Jeden druhého lovil, jeden druhého požíral, ale když byl sytý a v bezpečí, užíval života.
Nad korunami prolétl větřík. Větve ztepilých stromů se zachvěly a všude kolem se rozlehl táhlý zpěvavý zvuk. Byl sotva slyšitelný, ale ranní vítr brzy zesílil a společně s ním zesílily i zvuky. Teď zpíval každý strom, každý ve vlastní tónině, kmeny hučely jako píšťaly varhan a všechno se plnilo tou hudbou. Yul o zpívajících lesích věděl, už na Rigelu slyšel nahrávky. A přesto se ho zmocnilo takové nadšené vytržení, že na okamžik zapomněl na nebezpečí. Les mu je však rázem připomněl nesouzvučnou notou vzdálených ptačích hlasů, které zněly náhle jinak než ještě před minutou. Vypadly ze společného rytmu, protože tenhle pokřik vyvolalo něco, co bylo v lese cizí.
Poplašená ještěrka sklouzla z nohy. Yul ustoupil do stínu a sám se stínu připodobnil.
Brzy rozeznal dva muže. Snažili se jít nehlučně a zjevně byli přesvědčeni, že se jim to daří. Yulovým uším však zněl každý jejich krok jako buvolí dusot. Proboha, copak to jde, takhle se drát skrz křoví? Lovecké pušky drží v rukou, jsou to opravdu lovecké pušky, na čelech oba ochrannou čelenku. Správně! Nic se nesmí ponechat náhodě. Ale co dalšího na něj mají vymyšleno? Co se teď odehrává v jejich duši? Aha, starý známý, Yves Schorr, bude to zřejmě syn toho velkého šéfa, tuze se mu podobá. Ale ne, ne zas tak moc. Odvážný kapitán se nějak necítí ve své kůži. To se ví, je ještě mladý, teprve touží stát se supermanem. Lovnou zvěř předváděl dobře. Tak teď se podíváme, jaký budeš lovec! Zato tvůj partner, to je vlk. Jde si s chladným, nelítostným úsměškem na tváři, ten asi umí vyvolat v soupeři zachvění! Nebo že by to byl jenom takový reflex?
No, tak si zkusme, jakou mají reakci.
Yul se pohnul, aby ho zpozorovali, a hned nato vyrazil, jako by se polekal. Pušku zdvihl jenom Yves Schorr, ten druhý ani rukou nepohnul, bylo vidět, že se umí ovládnout i odhadnout vzdálenost. Jen horní ret se mu zkřivil v náznaku opovržlivého úšklebku. Ano, tenhle je nebezpečný.
„Doufám, že ten kluk blufuje,“ procedil starší, „jinak to nebude žádná zábava.“
„Ano,“ vymáčkl ze sebe Yves. Vzrušení mu bránilo mluvit. V prsou se mu usadila jakási seschlá hrudka, které se nemohl zbavit.
Zalov si, řekl otec, zasloužil sis to, a pak, to dělá z člověka chlapa! A on s radostí souhlasil. Kdopak by se takového opravdu královského honu vzdal! Odkud se v něm tedy bere ten pocit snad viny, snad nepokoje, který jako by ho zevnitř vysával? Kolik pemerů už takhle zabil, a dobře mu z toho nebylo, jen jednou, na úplně prvním honu, když kulka prorazila pemerovi nějakou tepnu a z té takovým příšerným proudem vystříkla krev. A pak, ten křik byl tak strašně podobný lidskému! Sám pemer vypadal docela jako člověk, padl totiž na tvář a jeho ohavné červené oči nebylo vidět. Otec mu tehdy poklepal na rameno: „Zvykej si, hochu, že máš moc nad sobě podobnými! Nic velkého se neudělá bez krve. To dobře chápali Sparťané, jejichž hru jsme vzkřísili, jenže ti lovili lidi, opravdové dvounohé otroky, když se začali příliš množit. A tohle je jenom pemer, tak co se třeseš… Nech toho, lidé se na tebe dívají! Buď patricij, buď silný!“' Jaká má ten hoch, který se mihl mezi stromy, hubená a bezbranná záda! Tím to asi všechno bude — je to dítě… I když něco na tom je, ne nadarmo ti Spardané… To bych rád věděl, jestli zabíjeli také děvčátka… Ale co ti z Hvězdných republik?! Yves stiskl pušku pevněji. Pokrytci! Poslali na jistou smrt takového kluka!
No jen počkejte, vás ještě pobavíme pravou sparťanskou hrou, a to už budou v hlavních skutečné střely.
Teď vlastně nemusí ani nikoho zabít. Tohle je přece politika, ne vražda, tak nač to prožívat. Všechno špatné pochází z představivosti a přemítání, kolikrát ti to vtloukali do hlavy!
„Doufám, že nás ten kluk trochu povodí,“ vytrhl ho z úvah partnerův hlas. „Pemeři už mě otravují. To není žádný souboj mozků, jen hra pro malé děti! Podíváme se, co dokáže člověk. Však se nám to bude hodit. Zvykli jsme si jen mačkat knoflíky, tak trochu jsme se roztekli v sádle, co?“
,O vás se to říct nedá, Vaše Hvězdnosti.“ Využij lovu, radil otec, ten lidi sbližuje. Partnera jsem ti vybral jaksepatří, znáš ho. Styky, styky a ještě jednou styky! Tak se koukej Vytáhnout Velkoadmirál má rád, když se s ním inteligentně hádáš, a móóóc věcí na něm závisí!
„Ano, o mě se to říct nedá,“ usmál se admirál zdrženlivě. „A co myslíte, proč?“
„Jste na sebe náročnější než na ostatní, Vaše Hvězdnosti.“
„Správně, kapitáne, správně. Mám vám něco poradit? V duchu na sobě vždycky mějte uniformu. Dokonce ve spánku, dokonce s holkou v posteli. To člověka drží! Čest uniformy především! V myšlenkách, citech, činech — vždycky!“
„Děkuji, Vaše Hvězdnosti, budu si to pamatovat.“ Yves se napřímil, protože pochopil, že společník jeho chvilkovou citovou rozkolísanost zpozoroval a blahosklonně odsoudil. Bože můj, kdy konečně dosáhne naprosté sebejistoty!
„Chytré, chytré!“ promluvil admirál, který zkoumal stopu.
„Kličkuje nám ten človíček, kličkuje. Neztratil hlavu. Vodí nás, co?
Splňuje očekávání. Ten vydrží nejmíň pět koleček. A kdo ví, jestli na něj nakonec nebudeme muset vzít urychlovač. To bych nerad,“
potřásl hlavou. „Je to nesportovní. No nic, teď ho přechytračíme!
Vsadil bych se, že se nám snaží dostat do zad.“
Velkoadmirál se mýlil. V tu chvíli Yula už v zádech měli, takže všechno dobře slyšel. Jenže to teď nemělo žádný význam stejně jako všechno ostatní, v co bylo možno doufat, protože objevil tělesnou stráž. A jakou! Za lovci, stále ve stejné vzdálenosti, něco kolem padesáti metrů, klouzali kyberneti, podobní kentaurům, dva černí bojoví kyberneti. Jeden z nich, aniž se dotkl země, proplul neslyšně na několik kroků od Yula, na jeho přítomnost ale nijak nereagoval.
To nebylo jeho úkolem. Kyberneti tu byli, aby dávali pozor, nic víc.
Vždyť králík se může někdy vrhnout na vlka. Plejáďané předvídavě vyloučili i tuhle možnost.
To je tedy konec. Nepřátelé se dopustili chyby, když ho považovali za kluka, ale dříve nebo později jim dojde, jakého soupeře proti sobě mají, a pak použijí urychlovač. No, víte, je to trochu nesportovní…
Yulův mozek oběhl uzavřený kruh. Urychlovač, který zdesateronásobí rychlost běhu, zařadil do svých úvah už předem.
Samozřejmě, že se k němu uchýlí, protože o tom podmínky nemluvily, a účel, jak známo, světí prostředky. Ale to rozvazuje ruce i jemu. Vše je dovoleno, žádné svědomí. Tak tedy jak je libo!
Vyčíhat, skočit, uhodit dříve, než si protivník stihne zapnout gravitační čelenku. A potom — jen si laskavě poslužte! No ovšem, nebudou laskaví, jenže on bude mít v rukou zajatce, a na to budou muset brát ohled. Ale teď je tu ne jeden, ale hned dva kyberneti. Dva bojoví kyberneti, proti jejichž síle nemá nikdo sebemenší šanci.