„Máš nějaký návrh, Halte?“ zeptal se baron důsledně neutrálním tónem.
Will se podíval na hraničáře. Ten se tvářil nepřístupně jako obvykle. S prošedivělými vousy a krátkými vlasy vypadal ještě odmítavěji a zlověstněji.
„Možná by šlo ukázat mu ten papír, co ho tak moc chtěl vidět, můj pane,“ prohlásil a vytáhl list z rukávu.
Baron si na chvilku dopřál úsměv. „To není špatný nápad,“ poznamenal. „Řekl bych, že právě to mu jaksi naznačí, jak bude potrestán, že?“
Will přejížděl očima od jednoho k druhému. Dělo se tu něco, čemu nerozuměl. Baron si podle všeho myslel, že to, co právě řekl, bylo docela vtipné. Naproti tomu Halta nechával ten vtip zcela chladným.
„Když to říkáte vy, můj pane,“ odvětil Halt nezúčastněně. Baron horlivě mával rukou.
„Ber to jako legraci, Halte! Jako legraci! Tak už mu ukaž ten papír.“
Hraničář přešel místnost a podával Willovi papír, kvůli němuž bylo tolik v sázce. Willovi se třásla ruka, když si ho bral. Trest pro něj? Ale jak mohl baron dopředu vědět, že si bude zasluhovat potrestání? Dřív, než se Will rozhodl vniknout k němu do pracovny?
Všiml si, že baron ho nedočkavě sleduje. Halt, jako vždycky, byl lhostejná socha. Will rozložil list papíru a četl slova, která tam napsal Halt.
Ten kluk Will má předpoklady stát se hraničářem.
Přijmu ho za svého učně.
Šest
Will vyjeveně zíral na slova na papíře a byl dočista zmatený.
První reakcí byla úleva. Neodsoudí ho k celoživotní práci na farmě. A zřejmě ho nepotrestají za průšvih v baronově pracovně. Jenže počáteční pocit úlevy vzápětí nahradila trýznivá pochybnost. Kromě mýtů a pověr nevěděl o hraničářích nic. Nevěděl nic o Haltovi — až na to, že pokaždé, když byla tahle ponurá postava v šedivé pláštěnce nablízku, znervózněl.
A teď se podle všeho jedná o tom, že s ním bude trávit veškerý svůj čas. A Will nevěděl, jestli se mu taková představa vlastně vůbec zamlouvá.
Zadíval se na oba muže. Viděl barona, jak se nedočkavě usmívá. Zjevně si myslel, že Will by měl jeho rozhodnutí uvítat jako skvělou zprávu. Haltovi do obličeje tak dobře neviděl. Hluboká kapuce pláštěnky mu ukrývala tvář ve stínu. Baronův úsměv lehce povadl. Willova reakce na tu novinu, nebo spíš nepřítomnost jakékoli viditelné Willovy reakce, ho zřejmě uváděla do rozpaků.
„Tak co říkáš, Wille?“ zeptal se povzbudivě. Will se zhluboka nadechl.
„Děkuji vám pane… můj pane,“ řekl nejistě. Co když baronovo vtipkování o dopisu, který naznačuje jeho potrestání, bylo vážnější, než si myslí? Možná že stát se Haltovým učněm je ten nejhorší trest, jaký mohl dostat. Baron ale rozhodně nevypadal, že by si něco takového myslel. Ten nápad ho očividně velmi těšil a Will věděl, že baron není zlý člověk. Baron si ulehčeně oddechl a uvelebil se v křesle. Podíval se na hraničáře a pokynul směrem ke dveřím.
„Mohl bys nás na chvíli nechat o samotě, Halte? Rád bych si s Willem promluvil mezi čtyřma očima,“ požádal. Hraničář se prkenně uklonil.
„Zajisté, můj pane,“ ozval se z hloubi kápě jeho hlas. Tiše proplul kolem Willa a vyšel na chodbu. Dveře se za ním téměř nehlučně zavřely a Willa přitom zamrazilo. Ten člověk byl opravdu divný!
„Posaď se, Wille,“ ukázal baron na jedno z nízkých křesel, které stálo naproti němu. Will nervózně usedl na krajíček sedadla, jako kdyby se každou chvíli měl dát na útěk. Baron si to správně vyložil a povzdechl.
„Moje rozhodnutí tě, zdá se, moc nepotěšilo,“ poznamenal a znělo to zklamaně. Ta reakce Willa zmátla. Nenapadlo ho, že člověk tak mocný jako baron by se vůbec nějak staral o to, co si bezvýznamný sirotek myslí o jeho rozhodnutí. Nevěděl, jak odpovědět, a tak tiše seděl a vyčkával, až bude baron pokračovat.
„Chtěl bys raději pracovat na poli?“ zeptal se po chvíli baron. Nechtělo se mu věřit, že by snad nějaký kluk, živý a čilý jako tenhle, dal přednost nudnému a jednotvárnému životu, ale co když se plete? Will se okamžitě projevil.
„Ne, pane!“ vyhrkl. Baron v tázavém gestu rozhodil ruce.
„No tak, chtěl bys raději, abych tě nějak potrestal za to, cos provedl?“
Will se chystal promluvit, ale pak si uvědomil, že jeho odpověď by mohla znít urážlivě, a tak zase zmlkl. Baron ho gestem vybídl, ať pokračuje.
„Je to prostě tak, že… já nevím, jestli byste neměl, pane,“ řekl. Pak si všiml, jak se baron po těch slovech zachmuřil, a rychle pokračovaclass="underline" „Já… já o hraničářích moc nevím, pane. A povídá se, že…“
Další slova raději spolkl. Bylo zjevné, že baron si Halta váží, a Willovi se nezdálo chytré zdůrazňovat, že obyčejní lidé se hraničářů bojí a mají je za čaroděje. Viděl, že baron přikyvuje a předchozí nechápavý výraz vystřídalo pochopení.
„Samozřejmě. Povídá se, že jsou to černí mágové, že?“ řekl a Will kýval, aniž by vůbec vnímal, že to dělá. „Řekni mi, Wille, myslíš si, že Halt je člověk, kterého je třeba se bát?“
„Ne, pane!“ vyhrkl Will a pak, když se baron na něj dál upřeně díval, neochotně připusticlass="underline" „Tedy… možná trochu ano.“
Baron se opřel v křesle a složil ruce špičkami prstů k sobě. Když nyní poznal příčinu chlapcova váhání, zlobil se v duchu sám na sebe, že s něčím takovým nepočítal. Konec konců znal hraničářský sbor líp, než se dalo čekat od chlapce, kterému bylo sotva patnáct a který byl ovlivněný obvyklým pověrčivým tlacháním hradního služebnictva.
„Hraničáři jsou tajemná skupina lidí,“ řekl. „Ale není na nich nic, čeho by bylo třeba se bát — pokud zrovna nejsi nepřítel království.“
Viděl, že chlapec hltá každé jeho slovo, a tak v žertu dodaclass="underline" „Ty nejsi nepřítel království, Wille, že ne?“
„Ne, pane!“ vyhrkl polekaně Will a baron si zase jednou povzdechl. Neměl rád, když lidé nechápali, že vtipkuje. Jenže byl nejvyšší vládce hradu a jeho slova skoro všichni bohužel brali jen velmi vážně.
„Dobrá, dobrá,“ řekl chlácholivě. „Já vím, že nejsi. Ale věř mi, myslel jsem, že tě takové učení potěší — podnikavý mládenec jako ty by si měl na život hraničáře zvyknout raz dva. Je to pro tebe velká příležitost, Wille.“ Udělal pauzu a bedlivě chlapce sledoval. Bylo zřejmé, že ještě pořád nemá docela jasno. „Víš, za učně k hraničářům se vybere moc málo chlapců. Taková příležitost se naskytne jen velmi zřídka.“
Will přikývl. Ale ještě nebyl tak úplně přesvědčený. Domníval se, že svému snu dluží ještě jeden poslední pokus o bojovou školu. A když se to tak vezme, baron má dnes večer opravdu nezvykle dobrou náladu, i přesto, že se mu Will vloupal do pracovny.
„Chtěl bych se stát bojovníkem, pane,“ pípl nesměle, jenže baron okamžitě zavrtěl hlavou.
„Bojím se, že tvoje nadání je v něčem jiném. Halt to poznal hned, když tě poprvé uviděl. Proto o tebe požádal.“
„Aha,“ hlesl Will. Nic jiného se snad ani říct nedalo. Měl pocit, že všechno, co mu baron pověděl, by ho mělo uklidnit, a do jisté míry už byl opravdu klidnější. Pořád ale zůstávalo tolik nejistoty.
„Já jen že Halt vypadá pořád tak strašidelně,“ namítl.
„Rozhodně nemá můj jiskřivý smysl pro humor,“ souhlasil baron a pak, když se na něj Will nechápavě podíval, si něco zamumlal pod vousy.