A protože byl až dosud osamělý, svým způsobem ji sdílel. Teď zbývalo postavit vzájemně zajímavou Hru.
Pravidla Hry a její symbolika byly naštěstí všude stejné.
Plejáďané je od Pozemšťanů prostě převzali, protože bez Hry a jejího metajazyka, vypracovaného na Zemi, nebylo možné zformulovat a tím spíše vyřešit ani jeden složitější problém. Už dávno, velmi dávno si lidé všimli vnitřní příbuznosti matematiky, logiky, hudby a jazyka, objevili slučitelnost těchto sdělovacích prostředků v popisech, výrazech a modelech, zařazených do jedné smyslové ucelené řady.
Výhodné bylo, že to všechno byly známé systémové sítě, do kterých člověk zachycoval svět proměnlivých jsoucen. Ale obecný, obrazně pochopitelný metajazyk, který nerozlučitelně spojil vědu s uměním, se podařilo vytvořit až v polovině čtvrtého století třetího megachronu. Tehdy také vznikla Hra, jak se tomu obvykle říkalo.
Anton v duchu vystavěl řady výchozí pozice, spojil je v sítě stejně mnohorozměrné jako sama pozice a její vnitřní záměr. Bylo to vlastně metajazykem zprostředkované vyjádření situace, v níž se nacházelo lidstvo. Pozice zahrnovala vše, co dokázal obsáhnout, zformulovat a předjímat rozum, počínaje konfigurací hvězd, zachvácených konfliktem, a konče nuancemi morálky lidí třetího megachronu. Uvnitř obecné pozice však byla skryta také subpozice, jejíž rozvinutí v průběhu Hry, jak Anton doufal, by mohlo vést k vyřešení už dílčího úkolu hledání zbraně Předchůdců. Tuto pozici budoval zvlášť pečlivě, protože všechno ostatní, obecné, bylo ověřeno nejlepšími mozky a nejednou přehráno v soumyšlení s domácími UM, zatímco dílčí otázky bylo třeba formulovat v závislosti na proměnlivých okolnostech. Zvláštnost této části hry spočívala v tom, že jejímu úspěchu měl teď napomoci nepřátelský UM. Ale byl opravdu nepřátelský? O nic více než sekera, kterou může použít stejně dobře vrah jako tesař. Podstatný rozdíl byl ovšem v tom, že tahle „sekera“ měla svůj vlastní rozum, který stál mimo dobro a zlo, mohl sloužit stejně každému a přitom si pro všechno nacházel vlastní hodnocení. Každý UM byl do jisté míry osobnost, a osobnost právě tohohle při vší své cizosti člověku vůbec a člověku'
třetího megachronu zvlášť připadala Antonovi sympatická, i když tohle slovo bylo v komunikaci s umělým mozkem sotva na místě.
Ale právě důvěra pohnula Antona k tomu, aby mu předložil svůj úkol, a řídil se v tom daleko spíše intuicí než racionálním uvažováním. Ani mezi zdánlivě stejnými stroji se nenajdou dva úplně totožné. Jeden z nich se může člověku z nějakého důvodu líbit a druhý ne, stejně jako se člověk může „líbit“ nebo „nelíbit“
umělému mozku, i když se zdá, že poslouchá všechny stejně. To všechno se nedalo nějak soustavně vysvětlit, ale Anton cítil, že jeho sympatie k cizímu UM jsou opětované. Před takovým partnerem bylo možné se odhalit, a Anton to udělal.
Nebyla to prostě spolupráce nadřízeného s podřízeným. Rozum člověka a intelekt stroje měly proti sobě společného protivníka –
problém, záhadu, nejasnost. Soupeření tím však nebylo zrušeno. UM dosahoval cíle logikou, člověk intuicí. Bylo to něco jako nárazy křesadla na křemen.
To bylo také podmínkou a uměním Hry.
Hra začala. Hned první transformace jsoucnostních řad, jejich sítí a intervalových projekcí Antonovi jasně ukázala, že se UM už s podobným úkolem setkal. No ovšem, je jasné, že fundamentalisté si nejednou přehrávali stejnou situaci, jenže přirozeně s opačnými znaménky a poněkud jinými parametry. Proto zřejmě začal UM hrát mdle a zdálo se, že i do jisté míry zklamaně. Nikdo není rád, když má dvakrát přežvykovat stejnou žvýkačku. Za další vteřinu však našel subpozici a vše se rázem změnilo. Antonem jako by zacloumal náhlý poryv větru. Spatřil sám sebe, jak se pohybuje mezi chvějivými purpurovými kopci, které se soustavně proměňovaly, hned se přiblížily, hned zase vzdálily, osvětlovaly se a zhasínaly, jak tomu bývá za soumraku, a v tom dlouhém řetězu truchlivých kopců začal Anton postupně rozeznávat měnící se tváře známých i neznámých lidí. Vyhoupla se před ním tvář Yula Knighta, zalitá krví, a rozplynula se v proudu mlhy dříve, než se k němu stačil vrhnout. V dálce se na purpurovém vrcholu kopce objevil kříž, ke kterému beztvarý dav vedl Umu, ale i tuhle vizi překryla mlha. Před očima mu proběhla řada vřetenovitých strojů, nad každým z nich se zablýskaly zkřížené namodralé blesky. A znovu šedivé davy kráčely po svazích kopců neznámo kam, záda lidí se v chůzi ohýbala stále níž a níž a jejich nohy jako by vázly v nánosech prachu. Anton věděl, že se před ním odvíjejí vize budoucnosti, neskutečnosti, která dosud nebyla a být nemohla, budoucnosti pravděpodobně modelované, závislé i na jeho vlastních činech. Chvílemi jako by vystoupil na kopec a zřetelně viděl vše, co se děje v dalekém okolí, chvílemi zase jako by sestoupil až na úpatí a vše kolem pokrylo fialové šero. Jeho úmysly a akce měly určitý význam a něco v jeho okolí dokázaly změnit. Mohl se v tom pravděpodobnostně časovém prostoru přemísťovat, některé směry budoucnosti však zůstávaly uzavřené a často, příliš často, když chtěl stoupat, klesal místo toho do tmy.
Silou vůle přestavěl strukturu. Jasně zobrazil změť hořících hvězd a vybuchujících planet, sdělil UM, že to je společná smrt pro oba, člověka i stroj, a přenechal provedení vazeb logických řetězců svému partnerovi. Odpovědí mu byla ohromující exploze barev, zvuků a tvarů. UM považoval tento obraz za nový a přikládal mu klíčový význam. Anton spatřil hvězdy Galaxie, tančící jako v horečce, a černou ruku, která je jediným mávnutím smetla. Byl to zatím jen odraz jeho metaintervalových projekcí. Objevila se tu však také neznámá loď, v její velitelské kabině on sám se svými přáteli a vedle nich beztvará, černě mlhavá postava jakéhosi člověkozvířete.
V příštím okamžiku se loď proměnila v blesk, který jediným škrtem otřásl Galaxií. Smysl, jaký je smysl?
Anton udržoval kontakt s UM, ale přestal mu rozumět, což nikdy dříve nezažil. Snad UM přestal rozumět sám sobě, to se někdy stávalo. Jejich Galaxie se náhle společně s jinými sevřela v kompaktní hroudu a kdesi před přídí, ale před přídí čeho, jako by se rozevřela ohnivá brána. Jenom na okamžik, jenom koutkem oka Anton zachytil, co v té bezedně rozšklebené propasti je. Hned nato všechno vzplanulo, žádný z těch dojmů, odříznutých mnohavrstvými sítěmi, se v jeho paměti nestačil uchovat.
A Anton pochopil, že Hra je u konce, že spatřil nejpravděpodobnější model výsledku veškerého jejich snažení. Ale co ten model znamenal, to ani on, ani UM nemohli vědět.
7. KRÁLOVSKÝ HON
Restaurace Farma byla podnik, do kterého rádi chodili astronauti.
Chodili sem raději než do jiných podniků, které byly ke Kolegiu blíže, ale proč, to už nikdo neuměl vysvětlit. Snad sem kdysi zašel nějaký slavný kapitán se svými důstojníky před riskantním letem, výprava pak proběhla překvapivě zdařile a kapitán od té doby začal přicházet pravidelně před každým novým úkolem. A potom ho následovali další, protože těžko lze najít pověrčivější lidi, než jsou astronauti. Není ale také vyloučeno, že „hvězdné vlky“ přitahoval kontrast se situací za letu, protože Farma byla zařízena ve stylu starých časů, dobrých, milých a útulných, když se na ně člověk dívá z bezpečné vzdálenosti staletí. Lidské sympatie a antipatie se analyzují daleko hůře než podmínky D-přestupu konvergujících hmot…