Jenom Yul se k těm úvahám nepřipojil. Odpočíval a bez cíle hleděl na dohasínající uhlíky. Byl živ a odtažitá filozofie se ho nedotýkala. Bylo mu dobře teď a tady, v tomto vnějším, hmatatelném světě, kde je všechno tak jednoduché, vědou objevené a spolehlivé jako tenhle kybernet, jako domácký pach kouře z ohníčku… Pach!
Vyskočil a doběhl k východu. Vtáhl nosem vzduch jako zvíře, jeho chlapecké tělo se napjalo, lopatky se mu pod opálenou kůží začaly divoce pohybovat. Vrhl se na zem a přiložil ucho ke kameni.
„Tak jste si to vymudrovali, už jdou!“
Všichni kromě starce vyskočili.
„Svatý otče,“ nedokázal Lü-Bang potlačit hořký osten v hlase,
„jestli pak si tu svou pravdu stihnete ověřit? Pro nás tahle cesta není, nestihli jsme se odpoutat od lidstva a budeme se muset postarat o takovou drobnost jako jeho osud. Vaši bratři mi slíbili, že nám v každém případě ukážete cestu ven, která bude našim pronásledovatelům nepřístupná.“
„Pojďme,“ následovala nevzrušená odpověď.
Stařec vstal a aniž se obrátil, vykročil volně a lehce k protější stěně jeskyně, jako by se před ním měla rozevřít. A skutečně se rozevřela, objevila se průrva, ze které táhl chlad.
A vtom kybernet ožiclass="underline"
„Nebezpečí — kyberneti, lidé, plyn! Nebezpečí!“
Starcova záda už zmizela v průchodu.
„Ty jsi mi taky bojový stroj!“ plácl Anton kyberneta. „Zmlkni a přiuč se čichu u lidí.“
Popadli spolu s Lü-Bangem zajatce a spěchali za starcem.
Poslední se do průrvy vmáčkl kybernet. Nikdo nepociťoval ani stín nerozhodnosti nebo zmatku. Všichni byli připraveni i na tuhle možnost.
Chodba, kterou se vydali, byla klikatá, tmavá a neustále klesala.
Pořád níž a níž, a kolem tma a chlad tak pronikavý, že si nejprve Uma a Yul, ale potom i ostatní museli představit, že jsou někde pod žhavým tropickým sluncem, aby chlad zmizel a tma trochu prořídla.
Konečně se začala skutečně projasňovat. Ještě jeden záhyb, starcova záda se v otvoru zhoupla jako kyvadlo a před nimi se rozevřela jeskyně, ta nejpodivnější jeskyně, jakou kdy viděli. Hrubý kámen nerovnoměrně stoupající klenby se v dálce rozpíjel a rozplýval, ačkoli vzduch vypadal průzračně. Snad to bylo tím, že celá podzemní prostora perlově fosforeskovala, ale odkud se to rovnoměrné světélkování bralo, když žádný z jejich lidských smyslů nedokázal zachytit nic neobvyklého? Jejich pozornost ihned upoutala jiná zvláštnost jeskyně. Přímo pod jejich nohama se svahu, pokrytého kamennou drtí, dotýkalo cosi šedomodrého, co vypadalo zároveň jako mlha i jako voda, na mlhu to však bylo příliš husté a čiré, na vodu zase příliš vzdušné a zvrstvené. Bylo možné si představit, že je to mohutná vrstva stlačeného namodralého kouře nebo ztuhlého plynu, ale ani takové vyjádření nemohlo vyslovit dojem z toho mrtvolně nehybného, mlžné lehkého a presto hutného jezera, v jehož čirých i nejasných hlubinách se sotva znatelně houpaly kypré oblaky jakýchsi bělavých vloček.
„To je Moře Nirvány,“ prohlásil stařec. „Lůno věčnosti a požehnání je vám otevřeno.“
„Děkuji vám.“ Lü-Bang se rozhlédl. Břeh zleva i zprava uzavíraly kolmé skalní stěny. „A kde je ta cesta, která nás má odsud vyvést?“
„Před vámi.“
„Tohle? Ale co to je?“
„Cesta k pravdě Předchůdců,“ pronesl stařec slavnostně zvýšeným hlasem. „Nechť vás neuvádí do rozpaků fyzická hmotnost Nirvány, která dříve neexistovala. Oni to vědí lépe než my. Každý, kdo vstoupí, Nirvánu posílí. A cesta do ní je teď lehká a zřejmá.“
„Ale to není naše cesta! To je zrada! Slíbil jste nám cestu ven!“
„Vaše cesta, jak jste sami ujišťovali, vede k dobru, pravdě a štěstí. To je váš cíl a bylo ho dosaženo. Jen pohleďte!“
Stařec vztáhl ruku, a jeho přesvědčení bylo tak silné, že všichni postoupili kupředu a Lü-Bangova náhle zestárlá tvář zpopelavěla, když se do mlhavé tůně u svých nohou zahleděl. „Vždyť to je smrt!“ zašeptal.
„To je život,“ následovala nevzrušená odpověď. „Zahleďte se pozorněji! Volají vás,“ řekl stařec vyrovnaně. „Jejich duch je všude a nikde, jeho tvář je nekonečně proměnlivá jako samotná Nirvána a bývalá těla jsou jen jedním z příbytků tohoto bytí. Někdo vycítil, že jsme tu. Teď už jsou s námi, duchovně nás ohmatávají, vzniká mezi námi spojení. Slyším je! Žádali jste o cestu, po níž za vámi služebníci zla jít nemohou. Je před vámi. Jiná není a být nemůže.
Odhodlejte se, odhodlejte! Já jdu, opouštím vás, má chvíle nadešla.
Nirvána, Nirvána, Nirvána!“
Kamínky pod starcovýma nohama lehce zaskřípaly. Kráčel se vztaženýma rukama, hlava se třásla na vrásčitém stonku krku, pohled se mu blyštěl šíleným diamantovým leskem. Bosá noha se dotkla modrošedé kouřové hladiny, ale neponořila se, jen ji prohnula jako pružný povrch bažiny. Další dva tři kroky odnesly starce dále od břehu. Teprve tam se začalo jeho tělo do vodové mlhy propadat.
Zmizelo tělo, hlava, vztyčené ruce, všechno. Nad místem, kde stařec zmizel, stoupal stříbřitý opar, podivná substance se v hloubce zakalila, zlehka se pohnula, vystoupila po břehu o kousek výš a znehybněla.
Čtyři otřesení lidé o krok ustoupili.
První se vzpamatoval Anton. On sám, jeho přátelé, tisknoucí se ke skále, nepohnutě stojící kybernet, ležící těla Yvese Schorra a admirála, který teď rozhodně nevypadal jako ve stejnokroji, to vše mu na okamžik připadalo jako úlomky ztroskotané lodi.
A tak to vlastně také bylo.
„Kybe,“ donutil se ke klidu, „prozkoumej, jestli tu není jiný východ!“
„Jiný východ není. Všude jen kámen a plyn. Varoval jsem vás.“
„Cesta zpět?“
„Uzavřena. Lidé a kyberneti. Postup pomalý, všechno prohledávají. Dorazí sem za deset až dvanáct minut.“
„Jasné!“ Anton se obrátil na své přátele. „Rozhodnutí?“
Jejich myšlenky a city se propojily. V soumyšlení nebylo slov ani pojmů, jen obrazy, které zahrnovaly vše. Zažíhaly se, rozpínaly a znovu hasly s rychlostí větvících se blesku, byly v nich myšlenky samotného Antona i myšlenky ostatních, reakce na ně a reakce na ty reakce, a tak obrazy nabývaly pojmové hloubky a mnohovariantnosti, vzájemně se propojovaly a budovaly, ničily v sobě všechno chybné a přebytečné, zahrnovaly veškerou minulost, přítomnost i pravděpodobnostně předpokládanou budoucnost, vše možné i nemožné, spolehlivé i nejisté, žádoucí i osudné, a někdo, ne Anton, ne někdo z ostatních, to všechno řídil, harmonizoval vše chaotické a protichůdné, dohlížel, aby se ta rychle budovaná stavba nerozpadla, aby rostla a byla díky logické souměrnosti všech svých částí stále pevnější. Toto vytržení z okolního světa, který se ve spojitém myšlení všech čtyř přetvářel a přetavoval, trvalo asi minutu nebo dvě. A když ty vteřiny uplynuly, bylo všem jasné, na čích bedrech musí spočinout celá tíha provedení záměru, který teď nabízel jediné možné východisko.
„Kybe,“ zavelel Anton zvučně, „všechny kromě mě okamžitě ukrýt do skalní pukliny nebo výklenku a pak se ihned vrátit!