„Jací jste lidé, odkud a proč jste přišli do naší země?“
„Řekněte mu, že jsme běloši a že jsme přišli z velké země z jihu, abychom si prohlédli tuto malinkou zemi mezi ledy,“ nařídil Gorjunov.
Gorochov to přeložil.
„Pojďte blíž, bílí lidé, ale vězte, že je nás mnoho a že jsme všichni ozbrojeni,“ řekl vůdce oddílu.
Cestovatelé přistoupili k němu, pozorováni třiceti páry očí, bedlivě sledujícími jejich pohyb; Gorjunov vystoupil z řady a podal náčelníkovi ruku; ten se nejprve dotknul svou pravou rukou čela, pak srdce a teprve potom podal ruku příchozímu. Stejné gesto opakoval i u ostatních. Řada se zatím přiblížila se stran, semkla se a kolem dokola obklopila příchozí; bok po boku stáli bojovníci se zbraní v ruce a polohlasně se navzájem upozorňovali na oděv, obuv, tlumoky, sekery za pasem a blýskavé hůlky na zádech cizozemců.
Byli do půli těla nazí, měli jen měkké kožené kalhoty a na nohou mokasíny z lehké kožešiny. Obličeje, prsa i paže měli pokryty tetováním v podobě vlnovek, kruhů a teček. Na krku měl každý náhrdelník ze zubů, zřejmě vlčích, vpředu s jedním, dvěma nebo třemi medvědími tesáky. Černé hladké vlasy měli na temeni stočeny v uzel, do něhož si zabodli jedno, dvě nebo tři orlí péra. Byli svalnatí, snědí, s nepatrně znatelnými lícními kostmi, černými vlasy a rovnými nosy. Dva horní přední řezáky měli obarveny na červeno, takže jejich úsměv vypadal podivně — ústa jako by se přitom rozdělovala na dva kulaté otvory. Náčelník se od ostatních lišil mohutnější stavbou těla a vyšší postavou; měl náhrdelník z medvědích tesáků, rudý pásek na čele a rudá péra ve vlasech. Byl to zřejmě statečný kmen a jako nepřátelé byli jistě nebezpeční přes to, že měli primitivní zbraně: hroty kopí z průzračného kamene a hroty střel z kosti; mnozí měli za pasem kamennou sekyrku s dřevěnou rukojetí. Na zádech jim kromě toulce se střelami visel nevelký kožený štít.
„Jak se nazývá váš národ a tato země?“ zeptal se Gorochov na pokyn Gorjunova.
„Můj národ jsou Onkiloni a tato země je naše; vybojovali nám ji naši předci. Mně říkají Amnundak a jsem náčelníkem Onkilonů. A jak se nazýváte vy a vaše země?“
Když dostal odpověď na tuto otázku a ještě několik jiných, které měly týž cíl, totiž poznat, proč a kudy k nim běloši přišli, prohlásil náčelník:
„Přišli jste z daleka a je vás málo; buďte proto hosty Onkilonů. Pojďte do mého obydlí.“
Otočil se a zamířil zpět po stezce, cestovatelé za ním, válečníci po stranách a vzadu. Obraceli se na Gorochova s různými otázkami o oděvu a zbraních, cestě přes ledy a o životě ve velké zemi, o které něco věděli z pověstí, tradovaných z pokolení na pokolení. Gorochov stačil sotva odpovídat, tím spíše, že jazyk Onkilonů, ač byl blízký čukotštině, přece se od ní poněkud lišil a obě strany si vždy nerozuměly.
Ukázalo se, že je zelený pahorek rozsáhlá zemljanka — obydlí Onkilonů. U vchodu, jenž se podobal dveřím ověšeným kůžemi, náčelník se zastavil, zvedl závěs a gestem vyzval hosty, aby vešli. Všichni se museli sehnout, protože dveře byly nízké. Ve střední části zemljanky hořelo ohniště, nad nímž na příčném trámku, podobném rožni, viselo několik kusů opékajícího se masa. Tuto střední část tvořily čtyři silné sloupy, rozestavené do čtverce dlouhého šest metrů; nahoře byly sloupy spojeny silnými příčnými trámy, na nichž spočívala střecha z tenčích trámů s čtvercovým otvorem, který sloužil za okno i k odvádění kouře. Každý příčný trám horního čtverce byl podepřen dlouhým šikmým trámem, zaraženým dolním koncem do země. Každá tato šikmá opěra byla se strany ukončena kratšími a tenčími trámy, postavenými rovněž šikmo. Tak vzniklo obydlí, které mělo v půdorysu tvar kříže se zaokrouhlenými vstupními rohy. Tři ramena kříže byla ložnicemi, ve čtvrtém byly dveře a skladiště různého nářadí; prostřední čtverec byl zároveň kuchyní, jídelnou a na povrchu byla celá kostra pokryta silnou vrstvou země, jež byla porostlá trávou. Vcelku vzniklo prostorné, teplé, ale temné obydlí.
Náčelník vešel do zemljanky, odvedl hosty na stranu čtverce proti vchodu, sedl si se skříženýma nohama na medvědí kůži a usadil ostatní od sebe napravo a nalevo. Bojovníci se rozložili na zbývajících stranách čtverce okolo ohně. Když si oči cestovatelů zvykly na pološero, jež panovalo v zemljance, zpozorovali, že se v šikmých bočních částech obydlí tlačí ženy a děti, které si zvědavě prohlížely příchozí a pomalu se blížily k sedícím bojovníkům. Ženy byly téměř nahé; jen boky a dolní část břicha jim kryl pruh z tmavé kůže, úzký jako dlaň a barvou se téměř nelišící od osmahlého těla. Mladé ženy jej měly ozdobený vyšíváním z teninkých černých, žlutých a červených řemínků. Kromě toho měly náhrdelníky z malých bílých, šedých, zelených a načervenalých kamínků a stejně takové náramky na pažích a rukou. Nahota jako by byla maskována tetováním na prsou, břiše, zádech, rukou, nohou i obličeji v podobě fantastických květů a listů, vlnovek a kruhů. Naši cestovatelé si zvláště všimli mladé ženy náčelníkovy, jež měla vytetované dva hady, kteří se jí vinuli ve spirálách po nohou, po břiše a bocích a končili hlavičkami obrácenými k sobě mezi prsy a klíčními kostmi; dva menší hadi jí ovíjeli ruce a končili na lopatkách. Na snědém těle působili tito modročerní hadi hrůzným dojmem.
Ženské obličeje měly rysy měkčí než mužské a některé z nich bylo možno prohlásit za docela krásné; byly také urostlé a měly souměrné tvary.
Děti byly úplně nahé a mládež obojího pohlaví nosila stejný pás cudnosti jako ženy; dívky jej mívaly rovněž vyšitý. Vlasy měly spletené do copánků, chlapci je měli stočené do uzle na temeni. Ženy měly dva copy, jež jim sahaly až na prsa a byly ozdobeny kamínky, dívky copy čtyři; dva po stranách hlavy, jež jim spadaly na prsa, a dva vzadu na zádech.
Amnundak pokynul ženě s hady a ta vyňala z truhličky, pobité koží, malé dřevěné číšky, naplnila je mlékem z měchu a podala jednu po druhé náčelníkovi, jenž je dal hostům. Poslední si nechal pro sebe, a zvedaje ji ke rtům, vyzval je krásným gestem, aby následovali jeho příkladu. V číších bylo husté sobí mléko, trochu nakyslé, ale pro cestovatele, kteří už je dávno nepili, rozhodně lákavé. Číše byly naplněny ještě jednou, pak sňala žena s hůlek opečené maso, nařezala je kostěným nožem na tlusté kusy a v dřevěném korýtku je podala náčelníkovi, jenž dal každému hostu jeden kus. Zatím co hosté jedli maso a zapíjeli je mlékem, Amnundak promluvil k obyvatelům zemljanky řeč, jejíž smysl Gorochov nepochopil, protože náčelník mluvil příliš rychle. Gorjunov proto poprosil náčelníka, aby mu vysvětlil, co říkal. Amnundak vyprávěl pomalu, aby mohl Gorochov přeložit každé slovo:
„Před mnoha lety se náš národ Onkilonů, zmučený neustálými válkami s Čukoty kvůli sobím pastviskám, rozhodl odejít dále od těchto lidí. Nejprve přešli po ledě na blízké ostrovy, vykopali si zemljanky a klidně si žili. Země se jim však nelíbila: v létě mlha, v zimě mlha, celý rok samá mlha. Lidé začali umírat, sobi začali hynout. Ale lidé si všimli, že ptáci létají na jaře dále na sever a že se na podzim vracejí tlustí zpět. Řekli si: Půjdeme také tam, kam létají ptáci. Šli jednou, moře je nepustilo, šli po druhé, moře špatně zamrzlo, bouře rozlámala led a mnoho lidí a sobů utonulo. Počkali na velmi chladnou zimu a napřed poslali zvědy. Led byl pevný. Všichni přešli a našli tuto zemi. Ale z národa zbylo jen málo lidí, snad padesát, a možná, že ani to ne, nevím.