Dolní část srázu byla z větší části pokryta tvrdým sněhovým příkrovem, který se tu nahromadil za zimu, chráněn břehem. Po tomto svahu, který dosahoval osmi až deseti metrů výšky, bylo možno se dostat až přímo ke srázné stěně a přesvědčit se, že ledové masy i vrstva nánosu mezi nimi spočívají na celistvém ledu, tvořícím 12 až 15 m nad hladinou moře základ ostrova.
Prohlídka břehů cestovatelům ukázala, že kosti zvířat nebyly skryty v ledových spoustách, ale ve vrstvách nánosu mezi nimi. To potvrdil také Gorochov, který byl na ostrově mnohokrát a viděl někdy i těla, ležící rovněž v nánosu.
Když ušli asi deset kilometrů podél břehu a přesvědčili se, že je jeho složení všude stejné, vrátili se cestovatelé na oběd do malého zimního tábora; nesli si s sebou několik nalezených kostí i s lebkou nosorožce a klem mamuta. V ledových částech stěny se jim rovněž podařilo spatřit počátek ničivé práce slunce: výklenky, jež v ledu vyhloubily sluneční paprsky, ozdobené shora visícími rampouchy, podobnými stalaktitům vápencových jeskyň.
U oběda vyprávěl Gorjunov přátelům, jak vysvětloval Toll vznik tohoto podivného ostrova a příčinu, proč je tak bohatý na těla vyhynulých zvířat. Podle názoru tohoto vědce jsou ledy ostrova, které se zachovaly z doby velkého zalednění, vlastně zbytky velkého ledovce. Povrch ledovce, který se po tomto období zmenšil, byl rozryt táním, činností bystřin, vzniklých z tajícího ledu, stékajících s vyšších částí ostrova; v těchto rozsedlinách a výmolech ukládala voda písek a hlínu. Zbytky rostlin, nalezené v těchto nánosech, dokazují, že v oné době bylo rostlinstvo mnohem bujnější než dnes, kdy se skládá z lišejníků, mechů a zakrslých květinek; dříve tu rostly v sousedství ledových spoust celé olšové háje se stromy vysokými čtyři až šest metrů, vrby i četné trávy. Podnebí v období postglaciálním bylo zřejmě mírnější, než je dnes, poněvadž nyní najdeme podobné rostliny na pevnině až o několik stupňů šířky jižněji. Zbytky potravin nalezené v žaludku a zubech mamuta ukazují, že se mamut živil těmito rostlinami, a výskyt těl ve vrstvách nánosu mezi ledovými spoustami dokazuje, že tu žil i hynul.
Proč se stal Velký Ljachovský ostrov vítaných útulkem různých savců v postglaciálním období?
To se dá vysvětlit tím, že se na počátku čtvrtohor sibiřská pevnina prostírala mnohem dále na sever než nyní a že Novosibirské ostrovy byly součástí této pevniny. Koncem posledního období doby ledové, kdy v Sibiři byli ještě mamuti, dlouhosrstí nosorožci, pravěcí turové a kdy již existoval pravěký člověk, začal se severní okraj Sibiře rozdělovat velkými trhlinami, jednotlivé části začaly poklesávat a byly zatopeny mořem. Z větších částí se postupně ztrácel led a pokrývaly se rostlinstvem. Podnebí bylo tehdy teplejší, než je dnes, jak se dá soudit podle zbytků flory, nalezené spolu s kostmi v naplaveninách. Zvířata se samozřejmě zachraňovala před postupující vodou na vyšší místa pevniny. Jedním z takových míst byl dnešní Velký Ljachovský ostrov a jiné z Novosibirských ostrovů a na něm se nahromadilo zvláště mnoho zvířat, prchajících instinktivně na jih, právě proto, že je nejjižněji z těchto ostrovů. Byl však již oddělen průlivem od pevniny, t. j. změnil se v ostrov, a suchozemská zvířata, která se sem dostala, nemohla již dále. A protože se zvířat na něm shromáždilo tolik, že je ostrov nemohl všechna uživit, stal se jejich hřbitovem.
Kolik žilo na ostrově mamutů, můžeme posoudit z toho, kolik mamutích kostí, t. j. klů, dodávali dříve lovci z povolání na trh do Jakutska. Ze statistiky vyplývá, že každého roku přiváželi 1000 až 1400 pudů, průměrně 1200 pudů. Pár klů velkého mamuta váží 80 kg, t. j. 5 pudů. Přiváželi tedy na trh každoročně kly 240 mamutů. Velká část pocházela z Velkého Ljachovského ostrova, kde mořský příboj podemílal ledovou stěnu, kterou jsme již popsali, a uvolňoval z ledu a z mohutných nánosů kly, které se dostávaly ve velkém množství na pobřeží. Zde je také sbírali lovci, protože to bylo mnohem snadnější, než je vykopávat ze zmrzlého nánosu v ledové stěně.
Kdysi, koncem posledního období doby ledové, kdy se tato část dřívější souše již změnila v ostrov, oddělený širokým průlivem od pevniny, toulaly se po něm stovky mamutů, kteří tu pomalu hynuli hlady. Jedni padli do blátivých toků, vznikajících v létě při tání ledu, jiní uvízli v bahnité půdě proláklin, do níž je přilákala tráva, a jiní se zase propadli do trhlin ledovce, na jehož povrchu se zachraňovali před dotěrnými komáry, ovády a střečky, a na jejich těle se potom ukládaly nánosy písku a hlíny. Jen tato těla se mohla zachovat, protože ležela ve věčně zmrzlé půdě, která se vytvořila po době ledové, kdežto těla volně ležící na povrchu pohltili šelmy a dravci, takže z nich zbyly jen kosti, nakonec rozhlodané zubem času, a posléze jen nejpevnější kly. Proto se tento ostrov stal hlavním zdrojem kostí mamutů, který sem lákal lovce z celého severního pobřeží.
„Je třeba si povšimnout toho,“ dodal Gorjunov po skončení svého výkladu,,že všichni vědci nesdílejí Tollovy názory na původ věčného ledu na Ljachovském ostrově. Na příklad Bunge, který ho studoval zároveň s Tollem, domnívá se, že tento led není zbytkem někdejšího ledovce, ale že vznikl později a že se podobný led tvoří i nyní v celé severní Sibiři zamrzáváním vody, která se dostává na jaře do hlubokých trhlin ve zmrzlé půdě, trhlin, které vznikly při podzimních mrazech a v zimě se naplnily sněhem. Tento led je tedy mnohem mladší než doba, ve které žili mamuti.“
„Jakpak se tedy mohla tato zvířata dostat do ledu, je-li mnohem mladší?“ zeptal se Kosťakov.
„Vtip je právě v tom, že jejich těla neleží v ledu, ale ve vrstvách půdy mezi ledovými spoustami. To zjistil a zdůrazňuje Toll.“.
„Toulali se tedy v tundře a hynuli, když uvázli v jejím bahně? Což byla tundra za jejich života již tak bahnitá? Slyšeli jsme, že tu rostly velké stromy a bujná tráva,“ poznamenal Ordin.
„Podle názoru Bungova prý tomu tak je,“ odpověděl Gorjunov. „Já se však více kloním k názoru Tollovu, a to z tohoto důvodu: Dnes jsme ve svazích viděli, že led netvoří jednotlivé stěny ve vrstvách půdy, ale že je tomu naopak — tato půda vyplňuje prohlubeniny a rozsedliny mezi ledy.“
„A máme důkazy o zalednění severní Sibiře kromě Ljachovského ostrova?“ zeptal se Ordin.
„Ano, máme! Toll našel staré morény, t. j. jíl a písek s valouny, které zanechaly ledovce při svém ústupu jak na Tajmyrském poloostrově, tak na řece Anabaře, na ostrově Kotelném, stejně jako na ostrovech Novosibirských. Middendorf viděl tak zvané bludné valouny, t. j. valouny, které přinesl led z dálek, a když roztál, rozsel je po Tajmyrské tundře.“[2]
2
Podle nových údajů byl celý sever Sibiře od 60° až 62° severní šířky velmi silně zaledněn.