„Budeme musit počkat na příští výbuch, abychom určili interval,“ navrhl Ordin.
„To nic, počkáme a zatím si uvaříme čaj.“
Našli si vhodné místo, rozdělali oheň a pověsili nad něj čajník. Gorochov vzal dvojku a pomalu se kradl k hejnu kachen, které plavaly poblíž břehu. Brzy zazněl výstřel, po něm kachny vzlétly, ale dvě zůstaly na místě. Pak se však ozval ještě druhý výstřel a hned za ním Gorochovův křik.
„Pojďte honem, pomozte!“
Všichni tři se chopili zbraní a utíkali k tomu místu; rákosí a keře je však poněkud zadržely; když se tam dostali, spatřili Gorochova, jak leží na břiše u vody, na níž se dělaly velké kruhy, jako by se tam právě ponořilo veliké tělo.
„Co je, co se stalo?“
„Přišli jste pozdě, drahouškové,“ vstávaje, řekl rozladěný Gorochov, „utekl.“
„Kdo? Co?“.
„Tuleň, opravdický tuleň,“ odpověděl s povzdechem lovec.
„To není možné,“ prohlásil Kosťakov. „V sladké vodě tuleň nežije. Byla to jistě vydra.“
„Prosím vás, co mi budete říkat!“ rozhořčil se Jakut. „Já jsem se přece v životě nalovil tuleňů!“
„Kde byl?“
„Tady venku, v bažině. Když jsem vypálil na kachny, zvedl se z trávy a díval se na mne jako na zjevení. Nevydržel jsem to a vpálil jsem do něho broky. Zamotal se, já se na něj vrhl a zavolal na vás. Než jste však přiběhli, vyrval se mi z rukou, vždyť víte, že je celý kluzký, člověk ho nemá za co chytit — a byl ten tam.“
„A jakpak byl veliký?“
„Moc ne, menší, než jsou naši. Možná, že to bylo mládě.“
„Jak by se dostal tuleň do jezera?“ rozpačitě se ptal Kosťakov. „To se mi nechce přece věřit.“
„Mýlíte se, Pavle Nikolajeviči,“ řekl Ordin. „Vzpomeňte si, že v Bajkale, rovněž sladkovodním jezeře, žije zvláštní druh tuleně, phoca sibirica. Říká se, že žije také v jezeře Oron, jež vzniklo rozšířením řeky Vitimy mezi dvěma hrázemi. A zde, tak blízko Ledového moře, je to ještě pochopitelnější.“
„Ale jak se mohl dostat do tohoto poměrně malého jezera?“
„To svědčí o tom, že jezera Sannikovovy země byla dříve větší a měla volnější spojení s mořem. Tehdy se sem také dostali tuleni; snad celá tato země tvořila mořský záliv, měla slanou vodu, ale pak se oddělila a záliv, který se změnil v jezero, stal se postupně sladkovodním, takže si tuleni pomalu, možná během celých pokolení zvykli na sladkou vodu.“
Cestovatelé se vrátili ke kypícímu čajníku a brzy se stali svědky druhého výbuchu páry ve středu jezera. Interval byl 40 minut.
Po svačině se naši cestovatelé přesvědčili, když obcházeli jezero po břehu, že měl Gorochov pravdu.
Na jednom místě spatřili, jak z vody vykoukla hlava nevelkého tuleně, který si je prohlížel kulatýma sametovýma očima. Ale psi, kteří poznali dobře známé zvíře, jež je pro ně lákavou kořistí, vrhli se s hlasitým štěkotem ke břehu: tuleň si pohrdlivě odfrkl a schoval se.
„Máte pravdu, Nikito. Je to určitě tuleň,“ doznal Kosťakov.
PRVNÍ ZNÁMKY ČLOVĚKA
Za pasekou začal opět les, kde šli zase po zvířecí stezce psi napřed.
Uprostřed lesa najednou zaslechli zběsilé štěkání psů. Když se cestovatelé přiblížili s připravenými zbraněmi, spatřili, že psi zastavili celé stádo koní, kteří běželi zřejmě k jezeru, aby se napili. Psi se zdviženými ocasy štěkali a kňučeli, ale koně se dívali s podivem na tyto smělé trpaslíky, kteří se odvážili postavit se jim do cesty.
Bili kopyty do země, frkali, ale netroufali si jít dále.
„Co budeme dělat?“ rozpačitě se zeptal Kosťakov. „Cesta je zatarasená.“
„Mám snad začít střílet?“ navrhl Gorochov.
„To můžeš, ale ne kulkami!“ řekl Gorjunov. „Masa máme dost, koně stojí nevhodně, raněný vůdce stáda by se na nás vrhl a za ním celé stádo. Střílejte kachními broky, ty se dotknou těch vpředu a zastraší je.“
Výstřel, který zazněl na dlouhé úzké zelené stezce, a drobné broky, které zasypaly přední koně, způsobily podivuhodný zmatek.
Divoké zařičení otřáslo vzduchem, koně se vzepjali na zadní nohy a začali se otáčet, porážejíce jeden druhého a lámajíce keře a mladé stromy po stranách stezky. Nakonec se stádo přece jen svorně otočilo a rozběhlo nazpět.
„Nyní můžeme jít klidně. Teď v lese nikoho nepotkáme,“ řekl Ordin.
Divoký úprk stáda zaplašil vskutku nejen zvířata, ale i ptáky, kteří na krátkou chvíli zmlkli. A tak cestovatelé bez překážky došli k příští mýtině, kde jejich pozornost upoutal sněhově bílý pahorek, který se tyčil uprostřed a jasně se odrážel od zeleného pozadí louky a lesa.
„To je ale nějaká velká závěj!“ zvolal Gorochov.
„To je spíš námraza, která nestačila roztát,“ opravil ho Gorjunov.
„Copak jsou námrazy takhle vysoké?“ zeptal se Kosťakov.
„No, nebývají. Ale snad je to námraza u nějakého ústí velmi silného pramene.“
„Co to jenom je?“
Když cestovatelé přešli louku, přesvědčili se, že se onen pahorek zvedá uprostřed nevelkého jezera, takže domněnka, že je to závěj nebo námraza, byla mylná. Zblízka pahorek vypadal jako stupně, zdvíhající se jeden na druhém, a dalekohledem bylo vidět, že po nich stéká proudy voda.
S údivem si všichni čtyři prohlíželi tuto podivnou vyvýšeninu, když tu najednou z jejího vrcholku se syčením a šuměním vytryskla fontána, doprovázená kotouči páry; stříkala do výše asi deseti metrů a tříštila se jako déšť po stupních. Zajímavý zjev trval maximálně minutu, pak vrcholek nabyl opět své dřívější podoby a jen zlehka se z něho kouřilo.
„Teď už to je všechno jasné! Je to gejsír, pravidelný horký pramen, jaké bývají často v sopečných oblastech země,“ řekl Ordin.
„Máte pravdu. A pahorek je usazenina křemičitého tufu, jenž se tu usazuje z vyvržené vody, když stéká po stupních.“
Změřili teplotu vody v jezeře, byla teplá 35 °C a na dotek ruky se zdála horká.
„Proto není na jezeře vidět ptáky,“ řekl Kosťakov.
„A zřejmě tu nejsou ani ryby, nic se tady nikde nezapleskne,“ dodal Ordin.
Jezero však nebylo úplně bez života. Na jeho dně viděli podivné načervenalé řasy, mezi nimiž se ve velkém množství pohybovali drobní korýši, kteří se zřejmě cítili v teplé vodě docela dobře. Vyšším živočichům však nebyla voda zřejmě po chuti; několik kachen se totiž sneslo na hladinu, ale hned se s vystrašeným kejháním opět zvedly, sotva se dotkly vody.
„A neměli bychom pomalu pomýšlet na nocleh?“ zeptal se Gorjunov.
„Máš pravdu, slunce se již chystá zapadnout za hory a prožili jsme za den už také dost,“ souhlasil Ordin.
„Ale musíme si vybrat vhodné místo, chráněné před šelmami,“ dodal Kosťakov.
„Takové místo nenajdeme, leda bychom si vylezli na strom a lehli si ve větvích jako ptáci, což by bylo sotva příjemné.“
„Myslím, že se nesmíme usadit v lese, ale na volném prostranství a střídat se v hlídání,“ mínil Gorochov.
„A samozřejmě stále udržovat oheň, který divokou zvěř zastrašuje,“ řekl Gorjunov.
Poněvadž u jezera nebylo palivo, šli dále podél potoka, jenž z něho vytékal, ke kraji lesa a rozložili se poblíž něho pod osamělým topolem. Za světla nasekali dříví na celou noc a rozdělali dva ohně; mezi nimi si také po večeři lehli a rozdělili si stráže po dvou hodinách. Noc neplynula zcela klidně; občas se ozvaly hned blíže, hned dále různé zvuky: bučení turů, řehtání koní, řev nosorožců, houkání sov a psi na ně odpovídali vrčením nebo štěkáním. Od půlnoci mýtinu začala zahalovat mlha a světlo ubývajícího měsíce se jí sotva prodralo; mlha pomalu postupovala na jih, chvílemi se trhala a měsíc paseku na několik minut ozářil, ale někdy se zdálo, že bílý pahorek uprostřed jezera doslova plave v mléčném moři. Jeho výbuchy se opakovaly každých dvacet minut a porušovaly noční klid jemným syčením a šuměním padající vody.