Večer se nebe pokrylo mraky a začal padat mokrý sníh, střídající se občas s deštěm; museli se schovat do stanu.
„Tohle počasí nám ukazuje, že musíme něco udělat, aby se věci, které tu necháváme, saně a lodě za léto nezkazily a neshnily,“ řekl Gorjunov.
„Budeme musit postavit kůlnu z kůlů a kůry,“ poznamenal Ordin.
„To bude špatná ochrana. A na kůru budeme muset chodit hodně daleko,“ mínil Gorochov.
„Ale k čemu máme závěje? Dole v hloubce jistě netají. Vykopeme do nich jeskyni a uložíme tam naše věci; bude tam sucho a chladno a bezpečno před dravou zvěří.“
„A pro psy vykopeme druhou,“ dodal Nikiforov, „nemají rádi horko a budu je moci na noc zavírat, aby se nerozběhli.“
„A nejen na noc! Půjdeš na lov se dvěma nebo se třemi a ostatní zavřeš. Nač vodit s sebou celou smečku. Tak bys nic neulovil, protože bys všechna zvířata vyplašil,“ mínil Gorochov.
„To je svatá pravda. To je vlastně skvělý nápad,“ řekl Gorjunov.
„Zítra ráno jej hned uskutečníme.“
Toho večera bylo ve stanu chladno a neútulno; dříví neměli a večeři uvařili všelijak na proutí, které nasbírali nablízku v křoví. Proto se brzy uložili ke spánku. Avšak různé zvuky, bučení, mečení, řvaní zvířat, které zaznívaly již mnohem blíže z kotliny, často znepokojovaly psy, kteří začínali štěkat a výt a budili spící.
„Nezávidím Kapitonovi, že bude celý čas spát vedle těchto křiklounů,“ zabručel Kosťakov při jednom takovém koncertě.
„Když je zavře do jeskyně ve sněhu, budou klidnější,“ odpověděl Gorjunov, obraceje se na druhý bok.
Ráno se dali do práce a vysekali sekyrami v závěji poblíž místa, kde se přimykala k čedičovému srázu, do hloubky chodbu. Pod povrchovou vrstvou sněhu byl celistvý led, který tu nepochybně ležel již celá staletí, takže se nemuseli bát, že přes léto roztaje. Do jeskyně uložili přebytečné věci, loď a dvoje saně a vchod zatarasili kusy ledu, aby nemohl do hloubky pronikat teplý vzduch a aby se žádný dravec nemohl v Nikiforovově nepřítomnosti dostat dovnitř. Vedle vyhloubili ještě tři jeskyně, každou pro jedno spřežení psů.
Třetí saně nechali Nikiforovovi, aby si mohl přivážet k obydlí dříví z lesa a těla ulovených zvířat. Nikiforov, kterému se ledové jeskyně velmi líbily, rozhodl se vykopat ještě dvě; do jedné bude skládat maso a v druhé si postaví stan, aby mohl klidně spát a nemusel se obávat přepadení. Do jeskyně mohl nezvaný host proniknout v noci jen s jedné strany a nikoli se všech jako do stanu; stačilo postavit ke vchodu pár psů, aby se cítil úplně v bezpečí.
Tyto práce jim zabraly téměř celý den. Stačili jen dojít na kraj nejbližšího lesa a nasekat si dříví na nocleh.
PODIVNÁ ZVÍŘATA
Ráno bylo sice pošmourné, ale bez deště a mlhy, a tak umožnilo začít s průzkumem kotliny. Čtyři cestovatelé s tlumoky na zádech a s puškami na ramenou se vydali na sever; vzali s sebou dva nejchytřejší psy, vodiče spřežení; jeden byl úplně černý a druhý téměř bílý; prvnímu říkali Krot, druhému Bělucha. Nikiforov s třetím vodičem, Pestruškou, provázel své druhy, hodlaje si cestou opatřit pro sebe a pro psy potravu na nejbližší dny.
Jak se vzdalovali závějí, bylo rostlinstvo stále bohatší; mech vystřídala tráva, pak přišly keře polární břízy, vrby a olše, plazící se po zemi. Sem již krátkou dobu denně svítilo polední slunce, a rostlinstvo se probouzelo k životu. Keře byly čím dále tím vyšší a pak místo polárních druhů nastoupili zástupci mírnějšího pásu — objevil se modřín, bříza, olše a v trávě se pestřily první květy. Stromy byly vysoké tři až čtyři metry a tvořily malé háje, střídající se s palouky.
Když cestovatelé procházeli jedním takovým hájem, začali psi, které vedli na šňůře, projevovat neklid, hnát se vpřed a vrčeli. Naši přátelé si připravili pušky, ostražitě se přiblížili ke kraji háje a na pasece spatřili velké stádo pasoucích se zvířat. Uviděli černé hřbety s dost velkými hrby a huňaté krátké ocasy, připomínající velký střapec. Když jedno zvíře zvedlo hlavu, ukázalo se, že se podobá hlavě býčí, byla však kratší a sveřepější a věnčily ji veliké rohy, zahnuté kupředu a vzhůru. Zvíře již pocítilo nebezpečí a tlumeně zabučelo, a tím polekalo celé stádo.
Nemohli déle čekat. Gorjunov vystřelil ze své opakovačky na nejbližšího tura, ten poskočil a pak klesl na přední nohy. Ostatní se ve zmatku rozběhli na různé strany, ale neutekli. Někteří měli rohy kratší a tenčí; bylo vidět také různě stará telata.
Lovci pustili psy a rozběhli se k raněnému turovi. Stádo se při pohledu na lidi dalo na útěk, psům se však podařilo zadržet tele, které Nikiforov také zastřelil. Když se k němu lidé přiblížili, raněný tur se zdvihl a vrhl se proti nim se zuřivým řevem; se skloněnou hlavou a s nastavenými obrovskými rohy se řítil kupředu, zanechávaje za sebou krvavou stopu. Avšak psi, kteří se strany přiběhli, upoutali jeho pozornost; prudce se k nim otočil a právě v témž okamžiku byl zasažen dalšími dvěma kulemi, které ho srazily k zemi.
Lovci obstoupili kořist a s podivením si ji prohlíželi.
„Říkejte si, co chcete, ale tohle není tur pižmový, jak jsme si původně mysleli,“ řekl Kosťakov. „Má srst kratší a hlavu i rohy jiné.“
„Ano, podobá se tibetskému divokému yakovi, kterého jsem viděl v zoologické zahradě,“ řekl Gorjunov.
„Ale zde na severu je jediným zástupcem tohoto druhu tur pižmový, ovibos moschatus,“ poznamenal Ordin, „a ten žije v Severní Americe, ale nikoli v Asii.“
„Máte pravdu, jenže tohle není pižmoň, na to dám krk!“
„Ale jak se mohl tibetský yak octnout zde, tak daleko od své vlasti, snad deset tisíc kilometrů?“
„To je zřejmě jedna z hádanek, které nám dává Sannikovova země,“ poznamenal Kosťakov. „Snad Onkiloni přivedli tyto tury s sebou a my porušujeme jejich vlastnické právo.“
„Kdepak, tihle tuři jsou divocí,“ prohlásil Gorochov. „U nás nikdy podobní nežili.“
„Abychom vyřešili hádanku, budeme muset zachránit a přivézt s sebou alespoň lebku s rohy,“ řekl Gorjunov. „Mám dojem, že má yak rohy zahnuté na konci více vzhůru a že jsou vůbec tenčí a ocas že má kratší a hustší.“
Zatím Nikiforov přivlekl tele, které zabil; bylo staré dva až tři týdny.
„To bude dobrá pečínka!“ mínil. „Mnoho let jsem už nejedl, telecí.“
„Vraťte se nyní do skladiště, Kapitone,“ nařídil Gorjunov, „a přivezte saně, my zatím vyvrhneme zvířata.“
Nikiforov s Pestruškou se dali na zpáteční cestu, orientujíce se podle sněhových závějí, které bylo dobře vidět na černém útesu za nízkým pruhem lesa.
Ostatní začali stahovat kůži s tura a s telete, při čemž Gorjunov změřil zvířata a zapsal jejich znaky. Nad pasekou již kroužilo několik velkých ptáků, zřejmě supů, kteří počítali, že jim lidé zanechají část své kořisti. Jejich naděje však byly zklamány, protože Nikiforova napadlo, aby s sebou přivedl všechny psy, aby je na místě dosyta nakrmil a ulehčil si náklad masa, který musel odvézt do skladiště. Na rozloučenou mu přikázali, aby uchoval lebky a kůže všech zvířat, která uloví, v ledové jeskyni.
Čtyři cestovatelé se vydali dále. Čím více se vzdalovali od okraje kotliny, tím byly stromy vyšší a tráva hustší; objevily se topoly, osika, střemcha, zimolez, šípek a jiné keře; jiné se již pokryly svěžími lístky nebo kvetly. Gorochov si s podivením prohlížel rostlinstvo, protože v okolí Kazačje a po celém břehu nic podobného nebylo a jižněji se dostal pouze v zimě. Také ostatní nemálo udivilo to, že zde na 80° severní šířky rostou druhy, které se v Sibiři nedostanou za polární kruh.