Will uznal, že je to pravda. V široširé pláni se cítil maličký a bezvýznamný. A k pocitu bezvýznamnosti se přidružil pocit bezmoci. Zdálo se, že v pustině, kterou projíždějí, působí tajemné síly — síly, které výrazně převyšují jejich vlastní schopnosti. Těžká, depresivní atmosféra toho místa podle všeho ovlivňovala i jindy veselého a živého Gilana. Jenom Halt vypadal pořád stejně, nepřístupný a zamlklý jako vždy.
Jak jeli dál, začínal se Willa postupně zmocňovat neklid. Jako by tu něco číhalo, něco mimo dosah jeho rozumového chápání. Něco, co v něm vyvolávalo nepříjemný pocit. Nedokázal to postihnout, nemohl ani říct, odkud to přichází nebo jakou to má podobu. Bylo to prostě tu, bylo to všudypřítomné. Posunul se v sedle, zvedl se v třmenech a zkoumal jednotvárný obzor v naději, že objeví zdroj toho všeho. Halt si jeho nepokoje všiml.
„Už o nich víš,“ prohodil. „To jsou ty kameny.“
Jakmile Halt vyřkl ta slova, Will si uvědomil, že to, co mu tísní mysl a svírá žaludek strachy, je zvuk — tak jemný a tak vytrvalý, že ho nedokázal jako zvuk vnímat. Asi to bylo tak, jak říkal Halt, dostali se na doslech Kamenných píšťal. Protože teď už ten zvuk rozeznával. Byla to nemelodická série tónů, všechny vznikaly najednou a vytvářely ostrý, protivný zvuk, který drásal nervy a mučil mysl. Levá ruka mu spontánně sjela k jilci saského nože a ten pevný, důvěrně známý dotyk mu přinesl úlevu.
Pokračovali dál celé odpoledne, ale zdálo se, jakoby po pusté jednotvárné pláni neujeli ani míli. Obzor za nimi ani před nimi se nevzdaloval ani nepřibližoval. Jako kdyby se v té pustině pohybovali na místě. Neměnný rezavý svist Kamenných píšťal byl s nimi celý den, a jak šli, postupně sílil, což byl jediný důkaz, že se pohybují vpřed. Hodiny ubíhaly, zvuk trval dál a pro Willa nebylo nijak lehké ho snášet. Nervy měl napjaté k prasknutí, myslel si, že se zblázní. Když začalo slunce klesat za západní obzor, Halt přitáhl Abelardovi otěže.
„Přes noc si odpočineme,“ oznámil. „Potmě je skoro nemožné udržovat přímý směr. Nejsou tu žádné výrazné orientační body, podle kterých by se dal směr určit, takže bychom se snadno mohli motat v kruzích kolem dokola.“
Druzí dva vděčně sesedli. Byli sice v dobré kondici, ale hodiny postupu zrychleným pochodem je nesmírně vyčerpaly. Will začal prozkoumávat okolí několika zakrslých keřů, které na pláni rostly, a sháněl dříví na oheň. Halt pochopil, co má v úmyslu, a zavrtěl hlavou.
„Oheň ne,“ prohlásil. „Bylo by nás vidět na míle daleko a my nemáme ani představu, kdo by nás mohl pozorovat.“
Will se zastavil a malou otýpku, kterou nasbíral, upustil na zem. „Vy myslíte kalkary?“ hlesl. Halt pokrčil rameny.
„Ty, nebo lidi z plání. Nemůžeme vědět, jestli někteří z nich nejsou s kalkary ve spolku. Konec konců žít v těsném sousedství s takovými šelmami může dost dobře skončit spoluprací s nimi, už jen kvůli zajištění vlastního bezpečí. A my nechceme, aby se rozneslo, že na pláni jsou cizinci.“
Gilan odsedlával Blaze, svého hnědáka. Položil sedlo na zem a drhl koně hrstí všudypřítomné suché trávy.
„Nemyslíš si, že už by nás spatřili?“ zeptal se. Halt otázku několik vteřin zvažoval a pak odpověděl.
„Možná že ano. Je toho tolik, co nevíme — například kde mají vlastně kalkarové brloh, jestli lidé z plání jsou, nebo nejsou jejich spojenci, jestli nás někdo z nich neviděl a neohlásil, že tu jsme. Ale dokud se nedozvím, že nás viděli, budeme předpokládat, že ne. Takže žádný oheň.“
Gilan neochotně přikývl. „Samozřejmě máš pravdu,“ souhlasil. „I když já bych kvůli hrnku kafe snad vraždil.“
„Tak rozdělej oheň a uvař si ho,“ poradil mu Halt, „a možná si z toho kafe nestačíš ani usrknout.“
Dvacet šest
Byl to studený, neveselý tábor. Hraničáři, znavení tvrdým pochodovým tempem, pojedli skromné jídlo — opět suchar, sušené ovoce a studené maso — a omyli se studenou vodou z čutor. Pohled na zásoby jídla, které s sebou vezli a které bylo prakticky bez chuti, se Willovi pomalu začínal protivit. Will a Gilan se pak zabalili do pláštěnek a spali. První hlídku si vzal Halt.
Pro Willa to nebylo první drsné táboření, které musel od začátku svého výcviku vydržet. Bylo to však poprvé, kdy chybělo i to malé potěšení z praskajícího ohně či alespoň možnost spát u teplého ohniště. Spal neklidně, pronásledovaly ho nepříjemné sny plné strašlivých nestvůr, divných a děsivých věcí, které zůstávaly skoro mimo jeho vědomí, ale přitom natolik blízko, že cítil jejich znepokojivou přítomnost.
Byl skoro rád, když jím Halt jemně zatřásl, aby ho vzbudil na hlídku.
Vítr hnal mraky přes bledý měsíc. Kvílivá píseň kamenů byla hlasitější než jindy. Will byl celý sklíčený, přemýšlel o tom, jestli kameny nebyly postavené právě proto, aby takhle ubíjely lidskou mysl. Dlouhá tráva kolem jejich tábora syčela v odezvě na vzdálené skučení píšťal. Halt ukazoval místo na obloze, udávající úhel stoupání, který si měl Will zapamatovat.
„Až měsíc opíše tenhle úhel,“ říkal svému učni, „předáš hlídku Gilanovi.“
Will přikývl, zvedl se a protahoval si ztuhlé svaly. Vzal si luk s toulcem a přešel ke keři, který Halt vybral pro hlídku. Hraničáři na stráži nikdy nestáli na volném prostranství u tábořiště, ale vždycky deset nebo dvacet kroků poodešli a našli si úkryt. Tak se zmenšila pravděpodobnost, že by je cizinci směřující k táboru mohli uvidět. Byla to jedna z mnoha dovedností, které si Will během měsíců výcviku osvojil.
Vyndal dva šípy z toulce a držel je dvěma prsty v ruce s lukem. Takhle je bude držet po celé čtyři hodiny své hlídky. Kdyby šípy potřeboval, nebude muset udělat žádný zbytečný pohyb, aby je vytáhl z toulce — pohyb, který by mohl útočníka varovat. Pak si na hlavu natáhl kapuci pláštěnky, aby lépe splynul s nepravidelným tvarem křoviska. Očima stále přejížděl ze strany na stranu, jak ho to učil Halt, bez ustání zaostřoval na jinou vzdálenost, od blízkého tábořiště po vzdálený nejasný horizont. Takto nebudou jeho oči zaměřené pouze na jednu vzdálenost a jednu oblast a budou moct lépe postřehnout možný pohyb. Čas od času pomalu přešel kolem dokola a prozkoumával okolí. Postupoval velmi zvolna, aby jeho pohyb byl co nejméně viditelný.
Kvílení kamenů a syčení větru v trávě vytvářelo neměnnou kulisu. Začínal ale rozeznávat i jiné zvuky — šustění malých zvířat v trávě i další, které nebylo možné tak snadno vysvětlit. Při každém z nich se mu rozbušilo srdce obavami, jestli to třeba nejsou kalkarové plížící se ke spícím postavám jeho druhů. Jednou byl přesvědčený, že slyší dech nějakého velkého zvířete. Zachvátil ho strach a svíral mu hrdlo, dokud se smysly napnutými na nejvyšší mim nepochopil, že vlastně slyší, jak jeho společníci ve spánku tiše oddychují.
Věděl, že ze vzdálenosti větší než pět kroků je díky pláštěnce, stínům a tvaru keře v pozadí pro lidské oko téměř neviditelný. Nevěděl ale, jestli jsou kalkarové odkázaní jen na zrak. Třeba mají i jiné smysly, které jim prozradí, že v křovisku se skrývá nepřítel. Třeba se právě teď přibližují víc a víc, schovaní ve vysoké zvlněné trávě, připravení udeřit…
Jeho nervy, už tak neúnosně napjaté tísnivou písní Kamenných píšťal, ho poháněly, aby se točil dokola a hledal zdroj každého nového zvuku, který zaslechl. Věděl ale, že právě to by ho prozradilo. Nutil se do pomalých pohybů, opatrně se otáčel směrem, odkud se domníval, že přišel neznámý zvuk. Vyhodnocoval a posléze zavrhoval každé nové nebezpečí.