„Dobrá, tak klid, co se tady děje?“
Dav přihlížejících se rozevřel a propustil objemnou postavu seržanta Tračníka z hlídky. Tračník procházel zástupem bez zaváhání, podobný ledoborci drtícímu zamrzlou hladinou. V Tračníkově případě mu cestu proráželo břicho. Když spatřil mágy, stojící po pás v jámě vykopané uprostřed křižovatky, červená tvář se mu rozjasnila.
„Tak copak to tady máme?“ zajásal. „Skupinu místních zlodějů mezinárodních křižovatek? Nebo snad skupinu mezinárodních zlodějů místních křižovatek?“
Měl nesmírnou radost. Konečně se potvrdila jeho teorie o předcházení zločinům ve velkém!
Arcikancléř mu zasypal boty hlínou, kterou vyhodil rýčem z výkopu.
„Nebuďte blázen, člověče,“ vyštěkl. „Tohle je životně důležitá záležitost!“
„No jistě, tohle říkají všichni,“ přikývl klidně seržant Tračník. Byl mužem, jehož myšlenkový proud se dá jen těžko odvést jinam, když už se jednou pustil určitým směrem. „Vsadil bych se, že se najdou stovky vesnic v pohanských místech, jako je třeba Klač, kde jsou ochotni dobře zaplatit za pěknou, v praxi vyzkoušenou křižovatku, co?“
Vzoromil na něj zíral s otevřenými ústy. „Co to žvaníte, důstojníku?“ zavrtěl hlavou. Ukázal popuzeně na svůj špičatý klobouk. „Neslyšel jste mě? Jsme mágové. Tohle je magická záležitost. Takže kdybyste laskavě tak trochu usměrnil dopravu kolem, hodně by nám to pomohlo —“
„— na broskve stačí se jenom křivě podívat, a už sou vomačkaný —“ ozval se hlas za seržantem Tračníkem.
„Ty starý šáhnutiny nás tady zdržujou už dobrý půl hodiny,“ stěžoval si jakýsi pohůnek od krav. Už dávno ztratil kontrolu nad čtyřiceti kravami, které se teď bezcílně procházely okolními ulicemi. „Žádám, abyste je sebral.“
Seržantovi začalo pomalu docházet, že se nechtěně ocitl uprostřed jeviště, v dramatu, které zahrnovalo stovku účinkujících, z nichž někteří byli mágové a někteří jiní, velmi rozzuření.
„Tak co tady vlastně děláte?“ zeptal se unaveně.
„Pohřbíváme jednoho kolegu. Co jste myslel?“ odpověděl mu nevrle Vzoromil.
Tračníkovy oči sklouzly k otevřené rakvi, která ležela u kraje cesty. Rumpál Žička mu přátelsky pokynul.
„Ale… on není mrtvý…, že ne?“ řekl a čelo se mu starostlivě nakrčilo, když se pokusil proniknout ke kořenu věci.
„Vzhled může být často velmi klamný,“ odpověděl mu arcikancléř.
„Ale on na mě právě mával,“ přesvědčoval ho seržant.
„Vážně?“
„No, to přece není normální, aby na vás —“
„To je v pořádku, seržante,“ zavolal na něj Rumpál.
Seržant Tračník se přesunul blíže k rakvi.
„Nebyl jste to vy, koho jsem viděl včera v noci skočit do řeky?“ ucedil nenápadně koutkem úst.
„Jistě, moc jste mi pomohl,“ přikývl Rumpál.
„Ale pak jste se z ní tak nějak sám zase vytáhl,“ pokračoval seržant.
„Obávám se, že máte pravdu.“
„Ale vždyť jste byl pod vodou celou věčnost!“
„Jak bych vám to… víte, ona tam byla hrozná tma. Nemohl jsem najít ty zatracené schody.“
Seržantu Tračníkovi chvíli trvalo, než se mu v tom všem podařilo najit nějakou logiku a dojít k vlastnímu závěru.
„No, v tom případě musíte být mrtvý,“ přikývl. „Nikdo, kdo není mrtvý, nemůže zůstat tak dlouho pod vodou.“
„To je ono,“ souhlasil Rumpál.
„No jo, ale proč se potom hýbete a mluvíte?“ zavrtěl hlavou Tračník.
Starší pAsák vystrčil hlavu z jámy.
„Není tak docela neznámé, seržante, že některá těla se mohou ještě po smrti hýbat nebo vydávat různé zvuky,“ nešetřil informacemi. „Bývá to výsledek posmrtného smrštění svalstva.“
„To je fakt, starší pAsák má pravdu,“ pokyvoval Rumpál moudře hlavou. „Taky jsem to někde četl.“
„Aha.“ Seržant Tračník se rozhlédl kolem. „Dobrá,“ rozhodl se nakonec. „No… myslím, že to bude v pořádku…“
„Fajn, a jsme hotoví,“ zavolal na něj arcikancléř a vyškrabal se z jámy. „Myslím, že už je dost hluboká. Tak pojďte, Rumpále, dolů s vámi.“
„Jsem z toho opravdu moc dojatý,“ řekl Žička, který se mezitím v rakvi zase položil. Byla to pěkná rakev z márnice v Jilmové ulici. Arcikancléř Rumpálovi dovolil, aby si ji vybral sám.
Vzoromil Výsměšek pozvedl palici.
Rumpál se znovu posadil.
„Všichni s tím máte tolik práce a starostí —“
„To máte pravdu,“ přikývl Vzoromil a rozhlédl se kolem. „Takže — kdo má kolík?“
Všichni upřeli pohledy na kvestora.
Kvestor vypadal velmi nešťastně.
Přehrábl se v pytli.
„Žádný jsem nesehnal,“ špitl nakonec.
Arcikancléř si zakryl oči rukou.
„No dobrá,“ zasténal tiše. „A víte, že mě to ani nepřekvapuje? Ani trochu mě to nepřekvapuje. A co jste sehnal? Jehněčí kotlety? Pěkný kousek vepřového?“
„Mrkev,“ odpověděl kvestor.
„To ty jeho nervy,“ zastal se ho pohotově děkan.
„Mrkev,“ zaskřípal arcikancléř zuby a kolem jeho trpělivosti napjaté do krajnosti, by se daly ohýbat podkovy. „Výborně.“
Kvestor mu podal malý promáčený sáček. Vzoromil si ho vzal.
„Tak a teď, pane kolego,“ obrátil se k Žičkovi, „bych vás prosil, abyste si představil, že to, co držím v ruce —“
„To je v naprostém pořádku,“ přikývl s porozuměním Rumpál.
„Nejsem si tak docela jistý, zda vám to dokážu zatlouct do —“
„Mně to vůbec nevadí,“ ujišťoval ho Rumpál.
„Ne?“
„Základní myšlenka má zdravé jádro,“ pokračoval Rumpál. „Když mi podáte mrkev, ale budete myslet na zatloukání kůlu, mělo by to pravděpodobně stačit.“
„To je od vás velmi laskavé,“ řekl Vzoromil. „Je vidět, že máte skutečně správný přístup k věci.“
„I s mrkví budete žíti v našich srdcích navěky,“ dodal starší pAsák.
Výsměšek na něj vrhl kosý pohled a pak hodil dramatickým gestem mrkev na Rumpála.
„Tak, tu máš!“ vykřikl.
„Díky,“ odpověděl Rumpál.
„No a teď bychom mohli přitlouct víko a skočit si někam na gáblík,“ obrátil se arcikancléř k ostatním. „Nelamte si s tím hlavu, Žičko. Určitě to zabere. Dnes je poslední den posledních chvil vašeho života.“
Rumpál ležel v naprosté temnotě a naslouchal bušení kladiva. Ozvala se dutá rána a následovalo obvinění, že děkan nedrží svůj konec víka pořádně. Pak začala na víko dopadat hlína a její zvuk pomalu slábl.
Po nějaké chvíli zaslechl plynulé tlumené dunění, které ohlašovalo, že doprava v ulicích města byla obnovena. Tu a tam k němu dokonce dolehly vzdálené hlasy.
Zabušil do víka rakve.
„Nemůžete to trochu ztlumit?“ dožadoval se. „Tady dole jsou lidé, kteří se pokoušejí být mrtví!“
Slyšel, jak se kroky na chvilku zastavily a vzápětí se ozval zvuk spěšně se vzdalujících nohou.
Tak tam Rumpál nějakou chvíli ležel. Nevěděl, jak dlouho. Pokusil se zastavit všechny tělesné funkce, jenže tím se všechno stávalo velmi nepohodlné. Proč bylo umírání tak složité? Ostatním lidem se to dařilo snadno a nemuseli to ani nacvičovat.