S třeskotem se otevřely jakési dveře a z nich vyšel kompletní oblek, kousek za oblekem vytančil pár bot a nad prázdným límcem se vznášel klobouk. Těsně za nimi se ve dveřích objevil hubený muž, který se kusem hadru narychlo omotaným kolem těla pokoušel zakrýt to, na co obvykle potřeboval kalhoty.
„Okamžitě se vraťte!“ křičel, když obsah jeho šatníku zahýbal za roh. „Ještě za vás dlužím sedm tolarů!“
Za jeho zády se na ulici opatrně vykradly druhé kalhoty, naprosto stejné jako ty od obleku, a pospíchaly za těmi prvními.
Mágové se semkli do sevřené skupiny a vypadali jako vyděšené zvíře s pěti špičatými hlavami a deseti nohama a čekali, kdo se první zmíní o neobvyklosti situace.
„To je tedy, u všech zmrhalek a třasů, skoro neuvěřitelné!“ začal arcikancléř.
„Hmm?“ zabručel roztřeseným hlasem děkan, který se marně pokoušel svým tónem naznačit, že on vidí denně ještě podivnější věci a že když arcikancléř věnoval svou pozornost obyčejným šatům, byť by i pobíhaly po ulici, ohrozil seriózní pověst celého mágstva.
„Ale no tak! Já osobně neznám mnoho krejčích, kteří by vám k obleku, za který účtují sedm tolarů, ušili ještě druhé kalhoty!“
„Oh,“ vypravil ze sebe děkan.
„Až poběží znovu kolem, pokuste se je chytit, abych se mohl podívat na štítek s firmou.“
Pootevřeným oknem v posledním patře nedalekého domu se protáhlo prostěradlo a s pleskotem odběhlo po střechách.
„Víte,“ začal lektor Zaniklých run, který se marně pokoušel udržet hlas klidný a vyrovnaný, já si myslím, že tohle není magie. Necítím to jako magii.“ Starší pAsák zalovil v jedné z početných kapes svého roucha. Ozval se tlumený cinkot, šustění a občas zakvákání. Nakonec vytáhl tmavomodrou skleněnou kostku. Na přední straně měla číselník. „Vy nosíte v kapse jednu z těch věciček?“ zavrtěl hlavou děkan. „To musí být pěkně drahá hračička, co?“
„A co to vlastně je, u všech všudy?“ zeptal se Výsměšek.
„Je to neuvěřitelně citlivý magický měřicí přístroj,“ odpověděl děkan. „Měří to hustotu magického pole. Je to magiometr.“
Starší pAsák podržel kostku tak, aby na ni všichni viděli, a zmáčkl knoflík na jejím boku.
Ručička ciferníku se pohnula, postoupila o kousek a zastavila se.
„Vidíte?“ obrátil se starší pAsák k ostatním. „Jen přirozené pozadí, které v žádném případě nepředstavuje žádné nebezpečí pro veřejnost.“
„Mluvte nahlas,“ dožadoval se arcikancléř. „Já vás v tom kraválu neslyším!“
Z domů na obou stranách ulice se ozýval praskot a výkřiky.
Paní Evarie Bochánková byla velké médium, ale podnikala v malém.
Nebyla to profese, o kterou by byl nějak zvláštní zájem. Málokdo z lidí, kteří v Ankh-Morporku zemřeli, jevil výraznější chuť, nebo dokonce touhu zaskočit na kousek řeči se svými žijícími pozůstalými příbuznými. Většina z nich se řídila heslem: položme mezi sebe a ty tam co nejvíc mystických říší a rozměrů. Řemeslo provozovala ve volných chvílích, když jí zbyla chvilka při krejčování a práci v kostele — v jakémkoliv kostele. Paní Bochánková patřila k horlivým věřícím, alespoň podle svých vlastních zásad.
Nebyla však jedním z těch obyčejných médií, která zapálí kadidlo a pro větší efekt se zabalí do přehozu na postel. Bylo to jednak z toho důvodu, že jí kadidlo páchlo, a pak především proto, že byla ve své profesi skutečně skvělá. Dobrý iluzionista vás dokáže překvapit triky s krabičkou zápalek a obyčejným balíčkem karet — a když ty karty prozkoumáte, zjistíte, že je to opravdu obyčejný balíček karet — a nepotřebuje k tomu složité zrcadlové stolky a skládací cylindry svých méně nadaných kolegů. A paní Bochánková byla něco podobného; také ke svému řemeslu nepotřebovala téměř žádné rekvizity. Dokonce i skleněná koule, vyrobená z průmyslového křišťálu, kterou měla položenou na kredenci, byla jen dekorací pro návštěvníky. Paní Bochánková dokázala přečíst budoucnost i z talíře hrachové kaše[17]. Upadala do transu nad pánví slaniny s vejci. Stavila větší část života tím, že se brodila duchovním světem, i když v jejím případe výraz „brodila“ není právě na místě. Nebyla ten typ. Ona byla spíš ten člověk, který tam vtrhne s hlasitým dupáním a dožaduje se nejvyššího vedoucího.
A tak zatímco si připravovala snídani a sekala psí konzervu pro Ludmilu, zaslechla hlasy.
Byly slabé a vzdálené. Ne že by byly na hranici slyšitelnosti, protože to byly hlasy, které žádné ucho nezachytí. Zněly jí uvnitř hlavy.
…dávej pozor, co děláš… kde jsem…přestaň se předvádět, ty tam…
A znovu umlkly.
Byly nahrazeny skřípavým zvukem vedlejší místnosti. Odstrčila stranou kalíšek s vejcem natvrdo a prošla korálkovým závěsem.
Zvuk vycházel z pod prosté jutové pokrývky, která chránila její křišťálovou kouli.
Evarie se vrátila do kuchyně a vybrala si z kredence těžkou pánev. Jednou nebo dvakrát s ní máchla vzduchem, aby ji dostala do ruky, a pak se tiše připlížila ke kouli ukryté pod pokrývkou.
Pozvedla pánev, připravila se k ráně a strhla z koule dečku.
Koule se na svém stojánku pomalu otáčela.
Evarie ji chvilku pozorovala. Pak vytáhla záclony, spustila se do křesla, zhluboka se nadechla a řekla: „Je tam někdo?“
V tom okamžiku na ni spadla větší část stropu.
Po několika minutách a jisté dávce námahy se paní Bochánkové podařilo uvolnit si hlavu.
„Ludmillo!“
Venku se ozvaly tiché kroky, otevřely se dveře od zadního dvorku a něco vstoupilo do bytu. Bylo to zcela jasně, dokonce přitažlivě ženských tvarů a mělo to na sobě obyčejné ženské šaty. Očividně to také trpělo přebujňením vlasového porostu, který by stačil pro tři běžné osoby ženského pohlaví. Jak se zdálo, i nehty a zuby ta osoba tuto sezónu nosila delší, než je obvykle zvykem. Očekávali byste, že na vás takové stvoření nejspíš zavrčí, ale promluvilo příjemným a nade vší pochybnost lidským hlasem.
„Mami?“
„Sem tady vespod.“
Hrůzostrašná Ludmilla zvedla obrovský trám a bez viditelné námahy ho odhodila stranou. „Co se to stalo? To jsi neměla zapnutou jasnozřivost?“
„Sem ji vypla, páč sem potřebovala promluvit s pekařem. Ti řeknu, že mě to ale vyděsilo.“
„Uvařila bych ti hrnek čaje, nechceš?“
„No tak, dyť dobře víš, že dycky dyž máš svůj čas, rozbiješ každém hrnek, co vezmeš do pařátů.“
„Ale už se lepším,“ řekla Ludmilla.
„Si hodná holka, ale já to rači udělám sama. Stejně ti děkuju.“
Paní Bochánková vstala, oprášila si ze zástěry omítku a řekla: „Křičeli! Křičeli! Všichni najednou!“
Univerzitní zahradník právě plel záhon růží, když se povrch prastarého sametového trávníku zavlnil a z něj vypučel trvalka Rumpál Žička, který přisleple zamžoural do světla.
„To jsi ty, Afekte?“
„Uhodl jste, pane Žičko,“ přikývl trpaslík. „Mám vám pomoci nahoru?“
17
Pozn. autora: Ta by vám například řekla, že v nejbližší době můžete očekávat bolestivé hnutí nitra provázené silným napětím.