Za úsvitu se zvedl dost silný severní vítr a mlha se rychle rozplynula. Slunce, jež vyšlo nad východním okrajem kotliny, připomínalo černý hřeben s ostrými zuby a s pásy sněhu na svazích a v záhybech, zastihlo naše cestovatele již připravené k práci. Rozhodli se jít tohoto dne na východ až k okraji kotliny a podle ní se vrátit na základnu u závějí, aby se podívali na Nikiforova a pověděli mu, že tu žijí velcí medvědi a nosorožci a že by je měl začít lovit.
Brzy našli úzkou stezku, která vedla z palouku přes les na východ; les se táhl několik kilometrů a postupně se zmenšoval. Ulovili několik jeřábků a velkého tetřeva hlušce, kterého psi zahnali na strom, odkud si s podivením prohlížel podivná zvířata, dokud ho výstřel nesrazil. Mýtina, která vystřídala les, byla velmi mokrá a její střed tvořila skutečná slatina, která zřejmě nahradila dřívější jezero.
Museli je obejít po kraji lesa, odkud psi brzy vyhnali velkého jelena.
„To je, pane, los!“ zvolal Gorochov.
Nebyl to však los, ale stejně velký sob s hrdě zdviženou krásnou hlavou, kterou věnčily obrovské rohy, jež v sobě spojovaly zvláštnosti rohů jak losa, tak marala (altajského jelena); rohům tohoto jelena se podobaly svou velikostí, rohům soba zase tím, že končily širokou lopatkou se zuby. Toto nádherné zvíře rozjitřilo lovce, a zastaveno útočícími psy, stalo se obětí střely.
„V něčem se podobá losu, ale v jiném zase ne,“ řekl Gorochov. „Nevíte, co je to za zvíře, Matveji Ivanoviči?“
„Myslím si,“ odpověděl Gorjunov, když si zvíře prohlédl, „že to je obrovský vyhynulý jelen, cervus euryceros, současník mamutův.“
„Není ale příliš velký, je to zřejmě mladý exemplář,“ dodal Ordin.
„Ba ne, je to starý jelen,“ řekl Gorochov. „Spočítejte si, kolik má výsad paroží. Podle mého mínění je mu patnáct let.“
„Zřejmě je to degenerující druh,“ usoudil Kosťakov.
„A musí být vzácný; jiných druhů z těch živých zkamenělin jsme viděli dost, ale na tohohle jsme narazili po prvé.“
„Měli bychom ho tedy změřit a vzít s sebou lebku a parohy,“ řekl Gorjunov.
„Parohy jsou příliš těžké a nelze je uchovat, podívejte se, jsou jarní, měkké a nalité krví,“ poznamenal Kosťakov.
„To je škoda! Nu, bude alespoň fotografie. Vyfotografoval jsem ho, když se snažil odrazit psy,“ pravil Ordin.
Neztrácejíce času, změřili zvíře, vyřezali nejlepší části masa, nakrmili dosyta psy, pak urazili rohy a vzali s sebou hlavu vcelku, aby ji na základně vypreparovali.
„Mozek a jazyk budeme mít k večeři. To je pochoutka,“ těšil se Gorochov, který vyřezal rovněž kůži ze zad na podražení bot.
Palouk znovu vystřídal les, který sahal téměř až k úpatí okrajového srázu a byl postupně řidší a menší. Podél srázu se táhlo prostranství asi 500 m široké, bohatě porostlé mechem. Zelená játrovka a bělohlavá dutohlávka sobí pokrývaly silnou poduškou nerovnou půdu, skrývajíce úlomky kamene, které se zřítily ze srázu.
„Och, to je skvělé místo pro soby! Sem je tak přihnat na léto!“ vzdychl si Gorochov.
„A všimli jste si, že v Sannikovově zemi není téměř vůbec hmyz, ačkoliv má hodně jezer a bažin?“ zeptal se Gorjunov.
„Ano, ano. Ani ovádi, ani střečci, ani tiplice tu nejsou; ba i komárů je tu celkem málo,“ potvrdil Ordin.
„Jedním slovem zemský ráj. To není jako u nás, kde člověka v létě hmyz úplně otráví,“ dodal Gorochov.
„A vzpomeňte si, Nikito, že jste nedávno mluvil o fatě morganě a ďáblech,“ zasmál se Gorochov.
„Snad všechno, co vidíme, je jen mámení,“ prohodil Kosťakov.
Gorochov se rozpačitě usmál a pokývl hlavou. Všechno, co viděl za tyto dva dny, bylo neobvyklé, ale nepodobalo se to mámení.
„Až se šťastně vrátím do Kazačje, pak vám řeknu, zda to bylo mámení, nebo ne,“ vykroutil se lišácky Jakut.
Na pastvině zpozorovali poblíž několik pasoucích se sobů, kteří se však, jakmile zahlédli lidi, rychle skryli v houštinách.
Nedaleko úpatí útesu narazili na stádo kozorožců, jež bylo zakryto obrovským balvanem, který se shora svalil. Pohybovali se nejprve podél útesu a potom s podivuhodnou lehkostí začali stoupat po úzké pěšince ve skalách, přeskakujíce přes široké trhliny, které dělily stezičku na kratší úseky. Ve výšce asi 100 m se schovali na širším výstupku.
Chmurné černé stěny útesu s hnědočervenými bochníky lišejníků se tyčily vysokými výčnělky k obloze; byly z čediče, tvořícího zřejmě celý okraj této podivné kotliny. U jeho úpatí se rostlinstvo téměř nevyskytovalo. Byla tam jen změť spadlých úlomků, obrostlých lišejníky. Tu a tam se v jámách mezi nimi bělal sníh. Zato převislá skalní stěna vzbudila pozornost cestovatelů. Chránila před deštěm plochu několika čtverečních metrů, kde nebyly úlomky, ale zato stopy činnosti nosorožců. V její hlubině bylo něco jako přirozený výklenek, na jehož stěně zahlédl pronikavý pohled Gorochovův kousek sazí.
„Jejej, tady byli lidé!“ zvolal.
„A pásli kozorožce, že?“ zasmál se Kosťakov.
Všichni se seskupili kolem výklenku; bylo v něm několik oharků, uhlí, popel a ohořelé kosti. Při pozorném prozkoumání plošiny našli několik velmi hrubě otesaných zbraní z křemene a úlomky tohoto kamene.
„Lidé z doby kamenné,“ řekl Ordin. „A ani ne neolitičtí, ale paleolitičtí, jak se dá soudit podle primitivního zpracování.“
„Kdy ale tady žili? Snad před tisíci lety?“ chytl se toho Kosťakov.
„Kdepak, zbytky po ohni jsou docela čerstvé. Jsou hned na povrchu, úlomky skály je nepokryly, pouze prach a ten zřejmě zvířili kozorožci, když tu poskakovali.“
„Myslíte si, že se někde v zemi Sannikovově setkáme s divochy doby kamenné nebo snad dokonce s lidojedy?“ zeptal se Kosťakov.
„Ohořelé kosti vypadají jako lidské,“ potvrdil Ordin.
„Nebudou to snad vaši Onkiloni?“ obrátil se Kosťakov doslova s výčitkou ke Gorjunovovi.
„Onkiloni odešli ze Sibiře už před několika stoletími. V této době nebyli již severní národové lidmi kamenného věku, ale znali přece železo.“
„Ano, vždyť naši pradědové již dobývali rudu a vyráběli si železné nože, třmeny, háky, prsteny atd.,“ potvrdil Gorochov.
„Ale vedle nich používali často výrobků z rohu, kostí, kamene, jak to dělali všichni domorodci, vzdálení moderní kultury a žijící v pustině, kam se těžko železné zboží dostávalo. Ale jejich výrobky můžeme již podle zpracování srovnat s výrobky neolitickými, ale nikoliv paleolitickými,“ vysvětlil Gorjunov.
„To znamená, že to tedy není ohniště Onkilonů?“
„Určitě ne! Zřejmě se zde zachovali lidé ze staré doby kamenné, současníci mamuta, jeskynního medvěda a jiných zvířat z konce ledové doby.“
„Ale když se zde zachovala tahle zvířata, a o tom jsme se sami již přesvědčili, mohli se tu zachovat také lidé,“ dodal Ordin.