Kybernet pro něj nebyl koněm ani kentaurem, bylo to jen technické zařízení, které musela seslat sama Štěstěna.
Yul se soustředil a pokusil se zavolat přátele, ale podařilo se mu jen rozeznat jejich ohromené tváře. Překáželo mu příliš silné rádiové odstínění. Zvlášť se objevili Anton a Uma, zvlášť Lü-Bang, pak se hned všechno promíchalo a zmizelo. Kybernet se teď pohyboval v serpentinách a jako by někam klesal. Yul pootevřel oči. Kolem jako šedé splývavé pruhy uháněly výstupky kamenitého srázu.
Náhle začal kybernet brzdit. Vzdušný proud zeslábl a umožnil Yulovi pořádně si prohlédnout okolí. Kybernet letěl nad bělavými hromadami kamení. Napravo i nalevo se vypínaly stěny kaňonu.
Daleko vpředu se za ohybem vynořil maličký graviplán a letěl jim vstříc. Za křivkou spektrolitu rozeznal Yul vzrušeně zářící tvář, které v koutku úst jako háček poskakovala dobře známá dýmka. Lü-Bang na chvíli odtrhl ruce od řídicí páky, zaklesl prsty do sebe a zatřásl spojenýma rukama nad hlavou.
„Takže ty!“ vyhrkl Yul, když se oba stroje k sobě přiblížily a Lü-Bang odklopil spektrolitový kryt.
„Jak vidíš, jsem to já.“ Lii-Bangova tvář se roztáhla ve šťastném úsměvu, který nemohl ani nechtěl potlačit.
„Tak to nemyslím. Kybernete, je to vaše práce. Proč jste mlčel, proč jste nic neřekl?“
„Promiň, takže tos nebyl ty?“
„Ne.“
„Ale potom…“
„No právě! Kybe, proč jsi to dělal?“
„Konal jsem rozkaz.“
„Od koho?“
„Od UM.“
10. LABYRINT SVATÝCH
Bolest, bolest, nic nebylo, není a nebude kromě nekonečné a vše pohlcující bolesti. Yves se pokusil zasténat, ale nepodařilo se mu vydat ani hlásek.
„Vydrž.“
V neprůhledné temnotě zazněl sotva slyšitelný hlas, který naléhavě opakovaclass="underline"
„Vydrž. Hned ti bude líp.“
Ve tmě jako by se projevila spásná nitka a vědomí se jí křečovitě chytlo. Něčí prsty se dotkly jeho zápěstí.
„Ulevilo se ti, ulevilo, už se ti ulevilo.“
Hlas tišil bolest a rozléval se tělem jako hojivá vlna. Starostlivé ruce se přesunuly na spánky. Vycházelo z nich teplo mateřské péče. Ano, to je matka, nikdo jiný tohle nedokáže, nikdo v celém vesmíru!
Je nemocný, stůně a leží v kolébce.
Ne, je to něco jiného, něco, co bylo dříve nedobré a teď je to milé a laskavé, teď, když jeho čelo tisknou úzké ženské dlaně, ze kterých čerpá uklidnění, soucit a sílu. Bolest slábne, tma řídne, ta, jejíž prsty mu hladí spánky, bolest odvádí, je v ní zhojení, něha a síla.
Síla.
Yves s nesmírným úsilím pootevřel ztěžklá víčka. Nad ním se matně rýsovala soustředěná tvář dívky, která se k němu skláněla.
Byla to tvář nepostižitelně známá, jako by o ní kdysi snil. Daisy! Ne, není to ona, je to jiná dívka, ale je jí tolik podobná, až to srdce svírá, jako by tu došlo k prostoupení duší.
„Teď spi,“ řekla Uma. „Spi dlouho, tvrdě a vydatně.“ Yvesova víčka se sama od sebe zavřela. Usnul docela klidně, jako usínal kdysi v dětství, kdy ještě neznal ctižádost, intriky, ani velitelské povinnosti.
„Vzbudí se zdráv,“ řekla Uma a vstala z pokleku. „Obratle má celé, ostatní jsem napravila a uvolnila.“
„Kdyby se tak dal stejně lehko vyléčit i mravně,“ řekl Lü-Bang, když vydechl obláček kouře. „Zmetek jeden! Ostatně, to není naše starost. A co tvůj admirál, Yule?“
„Arteria jugularis není zasažena,“ odtrhl Yul ruce od obnažených velkoadmirálových prsou a otřel je mechanicky o sebe, jako by chtěl setřít špínu. „A přitom právě tam jsem ho měl trefit. Mířil jsem špatné, nebo jsem to snad nedokázal? No nevadí,“ zapnul admirálovi blůzu. „Ať už je to k něčemu dobré nebo špatné — spíš to druhé —, bude žít. Ale k úplnému vyléčení by byly nutné přístroje, které nemáme.“
„To je fakt!“ zamumlala Uma. „Doba kamenná…“
Ticho jeskyně, po jejíchž začouzených stěnách poskakovaly odlesky malého ohníčku, ji donutilo přitlumit hlas. Tahle skrýš byla zřejmě používána nejedno století, tak hustě byly stěny posety znaky a symboly skoro všech náboženství, jaká jen v dějinách existovala, tak silná na nich byla vrstva sazí, vyleštěná časem, jen hvězdné Váhy spravedlnosti, symbol pozdně kosmické víry, se lišily svou bělostí, zřejmě se jich ještě nedávno dotýkaly ruce věřících.
Ohníček pod puklinou v klenbě, v rohu otepi suché trávy, na kterých leželi ranění, hliněný džbán s vodou, pletený koš — to bylo veškeré vybavení příbytku moderních poustevníků, tak podobného tábořišti pračlověka. Na Plejádách ovšem pračlověk nikdy nežil, protože lidé tu nevznikli, nýbrž sem přišli, obtěžkáni svými dějinami.
„Dějiny jsou plné paradoxů,“ pronesl Lü-Bang v odpověď na nevyslovenou Uminu myšlenku. „Neexistují mimo kontrasty a rozpory, jejichž skutečný smysl se projeví až časem. Právě to tak často vyvádělo z míry myslitele a vedlo je občas až k zoufalství, protože se jim zdálo, že rysy života jsou pokrouceny šílenstvím. I když zrovna to šílenství…,“ potřásl hlavou. „Plejády jsou panenský svět. Člověk by řekl, že tu může začít od libovolné nuly, malovat ty nejkrásnější znaky, uskutečnit bez překážek sen o tisícileté Říši, o nadlidech, o ráji pro vyvolené. A jak uboze, trapně a odpudivě vypadá naplnění toho snu! Hony na pemery a nuzné podzemní kláštery! Ani ve vynalézání zla, ani v útěku před ním nebylo vlastně za tisíciletí objeveno nic nového. Nedokazuje to snad, že veškerý potenciál zla se už vyčerpal koncem druhého megachronu, že všechny základní momenty už tu byly a…“
„Anton jde,“ řekla Uma tiše.
Ve tmě vchodu se objevila Antonova postava, za ním do jeskyně tiše vklouzl kybernet. Anton mlčky přisedl k ohni, chvíli se mračil, chvíli zase usmíval. Přátelé na něj nespěchali. Yul přihodil na oheň pár větviček. Trochu se oteplilo.
„Ano, tohle jsem nečekal!“ uhodil se Anton do kolena. „Byl jsem hloupý, nepochopil jsem to, nenapadlo mě… Na Plejádách existuje rozum, a tím rozumem je UM.“
„UM? Vytvořili snad lepší umělý intelekt než my? Tomu nevěřím!“ Lü-Bang kategoricky mávl rukou, jako by uťal konec své věty.
„Mám dojem, že tu zrovna někdo mluvil o paradoxech. A právě ten někdo, jen co na jeden paradox narazil, je zřejmě ochoten ho popřít.“ V Antonových očích se zablýskly jiskérky smíchu. „Ne, jejich UM je samozřejmě primitivnější než naše umělé mozky. Ale nedokážete si představit, jak je osamělý. Pochopil jsem to už tehdy v noci. Pochopil, ale… Je to chladný rozum, jako každý UM, nelidsky uzavřený, vytvořený pro čistě pragmatické účely. Celá ta léta myslel. O čem přemýšlel? Pro Plejáďany to byl nástroj, prostředek, služebník. Ano, řídil jejich hospodářství, vykonával rozkazy, byl strojem — jenže UM není jenom stroj, to přece víme. Věděli to i oni, ale být jeho partnerem nebo dokonce přítelem nikdo z nich nechtěl ani nemohl. Árijci — tím je řečeno vše. A on zatím osamoceně promýšlel svět. Pokroucený svět, protože si dokážeme představit, jaké informace mu poskytovali o nás a koneckonců i o sobě. K čemu došlo, když jsem se před ním odhalil a navíc mu ukázal nebezpečnost zbraně Předchůdců i pro něj? Neexistuje UM, který by pracoval na vlastním zničení, a on má to, co nemá žádný člověk — úplné a všestranné informace o rozsahu nebezpečí. A teď k tomu přičtěte, že byl náhle zbaven samoty, přičtěte zajímavé perspektivy soumyšlení s lidmi a přátelství s nimi, tedy s námi. Dál se už jenom domýšlím: UM se rozhodl zabránit vlastnímu zničení. Protože je vázán zákazy, nemohl nám potřebné informace předat, nebo to možná nepovažoval za optimální řešení. Zbudoval si vlastní Hru, vždyť intelektuální hra, to je celý jeho život. Plejáďané mu pro každý případ dali vyřešit úkol, jak zbavit Yula jakýchkoli šancí a vyhrát hon. Ten úkol poslušně provedl, dál ale měl už volnou ruku, nikdo od něj přece nepožadoval slib, že nebude zasahovat. Nějakého El Schorra, pro kterého jsou i lidé jenom nástroje, nemohlo něco takového vůbec napadnout. Bojoví kyberneti umělému mozku nepodléhají, zato ale řídí jejich výrobu a leccos jiného. Jestli si vytvořil vlastního kyberneta nebo přeprogramoval už existujícího a jak ho zařadil do téhle akce, to ví jen on. Ale fakt je, že máme kyberneta za spojence.“