Navíc ho začala svědit noha.
Pokusil se natáhnout a poškrabat se a rukou nahmátl vedle sebe v rakvi něco malého a nepravidelného. Podařilo se mu to sevřít prsty.
Podle hmatu by soudil, že je to svazeček zápalek.
V rakvi? Jen šílence by mohlo napadnout, že si Rumpál bude chtít v rakvi zapálit doutník, aby si ukrátil dlouhou chvíli.
Po jistém úsilí se mu podařilo vyzout si jednou nohou botu z druhé nohy a posunout ji nahoru tak, že na ni dosáhl. Tak získal hrubou třecí plochu, o kterou mohl sirku rozškrtnout —
Jeho hranatě vypuklý svět ozářilo sírové světlo.
Na víku rakve, přímo před jeho očima, byl připíchnutý malý obdélníček kartonu.
Přečetl si ho.
Přečetl si ho znovu.
Zápalka zhasla.
Zapálil další, jen proto aby se ujistil, že nápis, který četl, opravdu existuje.
I napotřetí vypadal nápis stejně nesmyslně:
Jste mrtvi? Máte deprese? Stáli byste o to začít znovu?
Tak proč nezkusit
KLUB NOVÉHO ZAČÁTKU
Každý čtvrtek — 24.00, Jilmová ulice 668
VŠICHNI JSOU VÍTÁNI
Zhasla i druhá zápalka a plamínek s sebou vzal poslední zbytek kyslíku.
Rumpál ležel ve tmě, a zatímco dojídal mrkev, uvažoval o tom, co udělá teď.
Kdo by si to byl pomyslel?
A bývalému Rumpálu Žičkovi najednou došlo, že neexistuje nic takového jako cizí problém, a co víc, právě ve chvíli, kdy měl dojem, že ho svět odstrčil stranou, se ukázalo, že je to místo plné neuvěřitelně zajímavých věcí. Věděl z vlastní zkušenosti, že živým lidem unikne většina toho, co se děje kolem, protože jsou příliš zaměstnaní na to, aby skutečně žili. Nejvíc ze hry má přece jen divák, pomyslel si.
Právě žijící lidé neberou na vědomí podivné a úžasné věci, protože jejich život je nudný a obyčejný. Ale život je zvláštní. Obsahuje malé události, jako třeba šrouby, které se samy vyšroubují, nebo malá psaníčka mrtvým.
Rozhodl se, že zjistí, o co jde. A pak…, jestli Smrť nepřijde k němu, půjde on ke Smrťovi. Má přece svá práva. Tak je to. Rozpoutá největší hon na nezvěstnou osobu, jaký Zeměplocha pamatuje.
Rumpál se spokojeně ušklíbl do tmy.
Odměna! Živý, nebo mrtvý! Peníze za Smrtě!
Dnes byl první den zbytku jeho života.
A Ankh-Morpork mu ležel u nohou. Jistě, to byl jen takový řečnický obrat. Jeho cesta teď vede vzhůru.
Znovu zašmátral rukou, nahmátl ve tmě kartičku, utrhl ji a sevřel mezi zuby.
Rumpál Žička se opřel rukama o víko rakve.
Vlhká, písčitá hlína Ankh-Morporku se pohnula.
Rumpál ze zvyku na chvilku přestal, aby nabral dech, a uvědomil si, že je to zbytečné. Znovu zatlačil. Víko prasklo.
Rumpál si ho přitáhl k sobě a roztrhl silné borové fošny jako papír. V ruce mu zbyl kus dřeva, který by neposloužil jako rýč nikomu, kdo by nebyl vybaven silou zombie.
Rumpál Žička se otočil na břicho, nešikovným rýčem posouval hlínu kolem těla dozadu a vzadu ji pěchoval nohama. Začal si budovat cestu k novému začátku.
Představte si krajinu, která by byla rovná jako stůl, kdyby ji až skoro k obzoru nepokrývaly mírné terénní vlny.
Je pozdní léto v kraji oktarínové trávy, v podhůří mohutných vrcholků hor Beraní hlavy a převažující barvy jsou odstíny ambry a zlata. Krajina úpí vedrem. Kobylky a sarančata syčí jako na rozpálené pánvi. Je to nejteplejší léto, jaké tady lidé pamatují, a to v téhle části světa znamená dlouhý, předlouhý čas.
Představte si postavu na koni, která jede pomalu po cestě, na které leží několik centimetrů prachu. Cesta podobná prašné říčce se táhne mezi lány obilí a zlátnoucí kukuřice, které už teď slibují až neuvěřitelně bohatou sklizeň.
Představte si ohradu z rozpáleného suchého dřeva. Na ní je přitlučen kus papíru s upozorněním. Slunce už písmo napůl vybělilo, ale nápis je stále ještě čitelný.
Představte si, jak přes vývěsku padá stín. Máte dojem, že téměř slyšíte jeho majitele, jak z papíru čte tři slova.
Z cesty odbočuje chodníček a vede k malé skupině vybledlých dřevěných budov.
Představte si unavené, tahavé kroky.
Představte si chladnou temnou místnost, kterou můžete zahlédnout pootevřenými dveřmi. To není místnost, kde by lidé opravdu žili. Je to spíš přístřeší pro ty, kdo žijí převážně venku, ale občas, třeba kdy se setmí, se rádi ukryjí pod střechu. Sem se odkládají postroje, ukrývají psi a věší pláště do deště. Vedle dveří stojí pivní sud. Zem je vydlážděná plochými kameny a ze stropních trámů visí háky na uzené a slaninu. Uprostřed stojí obrovský stůl, kolem kterého by se mohlo pohodlně usadit třicet lidí.
Jenže tady nejsou lidé. Ani psi. Není tady pivo, a už vůbec ne uzené a slanina.
Po zaklepání se na okamžik rozhostilo ticho a pak se ozvalo flip-flap pantoflí pleskajících po dláždění. Nakonec se ve škvíře pootevřených dveří objevila tvář hubené staré ženy, podobná barvou i vzhledem vlašskému ořechu.
„Ano?“ řekla.
NA TÉ VÝVĚSCE STOJÍ „HLEDÁ SE POMOCNÍK“.
„Vážně? Tohle tam stojí? Já ji tam dávala nějak loni na podzim!“
PROMIŇTE, VY UŽ POMOCNÍKA NEPOTŘEBUJETE?
Vrásčitá tvář si ho zamyšleně prohlížela.
„Koukněte, nemohla bych vám dát víc než šest pencí týdně,“ řekla nakonec tvář.
Zdálo se, že tmavá postava, která se tyčila proti slunci, o nabídce přemýšlí.
ANO? řekla nakonec.
„Taky nebudu vědět, kde byste měl vlastně začít, abych řekla pravdu. Neměli jsme tady pořádného pomocníka dobře tři roky. Když už to jinak nejde, najmu vždycky nějaké to budižkničemu z vesnice.“
ANO?
„Takže souhlasíte?“
MÁM KONĚ.
Stará paní nahlédla cizinci přes rameno. Na dvoře stál ten nejúžasnější kůň, jakého kdy viděla. Oči se jí zúžily.
„A tohle má být váš kůň?“
ANO.
„S tím postrojem samé stříbro a dalšími ozdobami?“
ANO.
„A jste ochoten pracovat za šest pencí týdně?“
ANO.
Stará paní našpulila rty. Její pohled klouzal z cizince k jeho koni a pak k zanedbanému hospodářství. Jak se zdálo, nakonec se rozhodla, pravděpodobně na základě přísně logické úvahy, že ten, kdo nemá žádného koně, se koňského zloděje nemá proč bát.
„Budete muset spát na seníku, je to jasné?“ řekla.
SPÁT? ANO. JISTĚ. ANO. BUDU MUSET SPÁT.
„Nemůžu vás nechat v domě, rozumíte? Nebylo by to správné.“
ČELEDNÍK ÚPLNĚ VYHOVUJE, UJIŠŤUJI VÁS.
„Ale na jídlo můžete chodit do domu.“
DĚKUJI VÁM.
„Jmenuji se Zahořalá, slečna Zahořalá.“
ANO.
Čekala.
„Předpokládám, že se taky nějak jmenujete,“ pobídla ho, když se na ni dál mlčky díval.
ANO. TO JE PRAVDA.
Znovu chvíli čekala. „Takže?“
promiňte?
„Jak se jmenujete?“
Cizinec na ni chvilinku zíral a pak se začal zmateně rozhlížet kolem.
„Ale no tak,“ řekla slečna Zahořalá. „Nebudu přece zaměstnávat osobu beze jména, pane…?“
Postava upřela zoufalý pohled k nebi.
PANE NEBE?
„Nikdo se nejmenuje Nebe.“
PAN…DVEŘ — KLIKA?
Přikývla.
„Proč ne. Může to být Klika. Vzpomínám si na jednoho chlápka, kterého jsem kdysi znala, a ten se taky jmenoval Klika. A křestní jméno? Neříkejte mi, že nemáte ani to. Musíte být nějaký ten Vilém, Ríša nebo Vlastimír.“