„Myslím, že to zvládnu sám, díky.“
„Mám v besídce rýč, kdybyste potřeboval“
„Ne, zatím je všechno v nejlepším pořádku.“ Rumpál vylezl ze země a oprášil si z roucha hlínu. „Omlouvám se za ten trávník,“ dodal, když mu oči zavadily o otvor v zeleném pažitu.
„To nic, pane Žičko.“
„Trvá to dlouho, než se vypěstuje takový trávník?“
„Asi tak pět set let, myslím.“
„Ale, božíčku, to je mi opravdu strašně líto! Chtěl jsem do sklepení, ale nějak jsem si to špatně vyměřil.“
„S tím si nelamte hlavu, pane Žičko,“ utěšoval ho trpaslík vesele. „Poslední dobou roste všechno jako blázen. Tu jámu ještě dneska odpoledne zasypu, oseju to travním semenem a pět set let uteče co by dup, uvidíte!“
„No, podle toho, jak se věci mají, to pravděpodobně skutečně uvidím,“ přikývl Rumpál zachmuřeně. Pak se rozhlédl kolem. „Je tady arcikancléř?“
„Viděl jsem je všechny odcházet do paláce,“ oznámil mu zahradník.
„V tom případě se skočím osprchovat a převléct. Nerad bych někoho rušil.“
„Slyšel jsem, že nejste jenom mrtvý, ale že vás prý i pohřbili,“ naklonil se za ním zvědavě Afekt, když Rumpál šouravě vykročil.
„To je pravda.“
„Pořádného chlapa ale jen tak něco nepoloží, a když už, tak zase vstane a jde dál, nemám pravdu?“
Rumpál se zastavil a otočil se k Afektovi. „Mimochodem… nevíte náhodou, kde je Jilmová ulice?“
Afekt se poškrabal za uchem. „Není to ta, co vede z ulice U melasového dolu?“
„Ó ano, máte pravdu, už si vzpomínám.“
Afekt se vrátil ke své práci.
Proměnlivý charakter Rumpálový smrti ho nijak zvlášť neznepokojoval. Vždyť nakonec i stromy v zimě vypadaly jako mrtvé a každé jaro se znovu zazelenaly. Prakticky nic neumíralo na dlouho. Vezměte si například kompost.
Afekt věřil v kompost se stejnou silou, s jakou jiní lidé věří v bohy. Jeho kompost se zahříval, hnil a potmě slabounce světélkoval, pravděpodobně díky tajemným a možná i nedovoleným přísadám, které do něj Afekt přidával, i když se mu nikdy nic nedokázalo. Mimoto by také nikoho v životě nenapadlo některou kompostovou hromadu rozhrabat a zkoumat, co všechno se v ní ukrývá.
Byla to jenom mrtvá hmota, a přesto žila svým životem. A nikdo nemohl popřít, že z ní vyrůstaly růže.
Starší pAsák vysvětlil Afektovi, že jeho popínavé růže jsou tak krásné a velké, protože jsou pravým zázrakem bytí, ale Afekt byl v duchu přesvědčený, že je to tím, že se chtějí dostat od kompostu co nejdále.
Dnes večer byly ale hromádky jeho kompostu v ohrožení. Plevel se měl až neuvěřitelně k životu. Afekt ještě nikdy neviděl rostliny růst tak rychle a do krásy. Musí to být tím kompostem, pomyslel si Afekt.
V době, kdy mágové dorazili na místo, vládl v celém paláci zmatek. Po stropech klouzaly kusy nábytku. Kolem arcikancléře proletěla sprška stříbrných příborů, podobných hejnu potočních střevlí, a zmizela za ohybem chodby. Všude kolem to vypadalo, jako kdyby palác upadl do spárů šikovného a vybíravého hurikánu.
Do paláce byli zřejmě povoláni i další. Byla mezi nimi i skupinka v mnoha směrech velmi podobná mágům, přestože cvičené oko by nalezlo několik důležitých rozdílů.
„Kněží?“ řekl znechuceně děkan. „Tady? A dřív než my?“
Obě skupiny začaly nenápadně, ale urychleně zaujímat pózy, při nichž měli jejich příslušníci dobrý výhled a obě ruce volné.
„Vždyť ti nejsou vůbec k ničemu,“ ušklíbl se starší pAsák.
Teplota v místnosti v psychickém slova smyslu prudce poklesla.
Kolem se provlnil drahý jakazačistánský koberec. Arcikancléřův pohled se srazil s pohledem obrovského kněze slepého Io. Tohoto služebníka nejstaršího boha mírně zmateného zeměplošského panteonu bychom mohli bez výčitek svědomí označit za mluvčího společenstva církevních věcí.
„Lehkověrní idioti!“
„Ateistická pakáž!“
„Tupí přisluhovači!“
„Dětinští kejklíři!“
„Krvežízniví knězi!“
„Nenažraní magici!“
Vzoromil mírně pozvedl obočí. Hlavní kněz téměř neznatelně přikývl.
Oba muži opustili své skupiny, které po sobě vrhaly z bezpečné vzdálenosti záplavu urážek, a jakoby lhostejně přešli do relativně klidného kouta místnosti, kde se za sochou jakéhosi Patricijova předka sešli a postavili se tvářemi k sobě.
„Tak co… jak vynáší obtěžováním bohů v tom vašem byznysu?“ nadhodil Výsměšek.
„Děláme nejponíženěji, co umíme. A jak se daří kšeftu s těmi nebezpečnými věcmi, které jsou mimo dosah lidského chápání?“
„Docela slušně,“ přiznal Výsměšek, „fakt, docela slušně.“ Výsměšek si sundal klobouk a zalovil v jeho špičce. „Můžu ti nabídnout kapku něčeho k pití?“
„Alkohol je pastí ducha. Nechceš cigaretu? Slyšel jsem, že vy se kouření oddáváte velmi vášnivě.“
„Já ne. Kdybych ti řekl, co to člověku udělá s plícemi —“
Výsměšek odšrouboval špičku klobouku a nalil do ní štědrou dávku brandy.
„Tak,“ řekl. „Takže, co se tady děje?“
„U nás se vznesl do vzduchu oltář a pak nám spadl na hlavu.“
„Nám se zase zřítil od stropu svícen. Vytočily se šrouby. Všechno se uvolňuje, vytáčí, vypadává. Věřil bys, že jsem viděl kolem běžet velmi pěkný oblek? Dvoje kalhoty, a dohromady jen sedm tolarů!“
„Hmm. A nevšiml sis náhodou firemního štítku?“
„A taky všechno pulzuje. Všiml sis, jak všechno pulzuje?“
„My jsme si mysleli, že to vy, lidičky!“
„Magie s tím nemá nic společného. Předpokládám, že bohové taky nejsou hůř naložení než obvykle?“
„Neřekl bych.“
Na druhém konci místnosti proti sobě stáli knězi s mágy, nos proti nosu, a ječeli na sebe jako pominutí.
Hlavní kněz se přisunul o něco blíž.
„Myslím, že můj duch je dost silný, aby překonal nějakou tu malou past,“ řekl. „Takhle jsem se necítil už od doby, kdy byla ovečkou v mém stádu paní Bochánková.“
„Paní Bochánková? Kdo je paní Bochánková?“
„Vy se občas setkáváte… se strašlivými bytostmi z Podzemních rozměrů a tak podobně, že? Děsivé nebezpečí, které s sebou nese vaše bezbožná profese, je to tak?“ zašeptal hlavní kněz.
„Máš pravdu.“
„My zase máme osobu, která se jmenuje paní Bochánková.“
Výsměšek na něj vrhl pátravý pohled.
„Neptej se mě,“ otřásl se kněz. „Buď vděčný bohům, že se nikdy nedozvíš, o co jde!“
Výsměšek mu tiše podal brandy.
„Jen tak mezi čtyřma očima,“ pokračoval kněz, „co si o tom všem myslíš? Gardisté se právě pokoušejí vyhrabat jeho lordstvo. Znáš ho, bude se vyptávat a bude chtít nějakou odpověď. Jenže já se obávám, že žádnou odpověď neznám.“
„Žádná magie a žádní bohové,“ zamyslel se Výsměšek. „Mohl bych dostat tu past zpět? Díky. Žádná magie a žádní bohové. To nám ovšem mnoho prostoru neponechává, že?“
„Nemůže tady existovat nějaký druh magie, o kterém byste nevěděli?“
„Kdyby něco takového existovalo, věděli bychom o tom.“
„No, já jenom tak,“ zabručel hlavní kněz.
„Předpokládám, že by to nemohla být taková nějaká zlomyslnost ze strany bohů?“ nadhodil Výsměšek, který se chytal posledního stébla. „Víš, třeba si vylévají zlost nebo jim někdo z lidí něco provedl, co já vím, vlezl do zahrady na zlatá jablka, nebo co —?“