„Četl jsem jednou, že věčný led vzniká také jiným způsobem,“ poznamenal Ordin. „Nevelká jezírka v tundře vymrznou často až na dno, a pokryje-li se led na jaře vrstvou bahna, které mu zabrání roztát, změní se ve věčný. Velké závěje sněhu někde na svahu pahorku, pod srázným břehem řeky nebo ve strži mohou být také náhodou zaneseny piskem a hlínou a změní se postupně v led, který bude existovat tak dlouho, pokud nebude náhodou jeho ochranná vrstva zničena.“
„To je úplná pravda,“ řekl Gorjunov, „já mohu připojit ještě jeden způsob. Jsou to námrazy na březích sibiřských říček, které jsou někdy dosti silné, dlouhé a široké. Na jaře mohou být rovněž zaneseny pískem a hlínou.“
„V těchto věčných námrazách byla někde rovněž nalezena těla současníků mamuta. Je však třeba přiznat, že otázka tvoření věčného ledu není ještě zcela vysvětlena a čeká na nové objevy,“ poznamenal Ordin. „Tak proč na příklad chodili po ledovci nebo lezli na námrazy?“
„To je naprosto pochopitelné: zachraňovali se před komáry, střečky a jiným bodavým hmyzem, který byl v této době jistě již velmi početný. I dnes se evropští sobi v létě chovají stejně a zachraňují se na neroztálé sněhové závěje, na námrazy i na ledová pole na břehu moře; napasou se na plochách mechu, prostojí celé hodiny na těchto chladných místech, dřímou tu a žvýkají. Ale i tak je ovšem mnoho toho o mamutech neznámo. Vymírání těchto zvířat se vysvětluje zhoršováním podnebí. Toto vymíráni však nenastalo ihned, ale táhne se celá staletí; před vymřením však musela nastat degenerace. Tato záhada není vůbec vyjasněna, je třeba shromáždit ohromná množství kostí, abychom ji mohli prostudovat.“
„Neměli bychom se zabývat těmito otázkami?“ řekl Kosťakov.
„Vrátíme se za rok do Ruska, dokončíme universitu a…“
MEZI NOVOSIBIŘSKÝMI OSTROVY
Druhého dne ráno hned za úsvitu vydala se karavana opět na cestu. Šli asi pět kilometrů na západ podél jižního břehu ostrova a mohli pozorovat stejné ledové stěny jako den předtím. Pak začal přechod přes dlouhý západní poloostrov, který zasahoval daleko do moře a končil skalnatou horou Kigiljach — jedním ze čtyř vrcholků ostrova. Jeho podivná poloha uprostřed moře se nejlépe vysvětluje zničením celé části ostrova, která ho dříve obklopovala, až na dlouhou úzkou šiji. Přes konec této šíje museli přejít, aby si zkrátili cestu asi o třicet kilometrů.
Horská skupina Kigiljach dostala svůj název od množství skal v podobě vysokých sloupů s fantastickými tvary, vzniklými větráním žuly. Lovci vidí v těchto sloupech postavy zkamenělých lidí (kigi = člověk, kigiljach = lidský) a chovají se k hoře s pověrčivou úctou.
Viděli na příklad velmi neradi, když Bunge otloukal kladívkem zbytky hornin z útesů, a říkali mu, že tato opovážlivost mu jen tak neprojde. Tvrdili rovněž, že na vrchol nelze vystoupit, protože opovážlivý poutník bude ihned zahalen hustou mlhou a zahyne pádem do nějaké trhliny. Mlhy se tam opravdu tvoří naráz a velmi rychle, takže se předpovědi pověrčivých lidí mohou lehce splnit. Průvodci Bunga, kterému se stejně nepodařilo vystoupit na vrchol, přinášeli hoře jako oběť měděné a stříbrné peníze.
Při přechodu přes šíji se cestovatelé pořádně zpotili; nejdříve museli vytahovat saně strmou úžlabinou, zaříznutou do pobřežního svahu, a pak po několika kilometrech cesty pahorkatinou museli se po stejně prudkém srázu spustit na druhou stranu.
Po výstupu se psovodi obrátili tváří ke Kigiljachu, klaněli se mu a modlili se za šťastnou cestu a zdařilý lov. Protože hora, podobající se svými vysokými ponurými sloupy, polozavátými sněhem, obrovské zřícenině, leží asi 12 km od přechodu, nemohli jí psovodi obětovat peníze a omezili se jen na špetku tabáku, který sfoukli s prstů směrem k ní. Ba i Gorochov, inteligentnější a uvědomělejší než jeho nevzdělaní krajané, třeba se neúčastnil obřadu, přece jen s výčitkou pohlédl na Nikiforova, který posměšně řekclass="underline"
„Vidíte, kolik tabáku jste zbytečně vyhodili, vy pověrčivé baby!“
Po sestupu se vydali po ledě na severovýchod podél severozápadního břehu ostrova, který v nákresu vypadá jako nepravidelný trojúhelník s odvěsnami dlouhými asi sto kilometrů a vrcholkem obráceným k severu. Cesta nebyla obtížná, protože ledové kry šly převážně rovnoběžně s břehem a mohlo se jít po rovném ledě mezi nimi a jen zřídka se musely překonávat příčné řady. Psovodi pobízeli psy a často pohlíželi na nebe. Počasí, od výjezdu z Kazačje slunečné, se začalo kazit; slunce svítilo toho dne jen jakoby clonou lehkých mraků a ze severozápadu vál v přestávkách ostrý vítr. Musili si pospíšit, aby je bouře nezastihla na místě nevhodném pro nocleh. Palivo si s sebou nevzali, protože byli přesvědčeni, že je najdou někde na břehu. Asi 20 km od šíje byl břeh jeden ledový sráz. Na jednom místě Gorochov ukázal cestovatelům ve srázu málo znatelný výmol, po kterém kdysi stékala všechna voda velkého jezera Častného, jež se provalilo do moře. Toto jezero bylo oblíbeným místem divokých hus, které pobývaly na ostrově v létě, kdy pelichají; proto jezero v této době navštěvovali pilně lovci, kteří lovili pelichající husy[3] po stovkách, zabíjejíce je klacky. Po zmizení jezera si husy našly jiná místa a lovci se museli vzdát lovu, který dával potravu jim i psům.
Za říčkou Bolšoje Zimovje byl břeh ostrova již plošší a postupně klesal do vnitrozemí, kde bylo v dálce vidět hlavní horu Chaptagaj. Od ústí této říčky by se byli měli postupně vzdalovat od břehu a směřovat přímo k jižnímu konci Malého Ljachovského ostrova, ležícího směrem severním, jejž už v dálce téměř viděli. Ale psovodi se při pohledu na oblohu rozhodli jet dále podle břehu a ještě více hnali psy.
„Chtějí se dostat před nepohodou k Vaňkinovu mysu,“ vysvětlil Gorochov, vyměniv několik slov s psovody. „Za mysem je lepší úkryt před bouří a také je tam dost vyplaveného dříví.“
Po poledni, když minuli ústí říčky Bludné, útočil již západní vítr častěji a zdvíhal s ker drobný sněhový prach, který se nesl vzduchem jako průsvitné mraky a točil se jako háďata po sněhu. Nízké slunce nebylo již závojem tohoto prachu, vířícího vzduchem, téměř vidět.
Ochladilo se. Na rovině psi téměř běželi a lidé na lyžích jim sotva stačili; oddechli si od běhu jen na krách, kde zato museli pracovat rukama a přetahovat saně.
A tu ve chvílích, kdy se vítr utišil a výhled do dálky se trochu vyjasnil, začal se vpředu objevovat tmavý profil Vaňkinova mysu. Minuli ústí říčky Tirská a začali objíždět mys, zasahující daleko do moře. A bylo právě na čase: na západě bylo už nebe zlověstně olovnaté a při jednotlivých nárazech větru se stěží udrželi na nohou; sníh jim zalepoval oči, bičoval je v obličeje úlomky tenkých jehliček; psi běželi se skloněnou hlavou, otočenou vpravo.
S námahou objeli mys a ihned vydechli volněji; zde, v závětří, vítr valně nepozorovali. Ve výšce několika metrů nad jejich hlavami bylo nebe bílé jako mléko od letících sněhových mračen, dolů však vloček padalo jen velmi málo, jenom ty, jež náhodou pobloudily z tohoto proudu.
Přestože bylo ještě brzy, nemohli ani pomyslit na další cestu — hned za mysem začínala bílá clona vánice, do které by se museli pustit. Hluboký záliv, který se táhl na východ od mysu, zmizel rovněž v bílé mlze, protože mys chránil jen nejbližší pásmo. Žádné obydlí tu nebylo, a tak museli postavit stany přímo na úpatí srázu; zvolili rovnější místečko mezi hromadami, které se svezly v létě se svahu. Psovodi se rozhodli jinak: vyzbrojili se sekyrami a začali si vysekávat výklenek ve vysoké sněhové závěji u útesu. Gorochov poradil cestovatelům, aby následovali jejich příkladu, protože se vítr mohl otočit na sever a mys by je pak nechránil, ale jeskyně ve sněhu zůstane nejlepším útočištěm. Vždyť vánice může trvat jeden nebo dva dny!
3
Při pelichání ztrácejí husy letky z křídel a nemohou létat, proto jim říkají také bezmocné.