Kolem usedavě zpíval les, přímo před tváří se mu vznášeli motýli, ale už se blížily kroky. Yul zamhouřil oči. Spálit se! Jiné východisko nemá. Nežádali na něm přece slib, že neumře. Nežádali jste, a to je vaše chyba, teď utřete hubu! Sami jste ze všech slibů udělali nepotřebnou veteš.
Trochu popoběhl, skrčil se do dřepu a opřel obličej o kolena.
Třásl se jako v zimnici. Vědomí už připravovalo tělo k smrti. Ne! –
vyskočil Takhle se ze světa neodchází! Kolik času potřebují kyberneti, aby dorazili na místo? Kolik? Tam, kde je porost hustý, nejméně dvě tři vteřiny. A s ním bude v tu chvíli celá síla Kruhu, a on ji použije.
Ale co tím dokáže? Právě to, že člověk není lovná zvěř!
Zabíjet se nesmí.
Dostanete svůj spravedlivý díl, i když sami spravedliví nejste!
Ale předtím vás musím pořádně prohnat. Sparťané, mocní této Říše, nadlidé! Jen se proběhněte, Vaše Hvězdnosti, jen se proběhněte, vaše uniformovanosti, než umřete!
Yul vyrazil poklusem. Les zpíval hlasitěji než ráno, zněl jako varhany o tisíci píšťalách. Běželo se mu lehce, zvuky lesa ho nesly jako na křídlech, nebylo v nich ani zlo, ani smrt.
9. DEUS EX MACHINA
„Tedy opravdu, překonal všechna očekávání!“
Po velkoadmirálově tváři stékal proudem pot, prsa se mu těžce vzdouvala, ale přesto ho pevně obepínala neviditelná uniforma. Oči se mu leskly vzrušením, s honem byl spokojen.
„Šesté kolo! Představte si to! A vysvětlete mi, čím to, že ho tráva přestala řezat do nohou. Pár škrábanců snad může zaschnout, ale…
Namouduši, až to všechno skončí, jsem ochoten mu potřást rukou.
Ale zatím jsme, můj milý, jeho stopu ztratili.“
„Snad nějaký strom…,“ začal Yves a hned litoval, že to řekl.
Velkoadmirál pohrdavé odfrkclass="underline"
„Mladý muži, s takovým fíglem by si snad přišel na vás, ale já mám oči všude! Kde by se tady mohl schovat?“
Do korun stožárovitých stromů bylo báječně vidět, a nějakou dutinu by si ve zpívajícím lese dokázal najít snad leda pták. Tyhle stromy vůbec netrouchnivěly a umíraly vstoje. Yves upadl do rozpaků a aniž to měl v úmyslu, udělal tím velmi politický tah, protože nadřízení mají takovéhle chyby rádi.
„To nic, to nic,“ poklepal mu admirál otcovsky po rameni, ovšem jen tak, aby neutrpěla důstojnost uniformy, „zkušenosti přicházejí s věkem. Chybami se člověk učí. Že to ale je šelma!
Škoda, ale co naplat, práce je práce, už jsme se pobavili dost!
Kapitáne, zapněte ur…“
Oštěp, který se mu zaryl do hrdla, přerval jeho větu v půli slova.
Ke kmeni stromu, odkud oštěp vylétl, to bylo nejméně pět metrů, ale Yves nestačil zvednout pušku, nestihl se ani vzpamatovat, a už byl sražen, přitištěn k zemi a chlapecké, ne, nechlapecky ocelové ruce mu sevřely hrdlo a zarazily dech. Hlava se s křupnutím zvrátila dozadu a v kapitánově ohromeném vědomí se smutně zachvěl blednoucí les. „A to je konec…?“ proběhla mu hlavou poslední lítostivá a nechápavá myšlenka, než všechno zhaslo. „A to je konec…?“ proběhla stejně nechápavá myšlenka hlavou i Yulovi.
Nestihl to. Všechna spojená síla lidí Kruhu, které před útokem zavolal na pomoc a kteří mu tu nepřemožitelnou sílu dali, nestačila, aby všechno stihl za tři krátké vteřiny. Kyberneti se vynořili dříve, než s nepřáteli skoncoval.
Yul se vrhl ke stromu, který mu měl krýt záda, a před sebe nastavil bezvládné kapitánovo tělo. Jenže kybernetův chladný úsudek vyhodnotil bleskově situaci a Yulova ruka klesla, paralyzována bolestí. Po dalším takovém vpichu musí bolest odstartovat povel sebezničení, zapojit smrt, kterou si už dopředu naprogramoval. V jeho vědomí se ozval zoufalý výkřik přátel, kteří teď byli s ním, v něm, a kteří jeho smrt museli přežít! Z posledních sil se od nich odizoloval, aby smrt po Kruhu nepřeskočila i na ně.
Ale to, co následovalo, nebyla smrt. Druhý kybernet vystřelil bojový paprsek. Ne však na Yula, nýbrž na svého partnera.
Reakce kybernetů je superblesková. Rána nezasáhla cíl.
Neočekávaně napadený kybernet se ochránil silovým polem, odrazil blesk a hned nato sám vypálil zničující paprsek.
Povel smrti byl už téměř vykonán. Yul k ní měl tak blízko, že se nedokázal pohnout, a jen jako mlžným závojem se díval, jak kyberneti kolem sebe krouží, vrhají na sebe blesky a odrážejí je silovými štíty, jak po sobě dva černí kentauři sekají ohnivými meči jako gladiátori, jak se o sebe zapírají a chrčí, jak v divokém ohni toho boje pobledla i pronikavá záře Alcyony. Yul na to všechno hleděl a nic nechápal.
Deus ex machina!
Kdo mu to pomohl, a proč?!
Yulovy slzící oči viděly jen šílený tanec stínů a změť záblesků.
Došlo tu k chybě, nebo to byl něčí úmysl? Kyberneti se srazili silovými štíty jako v boji muže proti muži. Útočník byl schopnější.
Yul nepostřehl, jakým manévrem odklonil soupeřův štít stranou nebo jestli to vůbec udělal, ale jeho ohnivý meč zasáhl cíl, druhý stroj sebou škubl a klesl na zem.
Bojové paprsky zhasly a zdálo se, že s nimi pohaslo i světlo dne.
„Nasedněte,“ uslyšel Yul strojový hlas, nevzrušený jako vždy,
„svěřte se mi.“
Před oslněnýma očima mu tančily krvavě černé pruhy, jen s námahou rozeznával, co je kolem něj. Kybernet, nakloněný k jedné straně, hořel jako táborák. Oheň už začínal šplhat po stromech. Yul se sklonil ke svým nehybným protivníkům, nadlidským úsilím obě těla pozvedl a padl s nimi na záda kentaura, který je nastavil, jako by četl myšlenky, a jakmile na ně Yul dopadl, přitiskl všechny tři postavy k sobě silovým štítem.
„Se štítem nebo na štítě, ale když je jeden pod štítem, tak co to znamená?“ pomyslel si Yul zmateně. Ničemu se už nedivil, ani nemohl.
Tak jako tak neměl na vybranou. Vyrazili. Když se kybernet přihnal k hradbě, vylétl kolmo vzhůru, ale hned za ní se zase přitiskl k zemi a uháněl tak nízko, že málem zachytával spodkem o trávu.
Yul sebou trhl. Teď je sestřelí! Ale nesestřelí, opravil se, kybernetův radiomaják určitě vysílá příslušný kód. A než přijdou na to, co se stalo v lese…
„Kam letíme?“ Vítr mu trhal slova od úst.
„Dívejte se a uvidíte.“
„Kdo vás poslal?“
„Promiňte, musím dialog přerušit. Je tu nebezpečí zaměření, musím se plně věnovat rušení signálů.“
Podle mihotání okolního vzduchu Yul pochopil, že se kybernet odstínil ve všech vlnových rozsazích. Les už zmizel za obzorem, pod kentaurem se prostírala vypálená step. Švihaly je poryvy větru, silový štít se stále častěji rozsvěcel ohnivými body, jak v něm hořely mušky, zachycené větrným vírem. Několik jich však přece jen kolem zábrany proklouzlo a způsobilo bodavou bolest ve tváři. Yul k sobě přitiskl bezvládnou Yvesovu hlavu, aby se netloukla o kybernetův pancíř, zabořil tvář do vlasů svého nedávného pronásledovatele a zavřel oči. Při téhle rychlosti by mu je nějaký větší brouk mohl vyrazit.
Zlehka sešikmená kybernetova záda vyzařovala teplo, a kdyby byl Yul potomkem stepních národů, zakoušel by teď asi onen pocit nespoutaného běhu, letu, který má jezdec, když pod ním plnokrevník napíná šlachy, téměř se nedotýká země a odnáší ho pryč od nebezpečí. V Yulově vědomí ovšem takové asociace vznikat nemohly a nevznikaly. Měl pod sebou stroj, jenom stroj. Jeho chod byl obvyklý a známý, ale nijak pro něj nepatřil ke stepi nebo prérii, ke hvizdu divokých jezdců, k legendám a bájím o bohatýrských bitvách ani k dávné bezbřehé volnosti a krvavým nájezdům.