Na vysekání jeskyň do pevného sněhu, který se vylamoval ve velikých kusech, nebylo třeba mnoho času; skládali zeď u vchodu, a tím ho chránili, kdyby se zmínil směr větru. Pak začali mezi kerným ledem na pobřeží a závějemi hledat vyplavené dřevo na topení a teprve potom vypřáhli saně a zařídili se v těsných sice, ale útulných obydlích. Psi už dávno leželi stočeni do klubíčka mezi hromadami ledu, za krami i saněmi a očekávali v klidu večeři. Ohně nerozdělala karavana ve sněhových jeskyních, ale venku za stěnou z ker, poněvadž by jeskyně teplem sálajícím od ohně mohla začít tát a na lidi by kapala voda.
Vichřice zuřila celou noc a utichla teprve druhého dne v poledne.
Jakmile počal vítr slábnout a nebe se trochu vyjasnilo, začali se připravovat k odjezdu. Od Vaňkinova mysu zamířili na severozápad, na kraj Malého Ljachovského ostrova, vzdáleného asi 10 km. Tento ostrov, mnohem menší než Velký, táhne se od severu k jihu v délce okolo 40 až 50 km a nemá významnější vrcholky. Je to velmi plochá a nízká, lehce pahorkovitá vysočina. Obešli ji ze západu podél břehu a zastavili se na nocleh, ještě dříve, než dosáhli severního konce. Úkryt před nepohodou jim mohly poskytnout pouze obrovské ledové kry, na štěstí však bylo klidno.
Příštího dne na ně čekala nejtěžší část cesty, totiž vzdálenost mezi Malým Ljachovským a Kotelným ostrovem, téměř 70 km. Hlavní obtíž byla v tom, že zde od východu na západ teče mořský proud a na podzim moře dlouho nezamrzá, a i když zamrzne, často se led za bouře propadá. Proto se zde kerný led velmi často pohybuje a hromadí se v silné vrstvy.
Naši poutníci se zásobili palivem pro případ pravděpodobného přenocování na moři a vydali se na severozápad směrem k Medvědímu mysu, nejjižnějšímu mysu na Kotelném ostrově. Tento mys vypadal na obzoru jako velká vypouklá hromada, připomínající převrácený litinový kotel, čímž se také vysvětluje jeho název. Málo znatelný vrchol hory Molakatyn, nejvyššího bodu ostrova, vystupuje nad tímto kotlem.
Prvních asi 20 km byla cesta velmi snadná, ledové kry nebyly časté ani velké; potom se však v pásmu, kde teče proud a bývají na podzim nezamrzlá místa, začaly vyskytovat ledové kry, jedna horší než druhá. Některé obrovské ledové kry a také jednotlivé ledové hory, stojící kolmo vzhůru, dosahovaly výšky 20 m. Členové karavany musili pracovat sekyrami, urovnávat cestu a vytahovat saně koženými lany spletenými z řemenů a tak pomáhali vyčerpaným psům. U některé ledové hory ztratili půl hodiny i hodinu.
Proto ušli do západu slunce pouze polovinu cesty, sice horší, a nocovali před velkou ledovou horou, neboť už neměli sil, aby ji zdolali. Za několika velkými balvany si postavili stany, ve spěchu povečeřeli a po namáhavém dnu pevně usnuli.
Asi o půl noci probudilo Gorochova silné lomcování stanu nad hlavou.
„Snad už to zase neřádí?“ zabručel a chtěl se právě obrátit na druhý bok, když to stanem trhlo, takže měl dojem, že praskne ve všech švech.
Nedá se nic dělat, pomyslil si Gorochov, a vyprostiv se ze svého spacího pytle, připlazil se ke vchodu, s námahou odepjal zástěnu a vykoukl. Do tváře ho udeřil silný mráz a oči se mu zalepily sněhem. Stan se otřásal, prudce sebou škubal, jako by se chystal vzlétnout a uletět.
Nedá se nic dělat — musíme probudit všechny a stan upevnit, rozhodl se lovec, jinak bude zle.
Probudil spáče a všech pět vylezlo po čtyřech ven a začali zatloukat hlouběji do ledu železné kolíky, držící podlahu stanu. Potom si všichni na bobku přitahali naložené saně, postavili je k jedné ze tří stran stanu, přehodili přes stan provazy a přivázali jej k saním. Na to všechno museli vynaložit velkou sílu: vítr jim podrážel nohy, vyrážel dech, sníh jim oslepoval oči. Byla úplná tma a na tři kroky se vzájemně nepoznali. Do kvílení a skučení větru, deroucího se se sténáním ze štěrbin mezi kerným ledem, ozývaly se údery seker od stanu psovodů, který stál asi deset kroků dále. I tam byli vzhůru a dávali stan do pořádku.
Když udělali vše, co bylo v jejich moci, šli si opět lehnout, ale dlouho se nemohli zahřát, protože na větru prokřehli a měli sníh v rukávech, a dokonce i za límcem.
Když začalo svítat, zjistil Gorjunov, který se probudil první, že vichřice neutichla. Stan se však již neotřásal. Jeho stěny, které byly zvenku plné sněhu, prohnuly se dovnitř jako břicho ohromného zvířete a hrozilo nebezpečí, že pod touto tíží prasknou. Bylo třeba vylézt ven a sníh odklidit. Gorjunov tentokrát kamarády nebudil, ale dal se do práce s lopatou sám. Bílou mlhou bylo již vidět nejbližší ledové kry. Vítr jako by ustal, ale padal hustší měkký sníh.
Přidušený křik a potom sténání přiměly Gorjunova, aby se podíval na stan psovodů; nejdříve ho nebylo téměř vidět, ale nyní zmizel docela. S pocitem, že není něco v pořádku, Gorjunov se k němu rozběhl, klopýtaje téměř na každém kroku o psy, zahrabané do sněhu. Ukázalo se, že velmi starý a vetchý stan nevydržel tíhu nahromaděného sněhu, roztrhl se a sesul se s celým svým nákladem na spící Jakuty. Ti se nemohli pod přikrývkami, zavaleni sněhem, ani pohnout. Temně sténali, dusíce se nedostatkem vzduchu.
Gorjunov se vrátil k svému stanu, probudil kamarády a sám běžel s lopatou k zasypaným psovodům a začal je vykopávat ze sněhového hrobu. Brzy přiběhl Gorochov a Ordin, pomohli mu odtáhnout díl stanu i se sněhem stranou a lidi vyprostit. Jednoho, který ztratil vědomí, museli křísit.
Zatím co byli v plné práci, úplně se vyjasnilo a vichřice se utišila: sníh byl řidší, vítr vanul jen občas a na východě se již objevovalo slunce. Vyhrabali psy, saně, uvařili čaj a pustili se na další cestu. Čerstvě napadaný sníh poněkud ztěžoval jízdu, poněvadž vyrovnal nerovnosti a psi i saně zapadali často do hlubokých proláklin. Proto museli jít vždy dva lidé vpředu na lyžích a tak prošlapávat psům cestu.
Před nimi zaujímal Kotelný ostrov již čtvrtinu obzoru. Začali na něm už rozeznávat nevysoké horské hřebeny i srázné břehy, ve kterých se mezi sněhovou pokrývkou černaly jednotlivé skvrny skal. Více napravo v nevelké vzdálenosti se táhl nižší Faddějevský ostrov, na obzoru sotva viditelný.
Před západem slunce překonali několik řad ledových ker a dostali se až k mysu Medvědímu a pak rychle urazili ještě 5 km k jurtě na jihovýchodním břehu. Tento břeh netvořily ledové stěny jako u ostrova Ljachovského, ale tvrdé horniny stojící jednou jako stěna nad ledem, po druhé se sklánějící svahovitě k moři a v tomto případě skryté sněhovými návějemi.
PODÉL OSTROVA KOTELNÉHO
Jurta na břehu byla napůl zničena. Lovci z povolání navštěvují tento ostrov zřídka, poněvadž je na něm málo kořisti a cesta sem je těžká. Protože jurty, obnovované jen při vědeckých výzkumech ostrovů, nebyly léta udržovány, začalo střechami zatékat a střechy i zdi se propadaly. Pro jeden nocleh nestálo za to ztrácet čas na opravu, a protože bylo dobré počasí, uložili se cestovatelé ke spánku na led.
Za svítání byli všichni probuzeni koncertem psů.