„Co je tohle? Tos neměl na celý ten hadr dost jedný barvy?“
„To je hraničářská pláštěnka,“ tiše odpověděl Will. Zlostí to v něm vřelo, ale přemáhal se.
Horác posměšně odfrkl a nacpal si do pusy celou půlku koláče, až mu přitom odletovaly drobečky od rtů.
„Nebuď tak protivný,“ ozval se George. Horác se prudce otočil k písařskému učni, v obličeji celý rudý.
„Dávej si pozor na jazyk, hochu!“ vyštěkl. „Mluvíš s bojovníkem, jasný?“
„S bojovnickým učněm,“ tvrdošíjně zopakoval Will a zdůraznil slovo „učněm“.
Horác zrudl ještě víc a zlostně si oba chlapce měřil. Will byl ve střehu. Vycítil, že velký kluk se chystá k útoku. Ale něco ve Willových očích a v jeho postoji přimělo Horáce ještě jednou se zamyslet. Nikdy předtím u něj nespatřil tak zarputilý výraz. Dřív, když si Willa podával, pokaždé v jeho očích viděl strach. Tahle nová sebedůvěra ho trochu mátla.
A tak se raději obrátil zpátky k Georgovi a pořádně ho šťouchl do prsou.
„Jak protivný je tohle?“ zeptal se jízlivě. George zavrávoral, hrabal kolem sebe rukama a snažil se neupadnout. Jednou rukou přitom zavadil o Cukův bok. Pokojně se pasoucí malý pony se začal plašit.
„Klid, Cuku,“ uklidňoval ho Will, a Cuk se ihned upokojil. Jenže teď si ho poprvé všiml Horác. Přešel k huňatému poníkovi a zblízka si ho prohlížel.
„Co je tohle?“ předstíral údiv. „Někdo si vzal s sebou na slezinu velký ošklivý psisko?“
Will zatínal pěsti. „To je můj kůň,“ pronesl tiše. Nechal si líbit Horácovy pošklebky, když mířily na něj, nehodlal mu ale dovolit, aby urážel jeho koně.
Horác se hýkavě rozchechtal.
„Kůň?“ vyrazil ze sebe. „Tohle není kůň! V bojový škole se jezdí na opravdických koních! Ne na chlupatých psech! Taky mi připadá, že potřebuje pořádně vykoupat!“ Nakrčil nos a tvářil se, že k Cukovi přičichává.
Poník se kradmo podíval na Willa. Co je zač tenhle protivný trouba? říkaly jeho oči. Will pečlivě skryl potutelný úsměv, který se mu už málem objevil ve tváři, a lhostejně prohodiclass="underline" „To je hraničářský kůň. Na tom může jezdit jen hraničář.“
Horác se znovu zachechtal. „Na takovým chlupatým psovi by uměla rajtovat i moje babička!“
„Ona by možná uměla,“ řekl Will, „ale vsadím se, že ty ne.“
Ještě než tu výzvu dořekl, Horác už odvazoval uzdu. Cuk se koukl po Willovi a ten by přísahal, že koník mírně kývl hlavou.
Horác se lehce vyhoupl Cukovi na hřbet. Poník stál, ani se nehnul.
„Nic na tom není!“ chvástal se Horác. A patami kopl Cuka do boků. „Do toho, pejsku! Proběhneme se.“
Will poznal to známé napnutí svalů na Cukově těle a nohou. Pak poník náhle vyskočil, divoce se prohnul do strany, dopadl na přední nohy a zadní nohy vystřelil vzhůru.
Horác několik vteřin plachtil jako pták. Pak tvrdě přistál v prachu, rozplácnutý na zádech. George a Alyss s pobaveným úžasem sledovali, jak tam ten neurvalec vteřinu nebo dvě leží a překvapeně lapá po dechu. Jenny se pohnula, chtěla zjistit, jestli je v pořádku. Potom ale zarputile sevřela rty a zůstala stát. Horác si o to koledoval, řekla si.
Byla tu možnost, pouhá naděje, že tím bude celá ta věc uzavřena. Jenomže Will zase jednou nedokázal odolat pokušení a potřeboval mít poslední slovo.
„Měl bys poprosit babičku, aby tě naučila jezdit na koni,“ řekl s vážnou tváří. George a Alyss se ovládli, byla to ale bohužel právě Jenny, která vyprskla smíchy.
Horác se v mžiku vyhrabal na nohy. Tvář měl brunátnou zuřivostí. Rozhlédl se kolem, uviděl ulomenou větev z jabloně, hrábl po ní, zamával s ní nad hlavou a řítil se na Cuka.
„Já ti ukážu, ty jeden koni!“ řval vztekle a divoce máchal klackem proti Cukovi. Poník odtančil stranou do bezpečí, a než Horác stačil znovu zaútočit, už po něm skočil Will.
Přistál Horácovi na zádech a jeho váha spolu s prudkostí skoku je strhla k zemi. Váleli se po sobě, svírali jeden druhého a oba se snažili získat nějakou výhodu. Cuk se polekal, když viděl svého pána v nebezpečí, a vyděšeně řehtal a vzpínal se.
Horác divoce mlátil rukama a Will dostal pořádnou ránu do tváře. Pak se Willovi podařilo uvolnit pravou ruku a udeřil Horáce do nosu.
Velkému chlapci tekla po obličeji krev. Will měl po tříměsíčním tréninku s Haltem paže vypracované a svalnaté. Jenže i Horác měl za sebou tvrdou školu. Vrazil Willovi jednu pěstí do žaludku, až Will zalapal po dechu.
Horác se vyškrábal na nohy, ale Will mu je svýma nohama sevřel do nůžek a podtrhl chvatem, který znal od Halta, a znovu Horáce povalil.
Vždycky udeř jako první, vtloukal mu do hlavy Halt při hodinách, které trávili při nácviku boje beze zbraně. Když se teď Horác zase složil k zemi, Will na něj skočil a snažil se mu koleny přimáčknout ruce k zemi.
Pak Will ucítil zezadu železné sevření a něco ho táhlo za límec vzhůru jako rybu na háčku, ačkoli se vzpíral a mrskal sebou.
„Co se to tady děje, vy dva darebáci?“ řval mu do ucha rozzlobený hlas.
Will se otočil a zjistil, že ho drží sir Rodney, bojový mistr. A ten velký voják byl zlostí rozžhavený do běla. Horác byl v okamžiku na nohou a postavil se do pozoru. Sir Rodney pustil Willův límec a hraničářský učeň žuchl na zem jako pytel brambor. Pak se i on postavil do pozoru.
„Dva učni,“ dopáleně křičel sir Rodney, „a perou se jak pouliční rváči a kazí sváteční den! A jako by to nestačilo, jeden z nich je dokonce můj učeň!“
Will a Horác rozpačitě přešlapovali a klopili oči, aby se vyhnuli rozzuřenému pohledu bojového mistra.
„No tak, Horáci, co se to tady děje?“
Horác jen zašoupal nohama a zrudl. Nevydal hlásku. Sir Rodney se podíval na Willa.
„Tak tedy ty, hraničářský kluku! Co má tohle znamenat?“
Will zaváhal. „My jsme jenom zápasili, pane,“ zamumlal.
„To jsem viděl sám!“ křičel bojový mistr. „Nejsem přece pitomec!“ Na chvíli se odmlčel, čekal, jestli z jednoho nebo druhého kluka ještě něco vypadne. Oba byli zticha. Sir Rodney si rozčileně povzdechl. Kluci! Když se vám nepletou pod nohy, tak se perou. A kdyby se neprali, tak by kradli nebo někde něco rozbíjeli.
„Tak dobře,“ řekl nakonec. „Zápas skončil. Teď si podejte ruce a hotovo.“ Vyčkával, a když se k tomu ani jeden z nich neměl, zařval jako na cvičišti: „Tak bude to!“
Will s Horácem si neochotně potřásli rukama. Ale když se Will podíval Horácovi do očí, viděl, že tím tahle záležitost zdaleka není odbytá.
Dokončíme to někdy jindy, říkal zlostný pohled Horácových očí.
Kdykoli si budeš přát, odpovídaly oči hraničářského učně.
Sedmnáct
Zem pokrývala tlustá vrstva prvního zimního sněhu a Will s Haltem zvolna jeli domů z lesa.
Od dožínek uplynulo šest týdnů a situace s Horácem zůstávala nedořešená. Hoši měli málo příležitostí pokračovat ve sporu, protože oba jejich mistři je plně zaměstnávali a jejich cesty se zřídkakdy zkřížily.
Will tu a tam bojovnického učně zahlédl, ale vždy jen z dálky. Nepromluvili spolu a neměli ani příležitost vzít jeden druhého na vědomí. Ale nepříjemný pocit přetrvával a Willovi bylo jasné, že jednoho dne bude zle.
Kupodivu zjistil, že taková vyhlídka mu vlastně tolik nevadí, ačkoli ještě před pár měsíci by z ní měl pořádně nahnáno. Nebylo to tak, že by se na další kolo souboje s Horácem těšil, zjistil však, že na něj myslí s jistou vyrovnaností. Dělalo mu moc dobře, když si připomněl tu pěknou, poctivou ránu, kterou vyšil Horácovi na nos. Lehce překvapeně si rovněž uvědomoval, že vzpomínka na celou událost je ještě příjemnější díky tomu, že k ní došlo v přítomnosti Jenny a — odtud pramenilo to překvapení — Alyss. I když celá záležitost nebyla jednoznačně uzavřená, bylo toho hodně, o čem mohl Will přemýšlet a nač mohl vzpomínat.