„Ano, pane.“ Will zasalutoval a baron lehce trhl otěžemi a otočil koně k tržišti.
„To už stačí,“ řekl baron. „Nemůžeme proklábosit celý den. Jdu se podívat na pouť. Třeba letos přehodím obruč přes jednu z těch zatracených kostek!“
Baron odjížděl. Pak, jako by ho najednou ještě něco napadlo, zpomalil.
„Wille?“ zavolal.
„Ano, pane?“
„Neříkej Haltovi, že jsem ti pověděl, že to on převedl jezdce přes řeku. Nerad bych, aby se na mě zlobil.“
„Ano, pane,“ s úsměvem slíbil Will. Když baron odjel, znovu si sedl pod strom a čekal na kamarády.
Šestnáct
Zakrátko dorazili Jenny, Alyss a George. Jak Jenny slíbila, přinesla hromádku čerstvě upečených koláčů zabalených v červené utěrce. Položila je opatrně na zem pod jabloní. Ostatní se tlačili kolem. Dokonce ani Alyss, obvykle tak vyrovnaná a důstojná, se nemohla dočkat, až dostane do ruky jeden z Jennyiných mistrovských výtvorů.
„Sem s tím!“ volal George. „Umírám hlady!“
Jenny zavrtěla hlavou. „Měli bychom počkat na Horáce,“ řekla a rozhlížela se po něm. V davu lidí, který procházel okolo, ho ale nikde neviděla.
„Ále, sem s tím,“ přemlouval ji George. „Dřel jsem celé dopoledne na strašně důležité petici pro barona!“
Alyss obrátila oči v sloup. „Možná bychom měli začít,“ řekla. „Jinak spustí právnickou přednášku a bude žvanit celý den. Vždyť jich přece můžeme Horácovi pár schovat.“
Will se zubil. George byl jako vyměněný. Ani v nejmenším nepřipomínal toho uťápnutého, koktavého nekňubu ze Dne vybírání. V písařské škole očividně rozkvetl. Jenny dala každému dva koláče a dva nechala stranou pro Horáce.
„Tak se do toho pustíme,“ řekla. Ostatní se nedočkavě vrhli na koláče a brzy spustili sborový chvalozpěv, který jen potvrzoval Jennyinu pověst.
„Tohle,“ prohlásil George a stál nad nimi s široce rozmáchnutýma rukama, jako kdyby mluvil k nějakému imaginárnímu soudu, „se nedá označit za pouhý koláč, slavný soude. Říkat tomuto koláč by bylo hrubým justičním omylem, jaký tento soud ještě nikdy nezažil!“
Will se obrátil k Alyss. „Jak dlouho už ho tohle drží?“
Zasmála se. „Všichni to dostanou po pár měsících právnické výuky. Teď je u George největší problém přimět ho, aby zavřel pusu.“
„Hele, Georgi, nech toho,“ bránila se Jenny, po té chvále celá zrudlá, ale stejně tak potěšená. „Ty jsi dokonalej trouba.“
„Možná jsem, má spanilá slečno. Ale tak na můj mozek působí čarovná moc těchto uměleckých výtvorů. To nejsou koláče, to je rajská hudba!“ Pozvedl nakousnutý koláč k ostatním jako k přípitku.
„Představuji vám… koláčovou rajskou hudbu slečny Jenny!“
Alyss s Willem se usmáli jeden na druhého i na George a pozvednutím koláčů přípitek opětovali. Pak se všichni čtyři učni rozesmáli.
Byla smůla, že Horác dorazil přesně v tu chvíli. Byl mezi nimi jediný, koho nové prostředí strašně ničilo. Učení bylo tvrdé a nijak se to nelepšilo a disciplíně se nedalo uniknout. Myslel si, že za normálních okolností by se s tím dokázal vypořádat. Jenže se stal cílem Brynových, Aldových a Jeromových záludností a to jeho život proměňovalo doslova v noční můru. Tři kadeti z druhého ročníku ho tahali z postele v kteroukoli noční hodinu, vyvlékali ho ven a nutili ho provádět věci, kterými ho chtěli co nejvíc ponížit a vyčerpat.
Kvůli nedostatku spánku a ustavičnému strachu, kdy se zase objeví a budou ho mučit, začal zaostávat ve škole. Chlapci na světnici vycítili, že kdyby se ho nějak zastali, mohlo by je potkat to samé, takže ho nechali napospas a Horác se svým neštěstím zůstal úplně sám. Jediná věc, o kterou kdy usiloval, mu rychle zhořkla. Nenáviděl bojovou školu a neviděl žádné východisko z té bídy, které by mu nepřineslo jen další utrpení a ponížení.
A teď, v jediný den, kdy mohl vypadnout z úmorného prostředí bojové školy, přišel sem a viděl, jak jeho bývalí kamarádi z opatrovny už naplno slaví. Měl zlost a byl uražený, že se ani nenamáhali na něj počkat. Netušil, že Jenny pro něj schovala koláče. Předpokládal, že už je všechny rozdělila, a to se ho dotklo víc než všechno ostatní dohromady. Právě Jenny mu byla ze všech bývalých svěřenců nejbližší. Jenny byla vždycky veselá, vždycky přátelská, vždycky ochotná naslouchat trápení druhých. Uvědomil si, jak se těšil, že ji o dožínkách zase uvidí, a teď měl pocit, že jí na něm nezáleží ani za mák.
Horác měl sklon myslet si o druhých hlavně to špatné. Připadalo mu, že Alyss se od něj vždycky držela dál, jako by pro ni nebyl dost dobrý, a Will si z něj pořád jen utahoval a pak utekl na vysoký strom, kam za ním Horác nemohl. Aspoň tak se všechno ublíženému Horácovi jevilo teď. Nějak pozapomněl na doby, kdy Willa pohlavkoval nebo mu nasadil kravatu a nepustil ho dřív, dokud ho nepřinutil vykřiknout: „Vzdávám se!“
George si Horác nikdy moc nevšímal. Hubeňour, který věčně ležel v knížkách, připadal Horácovi nudný a nezajímavý. Teď se tu před nimi předváděl a oni se smáli, cpali se koláči a jemu nic nenechali. Najednou je všechny nenáviděl.
„No to je bezva, co?“ řekl kousavě. Všichni se k němu otočili a úsměvy se jim vytratily ze tváří. Jako první se samozřejmě vzpamatovala Jenny.
„Horáci! Konečně jsi tady!“ zvolala. Vyrazila k němu, ale jeho kamenný výraz ji zastavil.
„Konečně?“ řekl vyčítavě. „Mám pár minut zpoždění a najednou jsem ‚konečně‘ tady? A taky moc pozdě, protože vy už jste všechny koláče sežrali.“
Což nebylo k chudákovi Jenny ani trochu fér. Podobně jako většina kuchařů, když jídlo připravila, neměla na ně chuť. Skutečnou radost ze své práce měla, když mohla sledovat ostatní, jak si pochutnávají — a slyšet jejich chválu. Proto žádný koláč ani nesnědla. Teď se otočila pro ty dva, co přikryla ubrouskem a nechala pro něj.
„Ne, ne,“ vyhrkla. „Nějaké ještě zbyly! Podívej!“
Jenže Horác se vařil vzteky a to mu bránilo jednat nebo mluvit rozumně. „No,“ ucedil a hlas mu přetékal vztekem, „tak to jsem měl přijít ještě o trochu později, abyste měli čas sníst je taky.“
„Horáci!“ Jenny vhrkly do očí slzy. Vůbec nechápala, co se s Horácem stalo. Poznala jen, že její plán na hezké setkání se starými kamarády se mění v trosky.
George popošel dopředu a zvědavě si Horáce prohlížel. Vytáhlý, hubený George, s hlavou důležitě nachýlenou, zkoumal zblízka učně bojové školy — jako by to byl nějaký doličný předmět nebo důkazní materiál u soudu.
„Nemusíš hned mluvit tak nepřátelsky,“ upozornil mírně. Jenže mírnost teď na Horáce neplatila. Naštvaně George odstrčil.
„Drž se ode mě radši dál,“ varoval ho. „A dej si pozor na to, jak mluvíš s bojovníkem.“
„Ty ještě nejsi bojovník,“ neodpustil si Will. „Zatím jsi jen učeň jako my ostatní.“
Jenny Willovi nenápadně naznačovala, aby toho nechal. Horác si právě chtěl posloužit zbývajícími koláči, ale rychle vzhlédl. Několik vteřin si Willa měřil od hlavy k patě.
„Hohó!“ zvolal. „Koukám, že dneska je tu s námi taky zvěd začátečník!“ Podíval se, jestli se ostatní jeho vtipu smějí. Nesmáli, což ho přimělo k ještě větší jedovatosti.
„Řek bych, že Halt tě zaučuje, jak slídit po okolí a všechny šmírovat, co?“ Horác nečekal na odpověď, přistoupil k Willovi a s pohrdavým výrazem vzal do prstů jeho šedozelenou pláštěnku.