Stejně jako dříve se střídaly palouky a pruhy lesa, které byly stále hustší; na dvou paloucích uviděli pasoucí se tury a se zájmem je pozorovali. Když se však lidé přiblížili, zvířata se dala na útěk. To bylo důkazem, že v kotlině žijí lidé, kteří tury loví, že však nemají střelnou zbraň, protože se zvířata výstřelů nelekala. Na jedné mýtině, asi 8 km od okraje kotliny, zpozorovali kromě černých turů jakási hnědá zvířata stejné velikosti. Když jedno z nich zvedlo hlavu, Gorochov zvolaclass="underline"
„Podívejte se, Matveji Ivanoviči, vždyť je to kůň! Určitě je to kůň!“
„Vypadá to tak; není to snad kůň domácí?“
„Sotva; všichni mají stejnou barvu srsti, jsou hnědí, s černým pruhem na hřbetu, mají řídký ocas a řídkou hřívu, ale dlouhé uši,“ prohlásil Ordin, prohlížeje si zvířata dalekohledem.
„Pak se podobají divokému pakoni, které Przevalskij objevil ve vnitrozemí Střední Asie,“ řekl Gorjunov.
„Ale tady, mezi polárními ledy? Ještě jedna záhada v této podivné zemi!“ zvolal Kosťakov.
„Pokusíme se přiblížit k nim!“
Po kraji lesa obešli mýtinu a poněkud se koním přiblížili. Pásli se odděleně od turů. Jeden z nich, zřejmě starý hřebec a vůdce stáda, zdvíhal stále hlavu, prohlížeje si mýtinu, a rozevřenými nozdrami větřil. Najednou zpozoroval lidi a ostražitě zaržál, což připomínalo do jisté míry hlas osla, a celé stádo, asi dvacet dospělých koní a deset hříbat, pádilo se zdviženými hlavami a vztyčenými ohony pryč.
„Ach, propásli jsme je,“ vzdychl si Gorochov. „Takhle zabít hříbátko, jsou taková chutná.“
„Na copak? Maso na dnešní den máme a nebudeme se s ním zatěžovat. A zabíjet pro nic za nic, to je škoda.“
„Ale což pro sbírku?“ poznamenal Ordin. „Cožpak tento divoký kůň není vzácnost a jistě nějaká zvláštní odrůda?“
„Jsou to prostě zdivočelí koně,“ mínil Kosťakov.
„To není možné! U nás jsou koně vždy bílí, velmi zřídka šedí nebo grošovatí,“ prohlásil Gorochov.
„I postavu mají úplně jinou,“ dodal Gorjunov. „Jak je vidět, zachovala se v zemi Sannikovově zásluhou nějakých dosud nevysvětlitelných podmínek zvířata minulého geologického období, která v jiných zemích vymřela.“
„Stejně jako se v Austrálii zachoval divoký pes, klokan a jiní podivní vačnatci, primitivní ssavci, bezkřídlí ptáci a jim podobné živé zkameněliny, jak se jim říká,“ vysvětlil Ordin.
„Vy snad ještě řeknete, že tady žije mamut, dlouhosrstý nosorožec, jeskynní medvěd a jiní současníci pračlověka,“ zasmál se Kosťakov.
„To je úplně možné, jestli je ovšem člověk nevyhubil,“ odpověděl Gorjunov.
„A zájem, který je o zemi Sannikovovu pro její polohu a tvar, ještě se zvětší jejími živými zkamenělinami,“ dodal Ordin.
„Pojďme k jezírku, které vidím tamhle uprostřed mýtinky,“ navrhl Kosťakov. „Možná, že uvidíme ve vodě hrocha.“
„Hroch není živá zkamenělina,“ opravil ho Gorjunov, „ale žije ve velkém množství v afrických řekách a zde ho nenajdeme.“
Dostat se k jezeru se jim však nepodařilo: čím více se k němu přibližovali, tím byla půda bažinatější a nakonec se změnila v močál, který se jim houpal pod nohama a byl porostlý bahenními rostlinami. Jezero bylo zřejmě mnohem větší, ale postupně zarůstalo od břehů do středu. Proto nemohli ani ochutnat jeho vodu, ani se podívat, žijí-li v něm ryby a jaké. O hrochovi se samozřejmě nedalo ani mluvit: jeho těžké tělo by zapadlo do močálu hned při prvních krocích.
Za touto pasekou začal již hustší vysoký les, s tak hustým podrostem z mladých stromů a křoví, že kdyby tu nebyly stezky vyšlapané zvířaty, byli by velmi těžce postupovali vpřed.
Při chůzi po jedné takové stezce slyšeli cestovatelé hlasitý jarní zpěv různých ptáků a cukrování hrdliček; v dálce dokonce zaznívalo kukání kukačky. Uviděli sojky, straky a kavky a ve výši letěli dva orli, hledající si kořist na mýtinách.
„Opravdu čarokrásné,“ podivil se Gorjunov. „Člověk by si myslel, že je někde v jižním pásu Sibiře a ne 10° od severního pólu.“
„No, pravda, jen to, že je slunce na obloze, ačkoliv je poledne, ukazuje, že jsme na dalekém severu,“ poznamenal Ordin.
„A mně zase ty černé zubaté vrcholky srázu s pruhy sněhu připomínají mou vlast, údolí Irkutu, podél něhož se táhnou Tunkinské Alpy; ty vypadají zrovna tak,“ řekl Kosťakov, „ale rostlinstvo a ptáci zvětšují ilusi.“
Na příští pasece rovněž s jezerem uprostřed uviděli pasoucí se tury a koně, a proto se rozhodli utábořit na kraji lesa, aby je mohli pozorovat a přitom si uvařit oběd. Potůček, který vytékal z jezera a přetínal mýtinu, umožňoval jim nabrat si čistou vodu. Rozložili se přímo v místě, kde stezka ústila na paseku, mezi keři, rychle rozdělali oheň, pověsili nad něj čajník a kotlík na polévku, uřízli si kus telecího masa, nabodli je na pruty a dali péci. Sami si sedli vedle pěšinky v křoví, odkud mohli průsvity pozorovat pasoucí se zvířata.
Tu najednou uslyšeli z hloubi lesa těžký dupot, rychle se blížící. Překvapení cestovatelé sotva stačili uskočit do křoví a už se po pěšince přehnalo obrovské tmavohnědé zvíře, vydávající tlumený řev.
„Co to bylo? Co je to za nestvůru?“ šeptal vystrašený Gorochov.
„Všimli jste si obrovského rohu na jeho nose?“ zeptal se Gorjunov, neméně překvapený.
„A krátkého prasečího ocásku?“ dodal Kosťakov.
„A tadyhle je jeho stopa!“ řekl Ordin, ukazuje na otisk nohy na mokrém místě stezky, kam vylili přebytečnou vodu; tato stopa měla téměř 18 cm v průměru a končila jamkami po několika kopytech.
„Tak, a teď jsme viděli ještě jednu živou zkamenělinu, dlouhosrstého nosorožce,“ řekl Ordin.
„Čert aby vzal tu její čilost!“ zvolal Kosťakov, „vždyť nám zkazila celý oběd!“
A skutečně, nosorožec, který proběhl po pěšině jako uragan, nadělal jim škody: kotel s polévkou byl odhozen v houští a samozřejmě prázdný, maso se válelo v trávě, hůlky s pečení byly rozšlapány a čajník ležel kus stranou.
„Začni znovu, kuchaři,“ ušklíbl se Gorochov, zvedaje kotel a čajník, aby došel pro vodu.
„Taková nemotorná nestvůra,“ vrčel Kosťakov, sbíraje po pěšince kousky masa. „Jako by měla na pěšině málo místa!“
„Po druhé budeme chytřejší,“ smál se Gorjunov, „a usadíme se stranou od zvířecí dálnice.“
„Ještě něco běží,“ zvolal Ordin a uskočil do houští; ostatní ho následovali.
Za několik vteřin proběhli po trávě se stejným tlumeným řevem ještě tři nosorožci, které si mohli prohlédnout lépe. Vpředu byl samec s ohromným rohem na tlamě, za ním měl druhý mnohem kratší. Za ním běžela samice s menším rohem a nakonec bezrohé mládě, které na svých krátkých nožkách rodičům sotva stačilo. Všichni tři byli pokryti řídkou, ale dosti dlouhou černohnědou srstí.
„Dávejte, chlapci, pozor,“ varoval je Gorjunov. „Utíkají jistě před nějakým dravcem. Připravte si zbraně!“
Ještě to ani nedopověděl a už se na pěšině objevila šelma, v níž snadno poznali medvěda, ale ohromně velikého; běžel s nízko skloněnou hlavou a očuchával zem, lehce se kolébaje s nohy na nohu. Když zpozoroval vyhořelý dýmající oheň u stezky, ihned se zastavil, zvedl hlavu, otevřel tlamu, ukázal obrovské tesáky a červený jazyk. Ale tu ho zezadu napadli psi, a on se prudce otočil a běžel zpět s nespokojeným mručením.