Když Gilan mluvil, Willova ruka rychle, ale tiše zajela do toulce, vybrala jeden šíp a vložila ho do tětivy luku. Teď zase mluvil Halt.
„Vážně, Gilane? A jaký to bude vtip? To mě zajímá.“
Když Gilan odpovídal svému někdejšímu mistrovi, bylo z jeho hlasu jasně slyšet, jakou má radost.
„No tak, Halte. Uznej to. Jednou jsem byl lepší než ty — a ty víš, kolik let jsem se o to pokoušel.“
Halt si zamyšleně mnul rukou mírně prošedivělou bradu.
„Vlastně mě ničí, že se o to pokoušíš pořád.“
Gilan se zasmál. „Měl bys vědět, Halte, jaká je to rozkoš pro bývalého učně, dostat svého mistra. No tak. Uznej to. Letos jsem vyhrál já.“
Zatímco dlouhán mluvil, Will opatrně napjal luk a zamířil na kmen stromu zhruba dva kroky vlevo od Gilana. V uších mu zněl Haltův pokyn: Vyber si cíl dost blízko na to, abys ho vylekal, až vystřelíš. Ale pro všechno na světě, ne moc blízko. Jestli se pohne, nechci, abys skrz něj prostřelil šíp!
Halt se nepohnul z místa v prostředku cesty. Gilan teď rozpačitě přešlapoval z nohy na nohu. Haltův klid mu pomalu začínal vadit. Zdálo se, že si najednou není úplně jistý, že se Halt opravdu jenom pokouší vykličkovat z pasti.
Haltova další slova jeho podezření potvrdila.
„Ach ano … učni a mistři. Zvláštní kombinace, to je pravda. Ale řekni mi, Gilane, můj bývalý učni, nezapomínáš letos na něco?“
Možná to bylo kvůli způsobu, jakým Halt položil mírný důraz na slovo „učni“, ale Gilan si najednou uvědomil, že se dopustil chyby. Začal otáčet hlavu a pátral po učni. Dočista na něj zapomněl.
Zrovna když s tím začal, Will vystřelil svůj šíp.
Prosvištěl vzduchem kolem vysokého hraničáře a se zadrnčením se zabodl do stromu, který si Will vybral. Gilan sebou leknutím trhl a pak se jeho oči obloukem zvedly do větví stromu, v jejichž úkrytu Will stál. Will obdivoval, jak byl Gilan i v okamžiku takového překvapení schopen rychle zareagovat a určit směr, odkud útočník vystřelil.
Gilan mrzutě vrtěl hlavou. Bystrýma očima rozeznal malou postavu v šedozeleném oblečení skrytou mezi stíny v listoví.
„Pojď dolů, Wille,“ zavolal Halt. „A seznam se s Gilanem, jedním z našich méně obezřetných hraničářů.“ Hleděl na Gilana a kroutil hlavou. „Říkával jsem ti to už odmalička, že? Pospíchej pomalu. Do ničeho se nežeň.“
Gilan poněkud zahanbeně přikyvoval. A styděl se dokonce ještě víc, když Will seskočil z nejnižší větve a vysoký hraničář viděl, jak malý a mladý ten učeň vlastně je.
„Zdá se,“ poznamenal, „že jsem byl tak zaujatý lovem na starou šedou lišku, že jsem přehlédl malou opičku schovanou ve větvích.“ Pousmál se nad vlastní chybou.
„Tak opička, jo?“ bručel Halt. „Řekl bych, že on dneska udělal opičku z tebe. Wille, tohle je Gilan, můj někdejší učeň a teď hraničář z léna Meric — i když nechápu, čím si to oni zasloužili.“
Gilan se usmál výrazně víc a podával ruku Willovi.
„A zrovna když jsem si myslel, že jsem tě konečně dostal, Halte,“ prohlásil upřímně. „Tak ty jsi Will,“ pokračoval a pevně Willovi potřásal rukou. „Jsem rád, že tě poznávám. To byla dobře odvedená prácička, mladíku.“
Will se zazubil na Halta a ten malinko, ale významně pohnul hlavou. Will si vzpomněl na poslední pokyn, který včera večer od Halta dostaclass="underline"
Když někoho porazíš, nikdy se mu neposmívej. Buď velkorysý a něco na jeho jednání pochval. Nebude mít radost z porážky, ale líp ji unese. Ukaž mu, že si ho vážíš. Pochvalou můžeš získat přítele. Posměšky si vždycky naděláš jen nepřátele.
„Ano, já jsem Will,“ řekl. Pak přidaclass="underline" „Nemohl byste mě naučit, jak to děláte, že se takhle pohybujete? Bylo to úžasné.“
Gilan se smutně usmál. „Myslím, že až tak moc skvělé to nebylo. Nejspíš jste o mně věděli už dávno.“
Will zavrtěl hlavou, vzpomněl si, jak moc se musel namáhat, aby Gilana vypátral. Teď, když na to myslel, zněla jeho chvála i jeho prosba ještě opravdověji, než si uvědomoval.
„Viděl jsem vás, když jste dorazil,“ řekl. „A viděl jsem, kde jste. Ale od té chvíle, co jste zašel za tu zatáčku, jsem vás vůbec nezahlídl. Chtěl bych se umět pohybovat jako vy.“
Willova očividná upřímnost Gilana potěšila, bylo mu to vidět ve tváři.
„Tedy, Halte,“ řekl, „vidím, že tenhle mladík nemá jen nadání. Má i vynikající způsoby.“
Halt je oba pozorovaclass="underline" svého nynějšího učně a svého bývalého učně. Kývnutím směrem k Willovi ocenil jeho zdvořilá slova.
„Nenápadně se pohybovat, to uměl Gilan vždycky ze všeho nejlíp,“ prohlásil. „Prospělo by ti, kdyby tě to chtěl naučit.“ Přistoupil ke svému bývalému učni a vzal ho jednou rukou kolem ramen. „Jsem rád, že tě zase vidím.“
Přátelsky se objali. Potom Halt ustoupil na délku paže a pozorně si Gilana prohlížel.
„Jsi rok od roku hubenější,“ řekl nakonec. „Kdy si na ty kosti pořídíš nějaké svaly?“
Gilan se smál. Podle všeho spolu takhle žertovali už dlouho.
„Zdá se, že ty máš dost za nás za oba,“ rýpl si. Dloubl Halta do žeber, vůbec ne jemně. „Co to tady vidím? Nezačíná ti růst bříško?“ Zazubil se na Willa. „Vsadím se, že teď jen posedává v chatě a tebe nechá dělat všechny domácí práce.“
Než stačili Halt nebo Will odpovědět, otočil se a zahvízdal. Za pár vteřin vyklusal ze zatáčky na cestě jeho kůň. Když vysoký mladý hraničář přecházel ke koni a nasedal, Will si všiml meče, který visel v pochvě u sedla. Zmateně se otočil k Haltovi.
„Já myslel, že meče nosit nesmíme,“ řekl tiše. Halt se na okamžik nechápavě zamračil. Pak sledoval Willův pohled a zjistil, co ho k té otázce vedlo.
„Ne že bychom nesměli,“ vysvětloval, když oba také nasedali na koně. „Jde o to, čemu dát přednost. Stát se dobrým šermířem trvá léta a na to my nemáme čas. Musíme rozvíjet i jiné schopnosti.“
Viděl, že Willova pusa je připravena vyslovit další otázku, a pokračoval. „Gilanův otec je rytíř, takže Gilan už cvičil s mečem několik let, když se dal k hraničářům. Byl považován za zvláštní případ a měl dovoleno v tom výcviku pokračovat, i když byl mým učněm.“
„Ale já myslel…,“ spustil Will a pak ztichl. Gilan klusal na koni k nim a Will si nebyl jistý, jestli by bylo zdvořilé vyslovit další otázku před ním.
„Tohle před Haltem nikdy neříkej,“ radil Gilan, protože zaslechl Willova poslední slova. „Odpoví ti jenom: ‚Ty jsi jen učeň. Ty ještě nemáš co myslet.‘ Nebo: ‚Kdybys opravdu myslel, neptal by ses‘.“
Will se musel usmát. Přesně tahle slova slýchával od Halta a Gilan ho napodobil úplně dokonale. Teď se na něj ale oba vyčkávavě dívali a chtěli slyšet otázku, kterou měl na jazyku, takže se do toho pustil.
„Jestli je Gilanův otec rytíř, neměl nárok na bojovou školu? Nebo si o něm taky mysleli, že je moc malý?“
Halt s Gilanem se podívali jeden na druhého. Halt zdvihl jedno obočí a pak pokynul Gilanovi, aby odpověděl sám.
„Mohl jsem jít do bojové školy,“ vysvětloval Gilan. „Ale já si vybral hraničáře.“
„Někdo to tak dělá, víš?“ dodal klidně Halt. Will se nad tím zamyslel. Vždycky předpokládal, že k hraničářům nechodí šlechtici. Podle všeho se mýlil.
„Ale já myslel…,“ začal, a ihned si uvědomil svou chybu. Halt s Gilanem se podívali na něj, pak jeden na druhého a svorně prohlásili: