, tři…,“ začal Horác, ale všichni na něj téměř ihned zařvali.
„Ne tak rychle, bobánku! Hezky pomalu. Začni znovu.“
„Jedna … dvě … tři …,“ počítal Horác a oni to kývnutím schválili.
„To je lepší. Teď hezky pomalu počítej do pěti set a můžeš jít,“ řekl Alda.
„A nepokoušej se švindlovat, protože to poznáme,“ hrozil Jerome. „A pomažeš zpátky a budeš počítat do tisíce.“
Tři starší kadeti se pobaveně chechtali a zamířili zpátky do kasáren. Horác zůstal uprostřed řeky. Paže se mu třásly pod tíhou balvanu a do očí mu vhrkly slzy křivdy a ponížení. Nakonec ztratil rovnováhu a plácl sebou do vody. Promáčené oblečení ho táhlo dolů a držet balvan nad hlavou teď bylo ještě těžší, ale vytrval. Nemohl vědět, jestli se někde neschovávají a nesledují ho. Kdyby to tak bylo, přinutili by ho zaplatit za to, že jejich příkazy neposlechl.
Jestli to takhle má být, tak ať to tak je, myslel si. Ale sliboval sám sobě, že hned jak se mu naskytne první příležitost, přinutí někoho, aby zaplatil za ponížení, které on teď musel snášet.
Mnohem později, celý promočený, ruce bolavé a hluboko v srdci palčivý vztek, se vlekl zpátky na světnici. Na večeři už bylo moc pozdě, ale jemu to nevadilo. Byl tak zničený, že by stejně nemohl jíst.
Čtrnáct
„Obejdi ho,“ radil Halt.
Will se podíval na huňatého ponyho. Ten ho sledoval svýma chytrýma očima.
„No tak, kamaráde,“ přemlouval Will, a tahal za ohlávku. Cuk se okamžitě zapřel předníma nohama a odmítal se pohnout. Will silněji zatahal za provaz a ve snaze přimět paličatého poníka k pohybu se až zakláněl vzad.
Starý Bob kdákal smíchy.
„Asi má víc síly než ty!“ chechtal se.
Will cítil, jak mu studem rudnou uši. Zatahal ještě silněji. Cuk střihl ušima a ani se nehnul. Bylo to jako snažit se utáhnout barák.
„Nekoukej na něj,“ tiše radil Halt. „Jen vezmi provaz a jdi od něj pryč. Půjde za tebou.“
Will to tak zkusil. Otočil se k Cukovi zády, pevně sevřel provaz a dal se do pohybu. Poník poklusával za ním, jako by se nechumelilo. Will se na Halta usmál. Hraničář hlavou ukázal směrem k druhému konci výběhu. Will se tam podíval a uviděl malé sedlo přehozené přes horní břevno ohrady.
„Osedlej ho,“ řekl Hraničář.
Cukova kopyta poslušně doklapala k ohradě. Will omotal otěže kolem břevna ohrady a naložil sedlo ponymu na hřbet. Sehnul se, aby upnul sedlové popruhy.
„Jen to pořádně utáhni!“ radil mu Starý Bob.
Konečně bylo sedlo na svém místě. Will se nedočkavě podíval na Halta. „Můžu už jet?“ zeptal se.
Hraničář si zamyšleně hladil neoholenou bradu a pak odpověděl. „Když myslíš, že je to dobrý nápad, tak jen do toho,“ prohlásil.
Will se chvíli rozmýšlel. Ta věta mu zněla nějak povědomě. Jenže nedočkavost zvítězila nad opatrností. Will vsunul jednu nohu do třmenu a mrštně se vyšvihl ponymu na hřbet. Cuk stál, ani se nehnul.
„Dělej!“ poručil Will a patami udeřil ponyho do boku.
Chvíli se nic nedělo. Potom Will ucítil, jak koňským tělem projelo slabé zachvění.
Pak náhle pony vypjal svoje svalnaté pozadí a přímo vystřelil do vzduchu. Všechny čtyři nohy opustily zem naráz. Divoce se prohnul do strany, dopadl na přední nohy a zadními vykopl proti nebi. Will plavmo přeletěl ponymu přes uši, udělal ve vzduchu dokonalé salto a spadl rovnou do bláta. Sbíral se ze země a třel si zadek.
Cuk stál kousek od něj s nastraženýma ušima a se zájmem ho sledoval.
No řekni, co tě to napadlo, udělat takovouhle pitomost? stálo v těch očích.
Starý Bob se opíral o plot a mlátil se smíchy. Will se podíval na Halta.
„Co jsem udělal špatně?“ nechápal. Halt se protáhl mezi břevny plotu a přešel až k místu, kde stál Cuk a zvědavě po nich koukal. Podal uzdu zpátky Willovi a položil mu ruku na rameno.
„Nic, pokud by tohle byl obyčejný kůň,“ řekl. „Jenže Cuk je vycvičený jako kůň hraničářský —“
„A jaký je v tom rozdíl?“ skočil mu nazlobeně do řeči Will a Halt zvedl ruku, aby mlčel a poslouchal.
„Rozdíl je v tom, že každého hraničářského koně je potřeba se dovolit, než na něj jezdec poprvé nasedne,“ poučil ho Halt. „Jsou tak vycvičení proto, aby je nikdo nemohl ukrást.“
Will se poškrábal na hlavě. „Něco takového jsem nikdy neslyšel!“ divil se.
Starý Bob šel se smíchem k nim. „To ví málokdo,“ řekl. „Proto taky hraničářskýho koně nikdo neukradne.“
„Aha,“ pochopil Will, „a co se říká hraničářskému koni, než se na něj nasedne?“
Halt pokrčil rameny.
„To je u každého koně jinak. Každý reaguje na jinou žádost.“ Ukázal k většímu z koní. „Například můj kůň slyší na slova ‚permettez moi‘.“
„‚Permetez moi?‘“ jako ozvěna opakoval Will. „Co je to za slova?“
„To je galsky. Znamená to ‚dovolíte?‘ Jeho rodiče pocházeli z Galie, víš,“ vysvětloval Halt. Pak se otočil k Starému Bobovi. „Co se říká tady Cukovi, Bobe?“
Bob zakroutil očima a předstíral, že si nemůže vzpomenout. Pak se jeho tvář rozjasnila.
„Ale jo, už to mám!“ zvolal. „Tadyhle tomu je třeba říct ‚nevadí?‘, než mu nasedneš na hřbet.“
„‚Nevadí?‘“ opakoval Will a Bob zavrtěl hlavou.
„Mně to neříkej, mládenečku! Pošeptej to koni do ouška!“
Will si připadal trochu hloupě a vůbec si nebyl jistý, jestli se Halt s Bobem jen nebaví na jeho účet, ale přistoupil k Cukovi a šeptl mu do ucha: „Nevadí?“
Cuk tiše zaržál. Will se pochybovačně zadíval na ty dva a Bob mu kývnutím dodával odvahy.
„Do toho! Teď nasedni. Náš Cuk ti už neublíží.“
Velmi opatrně se Will znovu vyhoupl huňatému ponymu na hřbet. Zadek ho pořád bolel od prvního pokusu. Chvíli seděl. Nic se nedělo. Pak patami jemně ťukl Cuka do boků.
„No tak, kamaráde,“ pobídl ho zlehka.
Cuk zastříhal ušima a vykročil bezstarostným krokem.
Will byl pořád ve střehu, nechal ho obejít jednou nebo dvakrát kolem výběhu a pak ho znovu ťuknul patami. Cuk se dal do mírného klusu. Will se snadno přizpůsobil rytmu Cukových pohybů a Halt uznale přihlížel. Chlapec měl ježdění v krvi.
Halt uvolnil krátký provaz, který držel bránu ohrady zavřenou, a brána se doširoka rozevřela.
„Vyjeď s ním ven, Wille,“ volal, „ať vidíš, co vlastně dokáže!“