„Cuku! Uteč!“ znovu zaječel Will. Srdce měl až v krku. Jestli takovéhle kly zasáhnou Cukovy šlachy na nohách, pony bude navždy zmrzačený. Will nemohl jen tak stát a přihlížet, jak se jeho kůň kvůli němu pouští do nerovného boje. Vytáhl šíp a znovu vystřelil, z pouzdra vytasil dlouhý hraničářský nůž a pádil sněhem k té velké rozzuřené bestii.
Třetí šíp zasáhl kance do boku. Zase minul osudové místo a netvora jen poranil. Will zakřičel na Cuka, ať zmizí, a běžel a řval na kance. Ten si všiml blížícího se Willa a poznal tu malou postavu, která ho předtím tak rozzuřila. Rudé oči se upřely na chlapce a kančí hlava se sklonila k poslednímu, smrtícímu výpadu.
Will sledoval hroudu svalů na mohutných zadních partiích. Doběhnout do úkrytu by nestihl. Bude se zřejmě muset postavit útoku tady, na otevřeném prostranství. Když kanec zaútočil, poklekl Will na jedno koleno a zoufale před sebe napřáhl ostře nabroušený hraničářský nůž. Nezřetelně vnímal Horácův chraptivý řev, jak se bojovnický učeň s napřaženým kopím vrhal vpřed Willovi na pomoc.
Pak se k dusotu kančích kopyt přimísil hluboký svištivý zvuk a po něm následovalo pevné a hlučné MLASK! Kanec se vzepjal uprostřed skoku, zkroutil se v náhlé agónii a svalil se do sněhu.
Haltův dlouhý, velký šíp vězel skoro celý v kančím boku, kam ho naplno zarazila síla hraničářova dlouhého luku. Zasáhl útočící nestvůru přesně za levou plec, vehnal hrot šípu přímo do jejího velikého srdce a probodl je.
Dokonalá trefa.
Halt prudce zastavil Abelarda, až se kolem rozlétla sprška sněhu, vrhl se k zemi a objal roztřeseného hocha. Willa přemohla nesmírná úleva a zabořil obličej do hrubého sukna hraničářovy pláštěnky. Nechtěl, aby někdo viděl slzy, které mu proudem tekly po tvářích.
Halt vzal opatrně Willovi z ruky nůž.
„Co sis prosím tě myslel, že s tímhle dokážeš?“ zeptal se.
Will jenom potřásal hlavou. Mluvit nemohl. Cítil, jak se o něj Cuk lehce otírá čenichem, a podíval se do těch velkých, moudrých očí.
Pak vypukl zmatek a vřava, protože k nim přispěchali lovci, obdivovali velikost druhého kance a poplácávali Willa po zádech za jeho odvahu. Stál mezi nimi, maličký, a pořád se styděl za slzy, které se mu koulely po tvářích, i když se sebevíc snažil je zastavit.
„Jsou to prohnané bestie,“ prohlásil sir Rodney a šťouchl holínkou do mrtvého kance. „Všichni jsme si mysleli, že je jen jeden, protože nikdy nevycházejí z doupěte společně.“
Will ucítil na rameni ruku. Otočil se a zjistil, že se dívá do očí Horácovi — a že bojovnický učeň užasle a obdivně kroutí hlavou.
„Zachránil jsi mi život,“ řekl. „Tohle byl ten nejstatečnější čin, co jsem kdy viděl.“
Will se pokusil přejít to děkování lehkým pokrčením ramen, ale Horác se nedal. Vzpomněl si na všechny ty chvíle, kdy Willovi ubližoval. A teď ho slabší kluk svým instinktivním jednáním zachránil před vražednými, drásajícími kly. Jistým dokladem Horácova postupného zmoudření bylo, že zapomněl na vlastní instinktivní čin, kdy se postavil mezi útočícího kance a hraničářského učně.
„Ale proč, Wille? My přece…“ Nezmohl se na to, aby větu dokončil, ale Will nějak poznal, co má na mysli.
„Horáci, možná jsme se spolu v minulosti prali,“ řekl. „Ale já proti tobě nic nemám. A nikdy jsem neměl.“
Horác kývl hlavou, ve tváři mu bylo vidět, že pochopil. Pak zřejmě dospěl k nějakému závěru. „Dlužím ti za svůj život, Wille,“ prohlásil rozhodně. „Nikdy na ten dluh nezapomenu. Jestli někdy budeš potřebovat kamaráda, jestli někdy budeš potřebovat pomoc, můžeš se obrátit na mě.“
Chlapci se na sebe chvíli dívali, pak Horác napřáhl ruku a Will ji stiskl. Rytíři stáli tiše v kruhu kolem nich jako němí svědci, kteří nechtějí narušit okamžik významný pro oba chlapce. Pak k nim přistoupil baron Arald, stoupl si mezi ně a každého objal jednou rukou.
„Hezky jste to řekli, oba dva!“ chválil je upřímně, a rytíři sborově přitakávali.
Baron se radostně usmíval. Bylo to skvělé dopoledne, to říkali všichni. Pořádné vzrušení. Složili dva velké kance. A teď dva z jeho svěřenců uzavřeli zvláštní druh přátelství, které vzniká jen při společně prožitém nebezpečí.
„Máme tu dva skvělé mladé muže!“ oznámil hlasitě celé skupině a opět se ozval sborový souhlas. „Halte, Rodney, vy oba můžete být na své učně hrdí!“
„To také jsme, můj pane,“ odpověděl sir Rodney. Pochvalně kývl na Horáce. Viděl předtím způsob, jakým se chlapec bez váhání postavil útoku čelem. A líbila se mu Horácova otevřená nabídka přátelství Willovi. Moc dobře si pamatoval, jak je viděl prát se spolu při dožínkách. Zdálo se, že klukovské rvačky mají už za sebou. Cítil hluboké uspokojení, že vybral Horáce pro bojovou školu.
Halt sám za sebe neříkal nic. Když se ale Will otočil a podíval se na svého mistra, mírně prošedivělý hraničář mu pohlédl do očí a prostě kývl.
A Will věděl, že to se u Halta vyrovná té nejsrdečnější pochvale.
Dvacet jedna
Během dní, které následovaly po lovu na kance, si Will všiml jisté změny v přístupu ostatních lidí k němu. Ve způsobu, jak s ním hovořili a jak se na něj dívali, když šel kolem, byla jistá vstřícnost, dokonce respekt. Nejnápadnější to bylo u vesničanů. Byli to prostí lidé s rozhledem omezeným na každodenní život, a tak měli sklony přikrášlovat a nadsazovat každou událost, která se nějak vymykala všednosti.
Než uběhl první týden, byly zvěsti o tom, co se na lovu událo, už natolik překroucené, že podle nich Will úplně sám složil oba kance, když zaútočili z křoví. Pár dní nato jste při poslechu příslušného příběhu mohli bezmála uvěřit, že ten hrdinský čin vykonal jediným šípem, kterým čistě prostřelil tělo prvního kance a druhého zasáhl do srdce.
„Já jsem toho vlastně až tak moc neudělal,“ svěřil se Haltovi jednoho večera, když seděli u krbu v útulné chaloupce na kraji lesa, kterou spolu sdíleli. „Vůbec jsem nejednal promyšleně. Prostě se to tak nějak sběhlo. A kance jste přece zabil vy, ne já.“
Halt jen pokyvoval hlavou, upřeně zíral na poskakující žluté plameny za mřížkou krbu.
„Lidi si můžou myslet, co se jim zachce,“ řekl tiše. „Nikdy si toho zbytečně moc nevšímej.“
Willovi ale ta sláva vadila. Cítil, že mu přerůstá přes hlavu. Taková úcta by ho těšila, kdyby vycházela z něčeho, co se skutečně přihodilo. V hloubi duše cítil, že udělal něco užitečného a možná dokonce chvályhodného. Jenomže příběh, jehož se stal hrdinou, byl od začátku do konce vymyšlený, a protože on byl v jádru čestný, nemohl na to být vůbec pyšný.
Bylo mu i trochu trapně, protože jako jeden z mála zúčastněných sledoval Horácův počáteční, instinktivní a odvážný krok, když se postavil mezi útočícího kance a Willa s Cukem. Vyprávěl i Haltovi, jak to bylo. Myslel si, že hraničář třeba bude mít příležitost ocenit před sirem Rodneym Horácovu obětavou akci, ale mistr jen pokýval hlavou a stručně řekclass="underline"
„Sir Rodney to ví. Jemu nic neunikne. Má v hlavě víc než obyčejné rvačky a potyčky.“
A s tím se Will musel spokojit.
Přístup lidí z okolí hradu, rytířů z bojové školy, mistrů a učňů byl jiný. Tam měl Will pocit, že ho zkrátka berou a uznávají, že se zachoval správně. Všiml si, že lidé si teď víc pamatují jeho jméno, takže když měli s Haltem něco na práci v okolí hradu, zdravili ho stejně jako Halta.