Jenže klobouk už nelpěl na něm. Pomalu se od něj vzduchem vzdaloval. Bylo slyšel slabý, ale zřetelný bublavý zvuk.
Arcikancléř vyskočil. „Tak to už přesahuje všechny meze!“ zařval. „Ta věc mě stála devět a půl tolaru!“ Vrhl se po klobouku, minul a plynule pokračoval v letu, dokud se nezastavil dva metry nad podlahou.
Kvestor nervózně zvedl ruku. „Nemohli by v tom mít prsty červotoči?“ zeptal se.
„Jestli se stane ještě něco takového,“ zavrčel vztekle Vzoromil Výsměšek, „cokoliv, slyšíte? Tak se vážně strašlivě naseru!“
Síla, která ho držela ve vzduchu, ho upustila na podlahu ve chvíli, kdy se otevřela mohutná vstupní vrata. Dovnitř vešel jeden z univerzitních zřízenců a v patách mu kráčel oddíl Patricijovy palácové gardy.
Kapitán gardistů si prohlédl arcikancléře s výrazem člověka, který slovo „civilista“ vyslovuje stejným tónem jako výraz „týden chcíplá žába“. „Vy jste tady ten hlavní chlápek?“ Arcikancléř si urovnal roucho a pokusil se uhladit si vousy.
Kapitán gardy se zvědavě rozhlížel Velkou síní. Většina studentů se tísnila na vzdáleném konci. Ze stěn a části stropu odkapávaly a odpadávaly zbytky rozličných jídel. Kolem trosek svícnu ležel rozbitý nábytek jako stromy vyvrácené meteoritem kolem místa dopadu.
Pak promluvil s neskrývaným odporem člověka, jehož vlastní vzdělání sice skončilo, když mu bylo devět, ale slyšel věci, že by mohl povídat…
„Vidím, že se tady neustále snažíte udržovat mladýho ducha, co?“ pokýval s úšklebkem hlavou. „Malá rohlíková válka, koukám?“
„Mohl bych se zeptat na důvod vaší přítomnosti?“ zeptal se Vzoromil chladně. Kapitán se opřel o své kopí.
„No,“ začal zeširoka, „to máte tak. Patricij se zabarikádoval ve svý ložnici, protože nábytek v paláci se přesouvá sem a tam s takovou rychlostí, že byste tomu nevěřili. Kuchaři dokonce odmítají vstoupit do kuchyně, protože se tam prej dějou strašlivý věci…“
Mágové se pokoušeli nedívat se příliš upřeně na hlavici jeho oštěpu. Začala se pomalu vytáčet z násady.
„No, takže,“ pokračoval kapitán, který si slabého skřípění železa o dřevo nevšímal, „Patricij si mě zavolal klíčovou dírkou, rozumíte, a povídá mi: ‚Douglasi, nevadilo by ti, kdybys zaskočil na univerzitu a zeptal se tam toho jejich hlavního, jestli by nebyl tak laskavej a pokud nemá moc práce, že ho prosím, aby se u mě zastavil na kousek řeči?‘ Ale můžu se vrátit a říct mu, že akorát se svejma študákama pořádáte nějakej mejdan a nemáte čas, jestli chcete.“
Hrot oštěpu už už vypadával.
„Posloucháte mě?“ zeptal se kapitán s podezřením.
„Hmm? Cože?“ arcikancléř k němu otočil oči, které s vypětím všech sil odtrhl od otáčejícího se kovu. „Aha. Ano, jistě. No, já vás ujišťuji, drahý muži, že my s těmi úkazy nemáme vůbec nic —“
„Auvajs!“
„Prosím?“
„Ten mizernej hrot oštěpu mi spadl na nohu!“
„Skutečně?“ zeptal se Výsměšek nevinně.
Kapitán poskakoval sem a tam a rukama si svíral nohu.
„Tak poslyšte, vy obchodníci s humbukem, jdete, nebo nejdete?“ vyrážel ze sebe mezi poskoky. „Bos vůbec není v náladě. Setsakra mordýřova sudá, není ani trošku v náladě!“
Nad Zeměplochou se přesouvalo velké a beztvaré mračno života a neustále rostlo, jako stoupá voda za přehradní hrází, ve které jsou uzavřeny všechny propustě. Když zmizel Smrť, který odváděl životní sílu, když už jí nebylo zapotřebí, neměl život kam odcházet.
Tu a tam se životní síla vybila samovolně, třeba maskovaná jako pseudopoltergeist[14], stejně jako se vybíjí elektřina před prudkou letní bouří blýskáním na časy.
Všechno, co existuje, lpí na životě. V tom je ale smysl života. To je motor, který pohání mocné biologické pumpy evoluce. Všechno se pokouší vyšplhat co nejvýš po kmeni vývoje, zasekává se drápy, přisává chapadly nebo se slizce šine k dalšímu stupínku, dokud se to nakonec nedostane až na úplný vrchol, který, jak se nakonec ukáže, nikdy za tu strašlivou námahu nestojí.
Všechno, co existuje, lpí na životě. Dokonce i věci, které nežijí. Věci, které jsou ve stavu jakéhosi podživota, života mataforického, skoro života. Teď nastala situace, která stejně jako vlna veder způsobí, že vypučí nevídané exotické květy, způsobila, že…
Na těch malých skelněných kouličkách bylo něco zvláštního. Museli jste je zvednou, zatřást s nimi, pozorovat, jak v nich víří droboučké vločky, a pak jste si je museli vzít domů a položit je na krb.
A hned potom jste na ně zapomněli.
Vztahy mezi univerzitou a Patricijem, absolutním pánem a téměř benevolentním vládcem Ankh-Morporku, byly velmi složité a křehké.
Mágové měli za to, že jako služebníci vyšší pravdy nespadají pod obyčejné světské zákony města.
Patricij k tomu řekl, že o tom ani na okamžik nezapochyboval, ale, u všech sakrů, daně musí platit jako všichni ostatní.
Mágové namítli, že byvše následovníky světla moudrosti, nemusí být poslušní žádného smrtelníka.
Patricij odtušil, že to může být samozřejmě pravda, ale nemění to nic na tom, že dluží městský poplatek ve výši dvou set tolarů na hlavu per annum,[15] splatných kvartálně.
Mágové oznámili, že univerzita stojí na magické půdě, a je tudíž vyňata ze všech poplatků, daní a ostatního zatížení mrzkým mamonem, a kromě toho vědomosti že se zdanit nedají.
Patricij odtušil, že dají. Je to dvě stě tolarů per capita, a jestliže jim per capita dělá problém, může jim zajistit decapita.
Mágové protestovali s tím, že univerzita nikdy daně civilní správě neplatila.
Patricij odpověděl, že zatím se sice chová civilně, ale nemá daleko do okamžiku, kdy se začne chovat značně necivilizovaně.
Mágové nadhodili: co takhle dohodnout se po dobrém?
Patricij se podivil. Vždyť on celou tu dobu o ničem jiném nemluví! Ať si nepřejí, aby se s nimi začal dohadovat po zlém!
Mágové se zamysleli a sdělili mu, že si vzpomínají na jednoho Patricije, kdyže to bylo? Ano, oni myslí, že ve století Vážky, a ten prý také chtěl univerzitě diktovat, co může, nemůže, a hlavně co musí. Patricij se na něj může přijít podívat do univerzitních katakomb, jestli má zájem.
Patricij vzkázal, že přijde. Ať se spolehnou, že přijde, a brzy, a vezme si s sebou pár lidí z palácové gardy.
Na konci se dohodli, že mágové žádné daně platit nebudou, ale za to věnují každoročně nějaký ten dar ve prospěch města, řekněme takových dvě stě tolarů na hlavu, nic ve zlém, žádné předsudky, mutatis mutandis, žádné další podmínky a peníze budou využity výhradně k mírovým účelům a na potřeby a rozvoj Ankh-Morporku.
A právě podobné pružné mezihry mocenských bloků dělaly z Ankh-Morporku tak zajímavé a inspirující město, ale především nesmírně nebezpečné místo, kde šlo neustále o život[16].
Starší mágové vycházeli ven málokdy a ještě vzácněji se dostali na to, co by urbanista nazval přeplněnými hlavními tepnami a tichými vedlejšími uličkami metropole, ale bylo okamžitě jasné, že tady něco není v pořádku. Ne že by v Ankh-Morporku občas nepoletovaly dlažební kostky vzduchem, ale to je vždycky někdo musel hodit. Teď to bylo poprvé, kdy poletovaly jen tak samy od sebe.
14
Pozn. překl.: Poltergeist je neviditelný fenomén, který děsí lidi hlukem — kroky, chřestěním řetězu, šoupáním nábytku a podobnými přemnohými efekty. Vyskytuje se po celém světě. Česky by se jim snad dalo říkat kraválníci, hlomozilové nebo šramotílci.
15
Poz. překl.: Jak už jsem uvedl dříve, nejsem latiník, stejně mě však trochu překvapilo, že „per annum“ neznamená to, co jsem si myslel, ale „na rok“. „Per capita“ a „decapita“ mluví o hlavě. Tím druhým varuje Patricij mágy před zbytečnou bezhlavostí. „Mutatis mutandis“ znamená, že vše zůstane při starém. Kromě všech nezbytných změn.
16
Pozn. autora.: O této kvasící metropoli bylo napsáno i mnoho písní, z nichž nejznámější jsou „Ankh-Morpork! Ankh-Morpork! Jak skvělé, že ho pojmenovali Ankh-Morpork!“, „Na tom ankh-morporským mostě“, „Kalná je voda v Ankhu“, ale mezi další patří především „Bojím se zas vrátit tam, do Ankh-Morporku“, „V ankh-morporském ghettu“, „K Ankh-Morporku se neznáme, radši ho zbouráme“ nebo přesmutná „Balada ankh-morporská“.