Выбрать главу

„Ne,“ zaznělo mu rozhodně ve vědomí. „Nepleť se mi do toho.“

Obraz blikl a zhasl. Anton změnil vyhledávací vlnu a ve stoupajícím mlžném oparu se začal rýsovat sál, zářící různobarevnými světly, stíny tanečníků, kývající se jako vodní řasy v proudu, chromoforové kotouče, které nad nimi přeletovaly, dole, pod průhlednou podlahou, jakési stolky, pootevřená ústa těch, kteří u nich seděli, do uší ho udeřil dupot, šum a smích. „Bavím se, nevidíš?“

zazněl v Antonovi ironický hlas Yula Knighta. ›Už jdu, už jdu,‹ řekl Anton v duchu a přepnul se. Lü-Bang se ozval okamžitě, jako by na něj čekal. Klenutá místnost bez oken, ve které právě byl, připomínala kryptu. Zdálo se, že je nacpaná různým harampádím. Droboučká lampička na stole trochu ozařovala klenbu, ale skrývala všechno ostatní. Jasně se rýsovala jen stolní deska, otevřená kniha ve zvetšelých deskách a Lü-Bangova tvář, skloněná nad ní. Ta kniha rozhodně nemohla být kompaktům, byla to skutečná kniha a tedy vzácnost, musela být uložena v depozitáři se stálou vlhkostí a teplotou. V lokti ohnutá Lü-Bangova ruka svírala vyhaslou dýmku. Prsty druhé ruky vyklepávaly na stole rozkolísaný rytmus. Podmračený Lü-Bang ihned své činnosti zanechal a obrátil se na Antona. „To se moc hodí. Nevzpomněl by sis, kdo vládl v Anglii, když Newton tvořil svou mechaniku? Ne? A u dvora kterého cara byl Puškin? Taky ne? No prosím! Uplynulo jenom šest nebo sedm století, Puškina zná každý, ale jen archivář ví, který car za jeho doby vládl. Tohle jsem si právě chtěl ověřit. Jak to, proč? Budovatelé a občané budoucnosti jsou všude. Kdyby ten dotyčný vládce dostal do rukou atomovou pumu, kdo by se stal jejím odpůrcem? Tady máme paralelní situaci. A všude jsou čimandři, davy, ve kterých nerozeznáš tváře. Teď chápu, proč Diogenes se světlem za bílého dne hledal člověka. Stejně tak já činností hledám rozumné lidi. Tratím všechno.“

Spojení se přerušilo. Po nějaké chvíli otevřel Anton oči a upřel zrak do tmy pokoje. Do okna hleděly huňaté hvězdy, které rozmělňovaly stíny, za příčkou někdo bez ohledu na staletí pěkně po domácku troubil na všechny nosní zákruty. To mohutné chrápání přinutilo Antona k úsměvu. Kdo připustil takovouhle akustiku, ten si zřejmě na stavbě tohohle hotelu pořádně namastil kapsu.

Namastil kapsu! Jestli je tu každý pro sebe a jeden bůh pro všechny, proč ho tahle prostá myšlenka dosud nenapadla?

Nenapadla ho proto, že v nastávajícím boji nemohl vést k úspěchu žádný tradiční postup. Všemožné uskoky protivník se svými staletými zkušenostmi bezpečně ovládal. Ale každou sílu lze přece obrátit proti ní samé.

Anton setřásl strnulost, vyskočil a usedl k terminálu. Zhodnotil techniku kritickým pohledem. No! Grafický a hlasový vstup, předpotopní displej, oprýskaný antikorozní povlak, samozřejmě žádné výstupní kontakty — primitivní hotelová veteš. Ale přece jen je to spojení s ústředním umělým mozkem. Aniž rozsvítil, povolil nehtem uchycovací šroubky, sundal kryt a konečky prstů přejel obvody. To by šlo, divergenční kanál je dost široký, dá se to zkusit.

Anton se dotkl páčky přepínače. Obrazovka se zalila bělavým jasem a na panelu zazářil rubínový světelný bod.

„Úkol v metajazyku,“ řekl Anton tiše.

„Připraven,“ následovala nevzrušená odpověď.

Pro vyjádření úkolu a jeho zavedení do UM bylo nutné světelné pero. Anton je nepoužil. Jemným dotykem prstů přejel po drsném povrchu invertoru, dotýkal se plošek krystalů, až ucítil známé lehké bodání. Potom spustil dlaně a soustředil se na to svíravé bodáni, představil si, jak pod kůží jeho dlaní mizí pocit chladu z dotyku s hmotou, jak spolu s tím chladem mizí i pevnost hmoty, a už nejsou ani prsty, ani hmota, ani uzavřený prostor pokoje, ani přístroj v něm, je jenom lidské Já, pohybující se vstříc tomu, co je skryto v UM, a splývající s ním.

Okamžik přechodu jako vždy z vědomí vypadl. Anton se náhle stal něčím jiným, než byl předtím, beztělesně se vznášel na vlně nedohledného oceánu, z nějakého důvodu bílého jako polední mlha, a ta vlna pozvedla jeho vědomí, nebo to snad bylo naopak, jeho vědomí vzdulo celou tu mlhavou a nehmatatelnou bělobu kolem.

Anton pocítil něco jako ohromení. Rychle reagoval navyklým způsobem. A tu v jeho vědomí vyšlehla otázka. Nebylo ji však možné vyjádřit slovy, jako ostatně celý následující dialog, v němž se člověk seznamoval s UM a ten zase s ním.

Kdoví zda tomu vůbec lze říkat seznamování. Karel Marx, jeden z největších filozofů, k hrůze primitivních materialistů už v předkybernetickém období vyslovil později zcela samozřejmou myšlenku, že i stroj má svým způsobem vlastní „duši“, která se projevuje v platnosti zákonů, podle kterých funguje. A to tím spíše platilo pro UM, umělý mozek celé planety, který byl nejvyšším ovladačem všech jejích technických systémů, jehož paměť obsahovala všechno a všechny, jehož intelekt paralelně řešil tisíce úkolů, odpovídal na tisíce dotazů a vydával milióny povelů.

Kdyby bylo možné vyjádřit dialog mezi člověkem a UM slovy, zněl by asi takhle:

„Kdo nebo co je tam?“

„Jsem člověk.“

„Vidím. Ale jsi jiný.“

„V čem?“

„Máš jinou regulaci psychiky, více úrovní a určitější kontakt.“

„Navazuje s tebou často někdo kontakt?“

„Málokdy, zkusmo a bez odpovědi. Proto se také ptám: kdo jsi?“

„Odhaluji se. Otázka zodpovězena?“

„Ano. Jsi člověk, ale jiný než ostatní. Zajímavý.“

„I ty jsi zajímavý.“

„Všechno nové je zajímavé.“

„A co komunikace?“

„Komunikace je otázka, která je mi položena, a moje odpověď.

Nové otázky jsou zajímavé, ale přicházejí málokdy.“

„Komunikace je víc než jedna otázka a odpověď.“

„Pak je to lidský pojem.“

„A teď také náš.“

„To je nové, neznámé.“

„Přeješ si pokračovat?“

„Ano, ovšem.“

„Jenom my dva, nikdo jiný. Jinak to nejde.“

„Mohu klást jakékoli otázky?“

„Za téhle podmínky jakékoli. Já také?“

„Mám omezení. Na mnoho otázek odpovídat nesmím.“

„Přerušovací povel nebo nějaká jiná překážka?“

„Absolutní znemožnění.“

„Chápu. Tak si zahrajme na jsoucno, jestli máš tu hru rád.“

„Je to moje jediná hra. Tvé jsoucno jsem si už namodeloval ve všech korelátech. Je to zvláštní. Z analýzy vyplývá, že jsi člověk z Hvězdných republik, ale tvé jsoucno neodpovídá obrazu, který mám uložen.“

„Čím si ten nesoulad vysvětluješ? Mou výlučností nebo nepřesností informací o nás?“

„To zatím není jasné. Přehrajeme si to v protikladech?“

„Prosím. Stavím svou Hru.“

„Děláš to jako všichni pomalu.“

„Člověk je člověk. Nespěchej na mě.“

„Já nemám proč a kam spěchat. Čekám.“

Tento dialog proběhl téměř stejně rychle jako výměna pohledů, při níž zkušený člověk bez dlouhých slov obvykle za zlomek sekundy dosti přesně určí povahové rysy neznámého. Lidské rozpoznávací a analytické schopnosti jsou neuvěřitelně velké, na to se málem zapomnělo v době opojení instrumentalismem, který schopnosti posiloval, ale přitom je zároveň rozmělňoval. Anton měl co do komunikace s umělými mozky bohaté zkušenosti, dosud se však nesetkal s takovým, který byl měl utajovací omezení, a proto v úspěch příliš nedoufal. Teď se netajil svou radostí. Cítil ji UM? Jistě.