Přišel čas ten slib splnit.
Dvacet dva
Will cvičil na otevřené louce za Haltovou chatou. Měl čtyři terče rozmístěné v různé vzdálenosti a střídavě do nich střílel, nikdy dvakrát za sebou do stejného terče. Halt mu tohle cvičení uložil a potom odjel za baronem, aby si promluvili o poselství, které přišlo od krále.
„Když budeš střílet dvakrát na stejný terč,“ vysvětloval mu, „nebudeš při určování směru a náměru spoléhat hned na první ránu. Tak se nikdy nenaučíš střílet instinktivně. Vždycky budeš potřebovat nejdřív nástřelnou ránu.“
Will věděl, že učitel má pravdu. Jenže to mu cvičení nikterak neusnadňovalo. A aby to bylo ještě těžší, Halt určil, že mezi jednotlivými výstřely nemá uplynout víc než pět vteřin.
Will se soustředěně mračil a vystřílel posledních pět šípů ze sady. Jeden za druhým v rychlém sledu prosvištěly přes louku a zadrnčely v terčích. Toho rána měl Will toulec vyprázdněný už podesáté. Udělal si přestávku, aby si prohlédl výsledky. Spokojeně pokyvoval hlavou. Všechny šípy zasáhly terč a většina z nich byla seskupena v černém vnitřním kruhu. Byla to mimořádně zdařilá série a dokazovala, že vytrvalé cvičení má svůj význam. Will pochopitelně netušil, že v království bylo mimo hraničářský sbor jen několik lukostřelců, kteří by se mu vyrovnali. Ani lučištníci v královské armádě necvičili střelbu s takovou rychlostí a přesností. Byli vycvičení střílet ve skupině, vysílat na útočníka záplavu šípů. Proto se jejich výcvik soustředil spíše na koordinaci s ostatními, tak aby všechny šípy vylétly zároveň.
Zrovna odložil luk a chystal se vytáhnout šípy z terčů, když ho zvuk kroků za zády přiměl, aby se otočil. Trochu ho překvapilo, když viděl, že ho pozorují tři učni z bojové školy. Podle červených kabátců byli ze druhého ročníku. Žádného z nich neznal, ale přátelsky kývl na pozdrav.
„Dobré ráno,“ řekl. „Co vás sem přivádí?“
Nebylo zvykem narazit na učně bojové školy tak daleko od hradu. Všiml si tlustých klacků, které všichni drželi, a napadlo ho, že si nejspíš vyšli na výlet. Ten, co stál nejblíž, hezký blonďatý kluk, se usmál a řekclass="underline" „Hledáme hraničářského učně.“
Will se nedokázal ubránit úsměvu. Hraničářská pláštěnka, kterou měl na sobě, ho přece jednoznačně označovala za hraničářského učně. Ale učeň bojové školy chtěl být třeba jen zdvořilý.
„Tak to jste ho našli,“ řekl jim. „Co si přejete?“
„Přinesli jsme ti vzkaz z bojové školy,“ oznámil ten kluk.
Byl pěkně svalnatý, jako všichni kadeti bojové školy, a urostlí byli i jeho společníci. Teď se pohnuli blíž k němu a Will instinktivně couvl o krok. Měl pocit, že jsou až moc blízko. Blíž než bylo třeba, aby jen předali vzkaz.
„Týká se toho, co se stalo při lovu na kance,“ promluvil druhý kluk. Byl to pihovatý zrzek a na jeho nose bylo zřetelně vidět, že byl kdysi zlomený — možná při cvičném zápase v bojové škole. Will se neklidně ošil. Ve vzduchu viselo něco, co se mu nelíbilo. Blonďatý kluk se pořád usmíval. Ale zrzek ani třetí kumpán, snědý kluk, který byl z té trojice nejvyšší, si zřejmě nemysleli, že je tu něco k smíchu.
„Vždyť víte,“ řekl Will, „lidi kolem toho napovídají spoustu nesmyslů. Já až tak moc neudělal.“
„My víme,“ vyštěkl zlostně zrzek a Will opět o krok couvl, protože se všichni přiblížili ještě víc. Haltův výcvik mu teď začal v hlavě bít na poplach. Nikdy lidem nedovol, aby se k tobě moc přiblížili, slýchával. Když se o to pokusí, měj se na pozoru, bez ohledu na to, kdo to je nebo do jaké míry se chová přátelsky.
„Jenže když se všude vytahuješ a každýmu vykládáš, jak jsi zachránil velkýho nešikovnýho učně z bojový školy, tak nás zesměšňuješ,“ obvinil ho vysoký kluk. Will se na něj podíval a svraštil čelo.
„To jsem nikdy neřekl!“ namítl. „Já…“
A v tu chvíli, když jeho pozornost upoutával Bryn, Alda provedl svůj výpad — přiskočil s otevřeným pytlem, aby ho natáhl Willovi přes hlavu. Byla to stejná taktika, jakou tak úspěšně použili u Horáce, jenže Will už byl ve střehu, a tak když se druzí dva dali do pohybu, vycítil útok a zareagoval.
Nečekaně se vrhl vpřed směrem k Aldovi, udělal kotrmelec a převalil se pod pytlem. Pak kolem sebe máchl nohama a podkopl nohy Aldovi, načež se ten velký kluk poroučel k zemi a rozplácl se v trávě. Jenže byli tři a Will se jim nemohl ubránit. Uhnul Aldovi a Brynovi, ale když se překulil na nohy a zrovna se zvedal, Jerome napřáhl klacek a zasadil mu strašnou ránu mezi lopatky.
S výkřikem bolesti a úleku se Will zapotácel a vzápětí se klackem rozmáchl Bryn a udeřil ho do boku. Alda se mezitím zvedl na nohy, zuřil, že se mu Will předtím tak obratně vyhnul, a třískl ho do ramene.
Hrozně to zabolelo a Will v té křeči klesl na kolena.
Tři učni bojové školy se okamžitě shlukli u něj, obstoupili ho a uzavřeli jako v pasti, s klacky zvednutými k dalšímu bití.
„Tak dost!“
Zastavil je nečekaný hlas. Will se krčil na zemi, rukama si chránil hlavu a čekal, kdy ho začnou mlátit. Vzhlédl a uviděl, že o pár kroků dál stojí Horác a je samá modřina a pohmožděnina. V pravé ruce svíral cvičný dřevěný meč bojové školy. Jedno oko měl zmodralé a ze rtu mu ukapávala krev. V očích mu ale plála taková nenávist a strašlivé odhodlání, že tři starší kluci na chvíli zaváhali. Pak si ovšem uvědomili, že oni jsou tři a že Horácův meč vlastně není o nic lepší zbraň než jejich klacky. V ten moment zapomněli na Willa, nechali ho a začali obkličovat Horáce. Těžké klacky drželi nachystané k úderu.
„Bobánek přišel za náma,“ řekl Alda.
„Bobánek si koleduje o další nakládačku,“ přidal Jerome.
„A bobánek ji dostane,“ prohlásil Bryn a sebejistě se šklebil. Jenže pak vyděšeně zaječel, protože do klacku udeřila nečekaná síla, vyrvala mu ho z ruky, roztočila ho a o několik kroků dál ho poslala k zemi.
Podobný jekot z pravé strany Brynovi prozradil, že totéž potkalo Jeroma.
Bryn zmateně zíral směrem, kterým odlétly klacky. Udělalo se mu slabo, když zjistil, že každý z klacků je probodnutý dlouhým černým šípem.
„Myslím, že jeden na jednoho bude férovější, ne?“ řekl Halt.
Bryna a Jeroma zachvátil děs, když spatřili hrozivě se tvářícího hraničáře, který stál ve stínu asi patnáct kroků od nich s dalším šípem už přiloženým k tětivě dlouhého luku.
Jen Alda se zmohl na jakous takous známku odporu. „Tohle je věc bojové školy, hraničáři,“ zkoušel se z toho dostat hrubostí. „Uděláte nejlíp, když se o to nebudete starat.“
Will se pomalu zvedal. Postřehl temnou zlost, která při těch drzých slovech zaplála hluboko v Haltových očích. Na chvilku mu přišlo Aldy skoro líto, pak se mu ale připomněla cukavá bolest v zádech a ramenou a všechny soucitné myšlenky vzaly za své.
„Věc bojové školy říkáš, synku?“ pronesl Halt nebezpečně tichým hlasem. Přešel k nim a vzdálenost, která ho dělila od Aldy, překonal několika nečekaně rychlými, lehkými kroky. Než se Alda nadál, Halt stál sotva dva kroky od něj. A přesto tenhle učeň nepřestal být drzý. Hrozivý výraz Haltovy tváře Aldu děsil, ale když ho viděl zblízka, uvědomil si, že je o dobrou hlavu vyšší než hraničář, a zase se mu vrátila sebedůvěra. Celé roky se nechával znervózňovat záhadným člověkem, který teď stál před ním. Nikdy ho nenapadlo, jak je vlastně titěrný.