„Jsou to královské zbraně, Wille,“ dodal baron. „Ale ty jsi opakovaně prokázal, že ti právem náležejí. Řekni jen slovo a jsou tvé.“
Will zasunul meč zpět do pochvy a pomalu se zvedl. Tady leželo všecko, co si kdy přál. A přece…
Připomněl si dlouhé dny s Haltem v lese. Divoké uspokojení, které cítil, když se z luku trefil tam, kam mířil, přesně tak, jak to svým vnitřním zrakem viděl těsně předtím, než vypustil šíp. Myslel na hodiny strávené při výcviku ve stopování zvířat i lidí. Myslel na Cuka, na poníkovu odvahu a obětavost.
A myslel na velikou radost, kterou zažívá, když uslyší Haltovo prosté „Dobrá práce“, pokud splní úkol k jeho spokojenosti. A najednou už věděl. Pohlédl na barona a pevným hlasem prohlásiclass="underline"
„Já jsem hraničář, můj pane.“
Dav zašuměl překvapením.
Baron přistoupil blíž a tiše mu řekclass="underline" „Víš to jistě, Wille? Neodmítej jen proto, že si myslíš, že by to mohlo urazit nebo zklamat Halta. On trval na tom, že záleží jenom na tobě. Už souhlasil, že tvé rozhodnutí přijme.“
Will zavrtěl hlavou. Byl si ještě víc jistý než kdy předtím.
„Děkuji vám za tu poctu, můj pane.“ Podíval se na bojového mistra a s překvapením zjistil, že sir Rodney se usmívá a uznale pokyvuje hlavou. „A děkuji bojovému mistrovi i jeho rytířům za ušlechtilou nabídku. Ale já jsem hraničář.“ Pak zaváhal. „Nechci tím nikoho urazit, můj pane,“ skončil nejistě.
Baron se zasmál širokým úsměvem od ucha k uchu a drtil Willovi ruku svým železným stiskem.
„A já to jako urážku neberu, Wille. Vůbec ne! Tvoje věrnost cechu a mistrovi dělá čest tobě i nám všem, kdo tě známe!“ Ještě jednou naposled řádně potřásl Willovi rukou a propustil ho.
Will se uklonil a otočil se, aby znovu prošel tou dlouhou, předlouhou uličkou. Shromáždění mu znovu začali provolávat slávu, a když ho tentokrát jejich hlasy obklopily a nesly se až ke krovům velké síně, držel hlavu hrdě vzhůru. U masivních dveří zachytil jeden pohled a dočista zkoprnělý překvapením se zastavil.
Kousek stranou od davu, zahalený v šedozelené pláštěnce a s očima zakrytýma kapucí, stál totiž Halt.
A usmíval se.
Epilog
Později toho odpoledne, když všechno povykování a slavení odeznělo, seděl Will sám na maličké verandě Haltovy chaty. V ruce držel bronzový amulet ve tvaru dubového listu s úzkým očkem, kterým byl provlečený ocelový řetízek.
„To je nás znak,“ vysvětloval mistr, když mu podával amulet po audienci na hradě. „U hraničářů totéž co erb.“
Pak si zašátral rukou pod límcem a vytáhl řetízek, který nosil kolem krku a na jehož konci byl stejně tvarovaný dubový list. Tvar byl shodný, ale barva jiná. List, který nosil Halt, byl stříbrný.
„Bronzová je barva učňů,“ poučil Willa Halt. „Až skončíš s výcvikem, dostaneš stříbrný list, jako je tenhle. V hraničářském sboru je nosíme všichni, buď stříbrný, nebo bronzový.“ Na chvilku se zahleděl kamsi mimo a pak trochu nabručeně dodaclass="underline" „Přísně vzato bys ho neměl dostat, dokud nesložíš první zkoušku. Ale pochybuju, že by někdo byl proti, po tom všem.“
Zvláštně tvarovaný kus kovu se teď tupě leskl ve Willově dlani a on přemýšlel o rozhodnutí, které udělal. Přišlo mu tak divné, že se dobrovolně vzdal jediné věci, kterou si po většinu svého života tolik přáclass="underline" dostat příležitost učit se v bojové škole a stát se rytířem v armádě hradu Redmontu.
Kroužil bronzovým dubovým lístkem na řetízku kolem ukazováčku, střídavě ho na prst spirálovitě namotával a pak zase rozmotával. Hlasitě si povzdechl. Život je někdy tak složitý. V hloubi duše cítil, že se rozhodl správně. A přece kdesi ještě hlouběji zůstával stín pochybnosti.
Trhl sebou, když si uvědomil, že za ním někdo stojí. Rychle se otočil a zjistil, že je to Halt. Hraničář se sehnul a posadil se vedle chlapce na hrubé borové plaňky kolem úzké verandy. Nízké slunce pozdního odpoledne pronikalo zářivě zeleným listím stromů v lese před nimi. Listí se v slabém vánku pohupovalo a světlo jako by tančilo a vířilo.
„Byl to velký den,“ řekl Halt mírně a Will přikývl.
„A udělal jsi velké rozhodnutí,“ prohlásil hraničář po chvíli úplného ticha. Tentokrát se Will otočil a podíval se na něj.
„Halte, rozhodl jsem se správně?“ zeptal se konečně a znělo to utrápeně. Halt si opřel lokty o kolena, trochu se předklonil a mžoural do třpytivých skvrn světla mezi stromy.
„Co se mě týče, tak ano. Já si tě vybral za učně a vím, že máš všechny předpoklady k tomu, aby ses stal dobrým hraničářem. Dospěl jsem dokonce tak daleko, že mám skoro radost, že jsi tady a pleteš se mi tu pod nohy,“ dodal s nepatrným náznakem úsměvu. „Jenže moje pocity a moje přání jsou vedlejší. Správné rozhodnutí je to, co si nejvíc přeješ ty sám.“
„Já se vždycky chtěl stát rytířem,“ přiznal se Will a s překvapením si uvědomil, že v té větě použil minulý čas. Ale přesto věděl, že se s tím pořád ještě nevyrovnal.
„To je samozřejmě možné,“ řekl tiše Halt, „chtít dělat dvě různé věci najednou. Pak jde jen o to, vybrat si, kterou z nich chceš dělat víc.“
Nebylo to poprvé, co měl Will pocit, že Halt nějakým způsobem přečetl jeho myšlenky.
„Uměl bys shrnout do jedné věty, co je hlavním důvodem, proč tě trochu mrzí, že jsi odmítl baronovu nabídku?“ pokračoval Halt.
Will o té otázce přemýšlel. „Já myslím…,“ začal pomalu, „mám pocit, že když jsem odmítl bojovou školu, tak jsem nějak zklamal svého otce.“
Haltovi překvapením vyjelo obočí vzhůru. „Otce?“ opáčil a Will přikývl.
„Byl to skvělý bojovník,“ vyprávěl hraničářovi. „Rytíř. Padl na Hackhamské pláni v boji s wargaly. Byl to hrdina.“
„Tohle všechno víš?“ zeptal se Halt a Will přikyvoval. Byl to sen, který ho držel nad vodou po celé ty dlouhé osamělé roky, kdy vůbec nevěděl, kdo je a proč je na světě. Ten sen se teď pro něj stal skutečností.
„Byl to muž, na kterého by mohl být hrdý každý syn,“ prohlásil nakonec. Halt přikyvoval.
„To je jistě pravda.“
V Haltově hlase zaznělo něco, co Willa přimělo, aby se zamyslel. Halt určitě nesouhlasil jen tak ze zdvořilosti. Když si Will plně uvědomil, co Haltova slova znamenají, rychle se k němu otočil.
„Halte, vy jste ho znal? Znal jste mého otce?“
V chlapcových očích zasvítila naděje, která se dožadovala pravdy, a hraničář vážně přitakal.
„Ano. Znal. Znal jsem ho jen krátce. Ale myslím, že můžu říct, že jsem ho znal dobře. A ty máš pravdu. Můžeš na něj být velmi hrdý.“
„Byl to vynikající válečník, že ano?“ ptal se Will.
„Byl voják,“ souhlasil Halt, „a statečný bojovník.“
„Já to věděl!“ radoval se Will. „Byl to velký rytíř!“
„Seržant,“ opravil ho Halt jemně a vlídně.
Will na něj zíral s otevřenou pusou. Slova, která se mu drala na jazyk, se najednou zadrhla v krku. Konečně se zmohl na rozpačité: „Seržant?“
Halt kývl. Viděl zklamání v chlapcových očích a rukou ho objal kolem ramen.
„Neposuzuj kvalitu člověka podle jeho postavení ve světě, Wille. Tvůj otec Daniel byl poctivý voják a hrdina. Neměl možnost dostat se do bojové školy, protože se narodil jako rolník. Ale kdyby tu možnost měl, byl by to jeden z nejlepších rytířů.“
„Jenže on…,“ začal chlapec smutně. Hraničář ho přerušil a pokračoval stále tím mírným, konejšivým hlasem.