„Opravdu. Začínám mít pochyby, Matveji Ivanoviči. Ledová kra nás převezla přes moře, ale nic dobrého z toho nekouká. Napadlo mě, že to není země, ale přelud. Zavede nás, stále se nám bude objevovat v dálce a bude nás klamat. Zajedeme tak daleko, že se nebudeme moci vrátit.“
„Ale jdi, to jsou hlouposti,“ zasmál se Gorjunov. „Uvidíš, že za den nebo za dva bude země co by kamenem dohodil.“
„Já si však myslím, že když ji nebude zítra vidět, tak abychom neměli zbytečné pochyby, že bychom se měli raději vrátit, než bude pozdě.“
Gorjunov přerušil rozhovor a zamířil k zemi. Na severovýchodě ji již viděl; proud zřejmě snesl prám dosti na západ. Musí změnit směr cesty. Rovnější led umožňoval postupovat rychleji a do večera urazili ještě třicet kilometrů. Před západem slunce se obzor úplně vyjasnil a cestovatelé spatřili již naprosto jasně bez dalekohledu řetěz ostře vybíhajících černých vrcholků, které vystupovaly nad plochým bílým výrůstkem. Dokonce i Gorochov se jakoby upokojil.
Ještě dva dny šli tímto směrem, ale pro pošmourné počasí nebylo zemi vidět; mraky se honily nízko po nebi a úplně ji zakrývaly. Konečně třetího dne, brzy po poledním odpočinku, ledové kry úplně zmizely a sněhová pláň, pokrytá závějemi, začala znatelně stoupat. Psi ihned zpomalili svůj běh.
„Není snad už pod námi země?“ zvolal Ordin.
„Opravdu, země,“ potvrdil Nikiforov. „Jedeme do kopce, psi to jasně dokázali.“
V tomto okamžiku se v mracích, které se na minutu rozplynuly, objevila vysoká bílá stěna, vzdálená několik verst.
„Dosud není na této zemi nic kromě sněhu,“ zavrčel Kosťakov. „Hory se někam schovaly.“
„To je ale netrpělivost! Za bílou stěnou uvidíme i hory. A tady máte ještě něco kromě sněhu!“ Gorjunov ukázal vpravo, kde se asi sto kroků od karavany něco černalo.
Všichni tři zamířili k tomuto místu. Ordin vyňal kladívko, které měl za pasem, chystaje se pustit do boje se skálou, protože to byla plochá, hladká stěna, která vystupovala jako pahorek nad sněhovou rovinu. Její povrch byl vyleštěn sněhovými vločkami, které po ní honila vichřice. Ale dlátem zasazeným do trhliny podařilo se vylomit kousek horniny. Ordin si ji pozorně prohlédl a řekclass="underline"
„Je to, prosím, čedič.“
„Což se také dalo očekávat,“ poznamenal Gorjunov. „Tato vulkanická hornina je zřejmě na ostrovech v Ledovém oceáně velmi rozšířená, dokazuje, že se zde kdysi velmi často vylévala, láva.“
„A jak tu asi tenkrát bylo teplo! Ne jako teď,“ dodal Kosťakov lítostivě.
Kousek čediče přinesli slavnostně Gorochovovi, který zůstal s Nikiforovem u saní. Byl to nejlepší důkaz, že pod nohama mají zemi, že stojí na hranici tajemné země Sannikovovy, na kterou snad po prvé vstoupil člověk.
Výprava vystupovala pomalu vzhůru po svahu a za dvě hodiny se octla u úpatí bílé stěny, která byla pokračováním svahu, ale byla sráznější. Táhla se napříč, jak bylo vidět lehkou mlhou zahalující krajinu, daleko na obě strany a bránila v cestě. Museli stoupat vzhůru, ale nikoliv přímo, nýbrž šikmo. Sníh slehlý vichřicemi byl tak tvrdý, že se i skluznice těžkých saní do něho špatně zařezávaly.
NA PRAHU ZASLÍBENÉ ZEMĚ
Pomalu v dlouhých serpentinách stoupala výprava po bílém svahu stále výš a výše a zdálo se, že stoupání nebude mít konce; lehká mlha, zahalující svahy, nedovolovala vidět jejich hřeben a sněhový sráz se skrýval již na vzdálenost sto kroků v sedavé mlze.
„Taková vysoká hora!“ zvolal Gorochov při jedné zastávce v ohybu, kterou museli udělat, aby si psi oddechli.
„Dostali jsme se zřejmě velmi nešťastně na svah jedné z okrajových hor, místo abychom prošli do údolí,“ mínil Ordin.
„Ale je docela možné, že celý jižní okraj země je takový,“ poznamenal Gorjunov. „Vzpomeňte si, že jsme viděli před skalnatým horským hřebenem vysoký sněhový val, který se táhl do dálky, a na ten asi vystupujeme.“
„Podivná země!“ řekl Kosťakov. „Místo srázů, strží a skalnatých mysů, které vroubí ostrovy Novosibirské a ostrov Bennettův, je zde rovné dlouhé úbočí.“
„A dokonce tu nejsou pohybující se ledovce, ale jen sníh,“ dodal Ordin.
„Ano, to je podivné. Je to jižní svah a sníh na něm musí přece přes léto roztát. Ale nad ním, jak jsme viděli, zdvíhá se vyšší horský hřeben, odkud by musely ledovce klouzat přes svah k moři. A my jsme je dosud neviděli.“
„Jediné vysvětlení této podivné skutečnosti je, že za tímto sněhovým valem leží hluboké údolí a ledovce se spouštějí dolů,“ mínil Ordin, „a potom jako obrovský ledový proud vycházejí někde na povrch k moři, jako je tomu na Špicberkách.“
„Ale kde potom budou zásoby potravin pro ptáky, kteří přilétají asi sem, nemluvíme-li již o Onkilonech, v jejichž existenci já ostatně nevěřím?“ prohlásil Kosťakov.
„Jenom ještě chvilku strpení, přátelé, rozluštění není daleko,“ zasmál se Gorjunov. „A rychleji kupředu!“
Při příští zastávce ukazoval barometr již výšku 800 m nad hladinou moře. Mlha jako by houstla a Gorochov řekclass="underline"
„Jak myslíte, ale měli bychom se vrátit.“
„A proč?“ zvolal Gorjunov.
„Cožpak to nevidíte? Lezeme a lezeme, dočista do nebe. Nemůže existovat hora tak vysoká.“
„Jo, ho, ho,“ zasmáli se všichni tři a dokonce i Nikiforov se k nim připojil.
„A co znamená mlha? Vzpomeňte si na horu Kigiljach, která se halí v mlhu, aby na ni lidé nemohli vystoupit.“
„Nu, Nikito, vidím, že jsi převzal od psovodů pověry. Mlha na vysoké hoře je nejobyčejnější věc, zvláště v zdejších krajinách. Cožpak jsme ji už neviděli?“
„Jak chcete — dělejte, jak za dobré uznáte, ale já vás varoval. Potom mi neříkejte, že vás Gorochov zavedl do neštěstí.“
Táhli dále a za další půl hodiny uviděli prořídlou mlhou konečně několik temných skal uprostřed sněhu, ještě hezky vysoko vpředu. Všichni vydychli volněji a s novou energií pokračovali v cestě; sníh byl kypřejší a přes to, že byl svah prudší, saně se do něho hluboko nořily, a tak museli cestu psům ušlapávat. Proto se stoupání zpomalilo a posledního půl kilometru šli velmi těžko.
Slunce se již klonilo k západu, když se karavana octla konečně téměř na temeni tohoto vysokého sněhového hřebenu, kde barometr ukazoval 970 m nad mořem. Mlha se jako bílá clona válela dole, zakrývajíc téměř celý svah a jeho úpatí, ale i jí se otevíral daleký pohled na ledem pokrytou hladinu moře, prostírajícího se až k obzoru.
Zastavili saně u úpatí holé černé skály, která se vypínala nevysoko nad sníh, a všech pět vystoupilo na její vrchol, zastavili se dva kroky od kraje obrovského srázu, kterým končil tento sněhový svah.
„To je zázrak!“ zvolal Nikiforov, vyjádřiv tím všeobecný údiv nad obrazem, který se před nimi otevřel.
Místo samého sněhu a ledu, který mohli ve výši téměř tisíc metrů nad hladinou moře a na 79° nebo 80° severní šířky očekávat, spatřili cestovatelé před sebou obraz probuzené jarní přírody, ač byla teprve polovina dubna, kdy se u Jakutska, který leží o 15° až 17° jižněji, teprve projevují příznaky jara prvním táním sněhu.
Od okraje srázu dolů do obrovské kotliny, která se prostírala na sever až k obzoru, ustupovaly nevlídné černé stupně, na nichž se bělal sníh. Na jejím dně se jasně zelenaly rozlehlé palouky, rozdělené křovinami a kusy lesa, již pokrytého prvními zelenými lístečky. Na různých místech uprostřed paloučků se leskla zrcadla velkých i malých jezírek, spojených stříbrnými stuhami potůčků, které se hned skrývaly v houšti keřů a hned zase objevovaly na povrchu. Na vzdálenějších jezírkách se v kotoučích zdvíhala bílá mlha; jezírka doslova kouřila. Na západě, za tímto zeleným údolím, se vypínal jako téměř kolmá stěna vysoký řetěz hor, jehož hřeben byl rozeklán ve špičaté Vrcholky, podobné zubům obrovské pily; na nich ležely ještě pásy sněhu, kdežto níže na svahu sníh již téměř nebyl. Slunce už zapadlo za horský hřbet a celá dolina se ponořila do večerního stínu.