Proto si vymyslel příběh, který mu po dobu dětství, jež strávil coby chráněnec na hradě, dodával sílu. A jak roky ubíhaly a on přidával různé barvité podrobnosti, nakonec tomu příběhu sám uvěřil.
Věděl, že otec zemřel hrdinskou smrtí. Takže bylo jedině rozumné stvořit obraz otce jako hrdiny — rytíře válečníka v plné zbroji, který bojuje proti wargalským hordám, kosí je napravo nalevo, až ho nakonec udolá jejich velká početní převaha. Tu vysokou postavu si Will velmi často v duchu vykresloval. Viděl každý detail otcova brnění a výzbroje, nikdy ale nebyl schopen představit si jeho tvář.
Jako voják by otec od něj očekával, že půjde v jeho stopách. Proto byl výběr bojové školy pro Willa tak důležitý. A čím se zdálo méně pravděpodobné, že ho vyberou, tím zoufaleji se upínal k myšlence, že by mohli.
Vyběhl z opatrovny na potemnělé hradní nádvoří. Slunce už dávno zapadlo a pochodně rozmístěné zhruba po dvaceti krocích na zdech hradu vrhaly mihotavé, nestejnoměrné světlo. Na chvíli zaváhal. Do opatrovny se vrátit nechtěl, další Horácovy jedovatosti by nevydržel. Vedlo by to jen k další rvačce mezi nimi — ke rvačce, kterou by Will nejspíš prohrál. George by se pravděpodobně pokoušel analyzovat situaci, zkoumal by ji z obou stran a pořádně by to celé zamotal. Alyss s Jenny by se ho asi snažily uklidnit, to mu bylo jasné — Alyss hlavně proto, že spolu celou dobu vyrůstali. V tuhle chvíli ale o jejich soucit nestál a nedokázal by snášet Horácovy úšklebky, takže zamířil na jediné místo, kde měl jistotu, že bude sám.
Velikánská smokvoň, která rostla poblíž ústřední hradní věže, mu často poskytla útočiště. Will se výšek nebál, hladce šplhal po stromě a pokračoval výš a výš, daleko nad místo, kde by se každý jiný zastavil, až se dostal do slabšího větvoví na samém vrcholku — pod jeho váhou se větve houpaly a prohýbaly. V minulosti často před Horácem utekl právě sem. Urostlejší Horác se nemohl Willovi rovnat v rychlosti šplhání a také se mu nechtělo pronásledovat ho tak vysoko. Will našel vhodnou vidlici a uvelebil se v ní. Jak se větve komíhaly ve večerním větru, jeho tělo se poddávalo pohybům stromu. Dole bylo vidět zmenšené postavy strážců, kteří pravidelně obcházeli hradní nádvoří.
Zaslechl, jak se otevírají dveře opatrovny, a když shlédl dolů, spatřil Alyss. Vysoká dívka ho chvíli marně hledala na nádvoří, pak zřejmě pokrčila rameny a zase se vracela dovnitř. Protáhlý obdélník světla, který se otevřenými dveřmi rozlil po nádvoří, zmizel, jakmile za sebou zlehka zavřela dveře. Pomyslel si, že je zvláštní, jak často lidi nenapadne podívat se nahoru.
Měkce zašumělo peří a na vedlejší větvi přistála sova. Hlava se jí kývala, zachytávala každičký paprsek mdlého světla. Lhostejně si ho prohlížela, podle všeho věděla, že z něj strach mít nemusí. Byla lovec. Tichý letec. Vládce noci.
„Ty aspoň víš, co jsi zač,“ řekl tiše sově. Opět pokývala hlavou a pak se vznesla do tmy a nechala ho samotného s jeho úvahami.
Světla v oknech hradu postupně zhasínala. Pochodně shořely na doutnající zbytky, jež se vyměňovaly až o půlnoci při střídání stráží. Jedno hořící světlo vlastně ještě zbývalo, a jak věděl, bylo v baronově pracovně, kde lord z Redmontu pravděpodobně ještě pročítal zprávy a různé listiny. Pracovna byla v podstatě ve stejné výši jako jeho stanoviště na stromě a Will mohl dobře vidět statnou postavu barona, usazenou za stolem. Konečně baron Arald vstal, protáhl se a předklonil, aby zhasil lampu. Pak odešel z místnosti do své komnaty o poschodí výš. Hrad teď celý spal, až na strážné na hradbách, kteří nepřetržitě hlídkovali.
Will si uvědomil, že za méně než devět hodin ho čeká výběr. Tiše a sklesle, se strachem z toho nejhoršího slezl ze stromu a zamířil do své postele v tmavé chlapecké ložnici opatrovny.
Dvě
„Tak jdeme, uchazeči! Tudy! A pěkně zčerstva!“
Člověk, který mluvil, nebo spíše pokřikoval, byl Martin, tajemník barona Aralda. Jakmile se jeho hlas rozlehl předsíní, pětice chráněnců se nejistě zvedla z dlouhých dřevěných lavic, na kterých posedávala. Teď, když skutečně nastala chvíle rozhodnutí o jejich osudu, najednou všichni znervózněli. Pomalu se šourali vpřed a žádný z nich nechtěl projít jako první velkými, železem pobitými dveřmi, které Martin držel otevřené.
„Pohyb, pohyb!“ křičel netrpělivě Martin. Alyss se nakonec odhodlala jít první, přesně jak Will tušil. Po štíhlé blondýnce se rozhýbali i ostatní a o něco ochotněji ji následovali.
Když Will vstoupil do baronovy pracovny, zvědavě se kolem sebe rozhlížel. V téhle části hradu nikdy předtím nebyl. Lidé nižšího postavení, k nimž patřili i hradní chráněnci, se zřídkakdy dostali do téhle věže, kde se nacházel úřad a baronova komnata. Byla to obrovská místnost. Strop čněl vysoko nad ním a zdi byly postavené z masivních kamenných kvádrů, pospojovaných jen úzkým proužkem malty. Ve východní zdi bylo veliké okno přístupné přírodním živlům, avšak s mohutnými dřevěnými okenicemi, které se daly v případě špatného počasí zavřít. Došlo mu, že je to stejné okno, jímž včera v noci nahlížel dovnitř. Dnes jím proudilo sluneční světlo a dopadalo na rozlehlý dubový stůl, který baronu Araldovi sloužil k psaní.
„Tak jen pojďte! Postavte se do řady, stůjte v řadě!“ Martin si podle všeho vychutnával chvíle, kdy mohl poroučet. Skupinka se šoupavě vyrovnala do řady a on je zkoumavě sledoval a nespokojeně křivil ústa.
„Podle velikosti! Nejvyšší na tenhle konec,“ ukazoval, kam si má podle něj stoupnout ten nejvyšší z pětice. Skupina se postupně přestavěla. Největší byl samozřejmě Horác. Po něm zaujala své místo Alyss. Pak George, o půl hlavy menší než ona, a dojemně hubený. Stál ve svém obvyklém přihrblém postoji. Will s Jenny zaváhali. Jenny se na Willa usmála a ukázala, aby si stoupl před ní, i když byla možná o palec vyšší než on. To bylo pro Jenny typické. Věděla, jak Willa trápí, že je ze všech hradních chráněnců nejmenší. Když se Will chtěl zařadit, zadržel ho Martinův hlas.
„Ty ne! Další je ta holka!“
Jenny omluvně pokrčila rameny a šla na místo, kam ukazoval Martin. Will si stoupl na poslední místo v řadě a přál si, aby Martin jeho malý vzrůst tolik nezdůrazňoval.
„No tak! Vyrovnat, vyrovnat! Koukejte stát v pozoru,“ pokračoval Martin, ale pak zmlkl, když ho přerušil hluboký hlas.
„Martine, myslím, že to není až tak úplně nutné.“
Hlas patřil baronu Araldovi, jenž nepozorovaně vešel malými dveřmi umístěnými za psacím stolem. Teď bylo na Martinovi, aby předvedl to, co považoval za stoj v pozoru. Hubené lokty mu trčely podél boků, paty měl sražené k sobě tak, že kolena jedinečně křivých nohou se od sebe široce vzdálila, a hlavu držel strnule vzpřímenou.
Baron zdvihl oči k nebi. Tajemníkova horlivost při těchto příležitostech ho občas trochu zmáhala. Baron byl urostlý muž, široký v ramenou i v pase, s vypracovanými svaly, jak se na královského rytíře slušelo. Všeobecně se ale vědělo, že baron Arald miluje jídlo a pití, takže jeho výrazná mohutnost se nedala přičítat jenom svalům.
Baronovy krátké, pečlivě zastřižené vousy začínaly podobně jako vlasy vykazovat známky šedivění, jež přicházelo s věkem. Bylo mu dvaačtyřicet let. Měl výrazné čelisti, velký nos a pod hustým obočím tmavé pronikavé oči. Byl to obličej vládce, nikoli ale nelaskavého, napadlo Willa. V tmavých očích sídlila překvapivá jiskřička humoru. Will si toho všiml už předtím, při vzácných příležitostech, kdy Arald navštívil opatrovnu, aby zjistil, jak se chráněncům daří v učení.