„Podle stop to vypadá, že jsme se k nim přiblížili,“ sdělil svým společníkům. „Ale pořád ještě mají před námi náskok dobrého půl dne. Tak, tímhle směrem postupují…“
Vzal nový šíp a položil ho na mapu tak, aby ukazoval směr, kterého se kalkarové drželi poslední dva dny a dvě noci.
„Jak vidíte, tímhle směrem jsou jen dvě důležitější místa, kam by mohli mít namířeno.“ Ukázal na mapu. „Tady jsou rozvaliny Gorlanu. Nebo dál na severu samotný hrad Araluen.“
Gilan se zprudka nadechl. „Hrad Araluen?“ podivil se. „Snad si nemyslíš, že by se odvážili jít po králi Duncanovi?“
Halt se na něj podíval a zavrtěl hlavou. „To já zkrátka nevím,“ odpověděl. „Nevíme o těch bestiích skoro nic a polovina toho, co si myslíme, že víme, jsou nejspíš báchorky. Musíš ale uznat, že by to byl odvážný tah, přímo mistrovský, a Morgarath se takovým tahům nikdy nevyhýbá.“
Dal jim trochu času, aby tu myšlenku mohli strávit, pak vedl spojnici od jejich současného stanoviště na severozápad. „Teď mě něco napadlo. Podívejte, tady je hrad Redmont. Asi den jízdy odtud — a pak další den jízdy je to sem.“
Ukazoval čáru od Redmontu na severovýchod k symbolu na mapě, jenž označoval rozvaliny Gorlanu.
„Jezdec, který pojede rychle a bude mít dva koně, by to mohl zvládnout za necelý den do Redmontu a pak přivést barona a sira Rodneyho sem, k rozvalinám. Jestli budou kalkarové dál postupovat tímhle tempem, mohli bychom je tam zastavit. Vyšlo by to jen taktak, ale je to možné. A s pomocí dvou válečníků, jako jsou Arald a Rodney, budeme mít daleko větší naději skoncovat s těmi zatracenými potvorami jednou provždycky.“
„Ještě okamžik, Halte,“ přerušil ho Gilan. „Řekl jsi jezdec, a když bude mít dva koně?“
Halt se podíval Gilanovi do očí. Pochopil, že mladý hraničář už vytušil, co má za lubem.
„Je to tak, Gilane,“ odpověděl. „A nejlehčí z nás pojede nejrychleji. Chci, abys předal Blaze Willovi. Když bude přesedat z Cuka na tvého koně, může to stihnout včas.“
Viděl nesouhlas v Gilanově tváři a dokonale ho chápal. Žádnému hraničáři by se nelíbila představa, že má svého koně svěřit někomu jinému — i kdyby to měl být hraničář. Gilan ale zároveň chápal, že ten návrh má logiku. Halt vyčkával, až se mladík vyjádří, a Will je oba sledoval. Oči měl vykulené při představě zodpovědnosti, kterou se chystali na něj naložit.
Ticho nakonec přerušil Gilan.
„Dává to smysl,“ přikývl odevzdaně. „Tak co mám udělat?“
„Poběžíš v mých stopách,“ rázně prohlásil Halt, svinul mapu a dal ji zpátky do sedlové brašny. „Když si budeš moct někde opatřit koně, udělej to a pak mě dožeň. Jinak se sejdeme v Gorlanu. Když tam kalkary nenajdeme, Will na tebe může počkat s Blazem. Já půjdu dál za kalkary a vy mě pak dohoníte.“
Gilan kývl hlavou na souhlas a Halta zahřálo, že se v něm nezmýlil. Jakmile Gilan pochopil smysl jeho návrhu, nebyl z těch, kdo by se přeli nebo měli námitky. Gilan ale trochu posmutněle připomněclass="underline" „Myslím, že jsi říkal, že se možná bude hodit můj meč.“
„To jsem říkal,“ odvětil Halt, „jenže tohle dává možnost přivést jednotku rytířů v plné zbroji, se sekyrami a kopími. A ty víš, že to je nejlepší způsob, jak s kalkary bojovat.“
„To je pravda,“ uznal Gilan a potom vzal Blazovu uzdu, zkrátil pomocí uzlu otěže a přehodil je hnědákovi přes krk. „Můžeš klidně začít na Cukovi,“ radil Willovi. „Blaze si tak bude moct odpočinout. Půjde za tebou sám a stejně tak i Cuk, až pojedeš na Blazovi. Svaž takhle otěže na krku i Cukovi, aby se netahaly po zemi a někde nezadrhly.“
Už se otáčel k Haltovi, ale pak si na něco vzpomněl. „A jo, než na něj prvně nasedneš, nezapomeň říct: ‚Hnědé oči‘.“
„Hnědé oči,“ zopakoval Will.
„Ne mně. Tomu koni,“ neodpustil si Gilan. Byl to starý hraničářský vtip a zasmáli se mu všichni tři. Pak se ale Halt vrátil k úkolům, které je čekaly.
„Wille? Víš jistě, že dokážeš najít cestu do Redmontu?“
Will kývl. Sáhl si na kapsu, kde měl schovanou vlastní kopii mapy, a podíval se, kde je slunce, aby určil směr.
„Severozápad,“ prohlásil sebejistě a ukazoval směr, pro který se rozhodl. Halt spokojeně pokyvoval hlavou.
„Před západem slunce narazíš na Lososí řeku, ta ti poskytne dobrý orientační bod. A hlavní silnice vede jen kousek na západ od řeky. Celou cestu jeď stejnoměrným klusem. Nežeň koně, jen bys je vyčerpal a při tak velké vzdálenosti bys byl nakonec pomalejší. A jeď opatrně.“
Halt se vyhoupl do Abelardova sedla a Will nasedl na Cuka. Gilan ukazoval na Willa a šeptal něco Blazovi do ucha.
„Za ním, Blazi. Za ním.“ Hnědý kůň, chytrý jako všichni hraničářští koně, pohodil hlavou, jako kdyby potvrzoval, že příkazu porozuměl. Ještě než se rozdělili, měl Will jednu otázku, která ho pálila.
„Halte,“ zeptal se, „rozvaliny Gorlanu… co to přesně je?“
„Je to ironie, viď?“ odpověděl Halt. „Jsou to rozvaliny hradu Gorlan, který kdysi patřil Morgarathovi.“
Dvacet osm
Jízda na hrad Redmont začala být brzy úmorná. Oba koně vytrvale udržovali stejnoměrný klus, k jakému byli vycvičeni. Pochopitelně se dostavilo pokušení pobídnout Cuka do divokého cvalu, s Blazem v patách. Jenže Will věděl, že takovým postupem by uškodil hlavně sám sobě. Postupoval rychlostí nejvhodnější pro koně. Jak mu řekl starý Bob, cvičitel koní, hraničářský kůň dokáže klusat celý den a neunaví se.
Pro jezdce to ovšem bylo něco docela jiného. Přizpůsobovat se rytmu koně, na kterém zrovna jel — a tihle dva měli díky značnému rozdílu ve výšce notně odlišný krok —, bylo fyzicky namáhavé, a k tomu se ve stejné míře přidávalo i vysilující vypětí duševní.
Co když se Halt spletl? Co když se kalkarové najednou obrátili k západu a on teď po cestě narazí přímo na ně? Co když udělá nějakou strašnou chybu a nedostane se na Redmont včas?
S tou poslední obavou, se strachem z vlastního selhání, se bojovalo nejhůř. Navzdory tvrdému výcviku, kterým prošel v posledních měsících, byl ještě pořád jen kluk. A co víc, v minulosti mu byl vždycky oporou Haltův úsudek a Haltova zkušenost. Teď byl sám — a věděl, co všechno závisí na jeho schopnosti splnit úkol, který mu byl svěřen.
Představy, pochybnosti a obavy se hromadily v jeho unavené mysli, odstrkovaly jedna druhou a praly se o místo. Přebrodil Lososí řeku, která klidně plynula pod kopyty jeho koní. Pak krátce zastavil u mostu, aby koně napojil. Už byl na královské silnici, což byl vynikající čas. Dělal jen krátké pravidelné zastávky, aby vyměnil koně.
Stíny se prodlužovaly a stromy u silnice potemněly a vypadaly hrozivě. Při každém zašramocení v korunách stromů, při každém sebemenším pohybu mu srdce skočilo až do krku.
Tu zahoukala sova, slétla dolů z větví a chytila do drápů neopatrnou myš. Tam pátral po kořisti jezevec a plížil se za ní lesním podrostem jako šedivý stín. S každým dalším zaharašením a záchvěvem pracovala Willova fantazie ve stále vyšších obrátkách. Začínal vidět velké černé obludy — vypadaly skoro tak, jak si představoval kalkary — v každém stínu, v každém křovisku, kterým pohnul lehký vánek. Rozum mu napovídal, že je téměř nemožné, aby po něm kalkarové slídili. Strach a představivost odpovídaly, že někde přece být musejí — a kdo může s jistotou říct, že nejsou někde blízko?