Will poslušně obrátil ponyho k bráně, a když vyjížděli na otevřené prostranství, ještě jednou ho pobídl patami. Ucítil, jak se nízké svalnaté tělo pod ním na chvíli napjalo a pak se Cuk dal do rychlého cvalu.
Vítr Willovi svištěl kolem uší. Trochu se sklonil k ponyho krku a pobídl ho k větší rychlosti. Nato Cuk zastříhal ušima a rozběhl se ještě rychleji než dosud.
Byl jako vítr. Plným tryskem uháněl s chlapcem k okraji stromů a jeho krátké nohy se jen kmitaly. S nejistotou, jak pony zareaguje, zatáhl Will polehounku za otěž v levé ruce.
Cuk ihned nabral směr vlevo a jako o závod se vzdaloval od stromů. Will jemně tahal za otěž, až dokud Cuka nenasměroval zase zpátky k výběhu. Údivem vyjekl, když viděl, jak daleko se dostali. Halt a Starý Bob byli teď jen malé postavičky v dálce. Jak ale Cuk letěl vysokou trávou směrem k nim, valem se zvětšovali.
Vpředu se objevila ležící kláda, a než Will stačil něco podniknout, aby se jí vyhnuli, Cuk už byl připravený a klidně překážku přeskočil. Will vzrušením vykřikl a pony odpověděl krátkým zařehtáním.
Teď už byli skoro zpátky v ohradě a Will zlehka zatáhl za otěže oběma rukama. Cuk hned zpomalil do krátkého cvalu, pak do klusu a nakonec, když Will nepřestával za otěže tahat, až do kroku. Zastavil ponyho před Haltem. Cuk pohodil chlupatou hlavou a opět zařehtal. Will se sklonil a poplácal koníka po krku.
„Je fantastický!“ vyrazil udýchaně. „Letí jako vítr!“
Halt vážně přikyvoval. „Možná ne tak docela jako vítr,“ namítl, „ale uhání pěkně.“ Obrátil se ke staříkovi. „Zapracoval jsi na něm dobře, Bobe.“
Starý Bob se polichoceně uklonil a nahnul se, aby také on malého huňatého koníka popleskal. Celý život zasvětil chovu, výcviku a přípravě koní pro hraničářský sbor a tenhle pony patřil k nejlepším, jaké kdy poznal.
„A takový tempo vydrží celej den,“ prohlásil pyšně. „Ty vykrmený válečnický koně by tenhle utahal jako nic. Mládeneček na něm taky dobře jezdí, viď, hraničáři?“
Halt si hladil vousy. „Nebylo to tak zlé,“ připustil. Boba to nadzvedlo.
„Nebylo to zlý? To jsi teda tvrďák, hraničáři. Při tom skoku na něm kluk seděl jako pírko!“ Stařík koukl na Willa, jak sedí na ponym, a uznale pokyvoval hlavou. „Ani neškube za otěže, tak jako to dělají ostatní. Má lehkou ruku pro koňskou tlamu, to se mu musí nechat.“
Will se při chvále od starého cvičitele koní culil od ucha k uchu. Nenápadně jukl po Haltovi, ale hraničář zachovával vážnou tvář jako obvykle.
Nikdy se neusmívá, pomyslel si Will. Začal sesedat, ale najednou se rychle zarazil.
„Není také něco, co bych mu měl říct, než slezu?“
Bob se zachechtal. „Ne, mládenče. Stačí říct jednou a tady Cuk si to bude pamatovat — dokud na něm budeš jezdit zrovna ty.“ Will s úlevou sesedl. Stál vedle ponyho a ten do něj přítulně drcl hlavou. Will se podíval na sud s jablky.
„Můžu mu ještě dát?“ zeptal se.
Halt kývl. „Jenom jedno,“ povolil. „Ale nezvykej ho na to. Když ho budeš pořád krmit, bude na běhání moc tlustý.“
Cuk hlučně zafrkal. Zjevně se s Haltem neshodovali v názoru na to, kolik jablek denně si může pony dát.
Pak až do večera dostával Will od Starého Boba rady ohledně jezdecké techniky, učil se starat o sedlo a postroj a jak je opravit a také si osvojoval jemnější stránky péče o malého koně.
Česal a hřebelcoval huňatou srst, až se leskla, a Cuk jeho úsilí očividně oceňoval. Celý utahaný a s rukama rozbolavělýma od té dřiny se Will nakonec rozvalil na balíku sena. Což bylo samozřejmě přesně v okamžiku, kdy do stáje vešel Halt.
„Zvedej se,“ doporučoval. „Teď není čas na povalování a nicnedělání. Jestli se chceme dostat domů před setměním, musíme sebou pohnout.“
Za řeči přehodil sedlo přes hřbet svého koně. Will se ani nenamáhal protestovat, že se „nepovaloval“, jak to nazval hraničář. Stejně věděl, že by to nebylo k ničemu. A navíc se těšil, že zpátky do Haltovy chaty na kraji lesa pojede na koni. Zdálo se, že tihle dva koně se mají stát trvalou součástí jejich života. Pochopil, že s Haltovým koněm to zřejmě předtím tak bylo a že hraničář pouze čekal, až se ukáže, jestli bude Will umět jezdit na koni a dokáže s ním zacházet, aby ho pak vyzvedli z dočasného domova ve stáji Starého Boba.
Jak klusali stinným zeleným lesem, koně pořehtávali jeden na druhého, dočista jako kdyby si spolu o něčem povídali. Willa svrběla na jazyku spousta otázek, které by rád vyslovil. Zatím si ale dával pozor a se zbytečným mluvením se před hraničářem držel zpátky.
Ale nakonec se přece jen nedokázal udržet.
„Halte?“ zkusil to.
Hraničář zabručel. Will si to vyložil jako svolení, že může mluvit dál.
„Jak se jmenuje váš kůň?“ zeptal se.
Halt po něm loupl očima. Jeho kůň byl trochu větší než Cuk, i když velikosti bojových koní z baronových stájí se nepřibližoval ani omylem.
„Řekl bych, že je to Abelard,“ odpověděl.
„Abelard?“ zopakoval Will. „A co je to za jméno?“
„Je galské,“ utrousil hraničář a tím pro něj rozhovor zřejmě skončil.
Dalších pár mil ujeli v tichu. Slunce za jejich zády teď klesalo za stromy a stíny, které jejich postavy vrhaly na cestu, byly dlouhé a pokroucené. Will si prohlížel Cukův stín. Měl děsně dlouhé nohy a směšně kraťoučké tělo. Chtěl na to upozornit Halta, ale usoudil, že takový dětinský postřeh na něj dojem asi neudělá. Místo toho sebral odvahu vyslovit otázku, která mu už několik dní nedávala pokoj.
„Halte?“ začal znovu.
Hraničář vzdychl.
„Co je zas?“ zavrčel. Jeho tón rozhodně nepovzbuzoval k další otázce. Will se přesto osmělil.
„Vzpomínáte, jak jste mi říkal, že hraničáři se zasloužili o porážku Morgaratha?“
„Mmmm,“ zabručel Halt.
„Tedy, mě by zajímalo, jak se ten hraničář jmenoval?“ zeptal se chlapec.
„Jména nejsou důležitá,“ odbyl ho Halt. „Vlastně si ani nevzpomínám.“
„Nebyl jste to vy?“ pokračoval Will, přesvědčený, že ano. Halt se k němu obrátil, opět s tím odměřeným, chladným pohledem.
„Řekl jsem, že jména nejsou důležitá,“ zopakoval. Nějakou chvíli oba mlčeli a pak hraničář pokračovaclass="underline" „Víš, co je důležité?“
Will zavrtěl hlavou.
„Večeře je důležitá!“ oznámil hraničář. „A jestli sebou nehodíme, zmeškáme ji.“
Uhodil patami do Abelardových boků. Kůň vystřelil jako šíp z Haltova luku a během několika vteřin nechali Willa s Cukem daleko vzadu.
Will se také dotkl Cukových slabin patami a malý poník vyrazil ve stopách svého většího kamaráda.
„Do toho, Cuku!“ popoháněl ho Will. „Ukážeme jim, jak umí pádit opravdický hraničářský kůň.“
Patnáct
Will zvolna projížděl davem na tržišti, jež vyrostlo pod hradbami. Byla tam snad celá vesnice i všichni obyvatelé samotného hradu a Will musel jet opatrně, aby měl jistotu, že Cuk nikomu nepřišlápne nohu.
Byly dožínky, den, kdy se slavilo, že všechna úroda je sklizená a pod střechou připravená na zimu. Po náročném měsíci žní baron tradičně dopřál svému lidu slavnost. Každý rok touto dobou přijela ke hradu pouť a kramáři rozestavěli své budky a stánky. Byli tu polykači ohně a kejklíři, zpěváci a vypravěči. Byly tu stánky, kde jste se mohli trefovat koženými míčky do pyramidy poskládané z dřevěných kuželek nebo házet obručí na kostky a pokoušet se vyhrát nějakou cenu. Willa občas napadalo, že ty kostky jsou nejspíš o trochu větší než obruče, kterými se na ně mělo házet, a nikdy vlastně neviděl, že by někdo něco vyhrál. Ale všechno sloužilo jen pro zábavu a baron to platil z vlastní kapsy.