Kostnaté prsty se kolem nich sevřely a pozvedly je ke světlu.
Na základně mají malými velkými písmeny vyraženo jméno.
Jméno zní SMRŤ.
Smrť hodiny odložil a pak je zase zvedl. Písek času už byl samozřejmě v pohybu. Jen tak pro jistotu je pokusně obrátil. Písek pochopitelně proudil dál, sypal se jednoduše vzhůru. Smrť vlastně ani nic jiného nečekal.
To znamenalo, že kdyby tady byly nějaké zítřky, tak on už by se žádných nedočkal. Už ne.
Ve vzduchu za ním se něco pohnulo.
Smrť se pomalu otočil a oslovil nezřetelnou postavu, která se vznášela v šeru opodál.
PROČ?
Postava mu to řekla.
ALE TO… NENÍ TO SPRÁVNÉ.
Postava mu řekla: Ne, to je správné.
Smrťovi se na tváři nehnul jediný sval, protože tam žádný neměl.
ODVOLÁM SE VÝŠ.
Postava mu řekla, že on by měl první vědět, že tady není odvolání. Žádné odvolání. Nikdy.
Smrť se nad tím zamyslel a pak řekclass="underline"
VŽDYCKY JSEM VYKONÁVAL SVÉ POVINNOSTI PODLE SVÉHO NEJLEPŠÍHO SVĚDOMÍ A VĚDOMÍ.
Postava se při vznášela blíž. Vzdáleně připomínala mnicha v šedém rouchu s kápí.
Postava mu řekla: My víme. A proto jsme se rozhodli, že ti necháme koně.
Slunce se blížilo k obzoru.
Nejkratší život na Zeměploše žily jepice, stvoření, kterým se to zřídkakdy podařilo natáhnout přes dvacet čtyři hodiny. Dvě z nejstarších poletovaly bezcílně sem a tam nad vodou pstruhového potoka a probíraly s několika mladšími členy večerního líhnutí historii.
„Jepice teď už zdaleka neuvidí slunce, na jaké byly zvyklé,“ řekla jedna z nich.
„To máte pravdu. Jo, za starejch dobrejch hodin, to bejvalo slunce! Bylo překrásně zlatožlutý. Ne jako tohle laciný červený zboží.“
„Taky bývalo výš.“
„To teda bejvalo. To máte pravdu.“
„A nymfy a larvy měly k jepici alespoň trochu úcty.“
„Jo, jo,“ přikyvovala druhá jepice horlivě.
„Já si myslím, že kdyby se mladé jepice v současných minutách chovaly jenom trošku líp, měly bychom slunce jako za starých hodin.“
Mladší jepice jim vychovaně naslouchaly.
„Pamatuju si hodiny,“ začala jedna ze starých jepic, „kdy tady všude, kam jepice dohlédla, byla pole.“
Mladší jepice se rozhlédly kolem.
„Ale ona jsou to pořád pole,“ nadhodila jedna z nich po chvíli opatrně.
„Jenže já pamatuju, že to byla lepší pole,“ prohlásila ostře stará jepice.
„Jo, jo,“ přikyvovala její družka. „A pásla se na nich kráva!“
„Bodejť! To je ono! Na tu krávu si dobře vzpomínám! Stála zrovínka támhle. Nějakých — no — čtyřicet padesát minut. Byla hnědá, to vím přesně!“
„V těchhle hodinách už takovou krávu neuvidíte.“
„V těchhle hodinách už neuvidíte žádnou krávu.“
„Co je to kráva?“ zeptala se jedna z nově vylíhnutých jepic.
„Vidíte?“ ušklíbla se starší triumfálně. „To jsou celá ta moderní efemeroptera.“ Pak se odmlčela. „Co jsme to dělaly, než jsme začaly mluvit o slunci?“
„Poletovaly jste bezcílně sem a tam nad vodou,“ napověděla jedna z mladších jepic. Alespoň tak to podle jejího názoru vypadalo.
„Ne, ještě před tím.“
„Hm… vyprávěly jste nám o Velkém pstruhu.“
„Aha, ano. Správně. Velký pstruh. To je ono. Tak podívejte, když budete celý život poctivé a hodné jepice a budete pěkně bezcílně poletovat nad vodní hladinou —“
„— a chovat se slušně ke starším a chytřejším —“
„— ano, a chovat se slušně ke starším, pak máte velkou naději, že Velký pstruh —“
Chňap.
Chňap.
„Co udělá?“ zeptala se jedna z mladších jepic.
Odpověď se neozvala.
„Co pak udělá Velký pstruh?“ zeptala se jiná jepice nervózně.
Pak se mladé jepice zadívaly na soustředné kruhy, které se rozbíhaly po vodní hladině.
„Svaté znamení!“ řekla další jepice. „Pamatuji se, že o tom jsem slyšela vyprávět! Velké kruhy na vodě! To je znamení Velkého pstruha!“
Nejstarší z mladých jepic zamyšleně pozorovala vodu. Začala si uvědomovat, že jako nejstarší přítomná jepice má teď ona právo vznášet se nejníže nad hladinou.
„Říká se,“ začala mladičká jepice, která se vznášela v nejvrchnější vrstvě hustého roje, který se trhaně pohyboval sem a tam, „že když pro vás přijde Velký pstruh, odeberete se do země, která přetéká… přetéká…“ Jepice nenalézala slov. „Přetéká vodou,“ dokončila kulhavě.
„To by mě zajímalo,“ řekla nejstarší jepice.
„Musí tam být opravdu nádherně,“ uvažovala nahlas ta nejmladší.
„Oh? Proč myslíš?“
„Protože se odtamtud nikdo nechtěl vrátit.“
Nejdelší život na Zeměploše naopak žily proslulé Vypočítavé borovice, které rostly přímo na hranici věčného sněhu, vysoko v horách Beraní hlavy.
Vypočítavé borovice jsou jeden z mála příkladů zapůjčeného vývoje.
Většina druhů se vyvíjí sama a po svém, provádí to postupně podle okolností a podmínek, což je přesně to, co měla matka Příroda v úmyslu. To je velmi přirozené a přírodní a odpovídá to tajemným vesmírným cyklům, které se na jaře ptají, co ten nebo onen dělal v zimě. Vesmírné cykly si totiž myslí, že není nad nějaký ten milion let klasického systému pokus — omyl a skutečně tvrdého zacházení a nesnází; protože teprve ty dají jednotlivým druhům morální sílu, a některým dokonce skoro rovnou páteř.
Možná že se tahle teorie zdá v pořádku celým vývojovým druhům, ale z pohledu některých jedinců, kterých se to týká, je úplně jedno, jestli se vyvine v prase malý růžový býložravý ještěr nebo sám skutečný čuník.
Vypočítavé borovice se všem podobným potížím vyhnuly tím, že své vývojové starosti přenechaly ostatní zelenině. Borovicové semínko, které zapadne na jakékoliv místo na Zeměploše, okamžitě prostřednictvím morfologické rezonance nasaje nejvýhodnější místní genetický kód a vyroste v rostlinu, která dokáže nejlépe využít místní půdu a klima. Obvykle se jí daří mnohem lépe než místní vegetaci, kterou většinou bezohledně utiskuje.
Co však je na Vypočítavých borovicích nejzajímavější, je způsob, jakým počítají.
Když si tyto rostliny mlhavě uvědomily, že lidé dokáží odhadnout stáří podle počtu jejich letokruhů, došly jakýmsi zvláštním myšlenkovým postupem k názoru, že to je důvod, proč lidé stromy kácejí.
Takřka přes noc upravily svůj genetický kód a na jejich kmenech se zhruba v úrovni očí průměrně vysokého člověka objevila světlá čísla, která udávala jejich přesný věk. Za necelý rok jako rostlinný druh téměř vyhynuly kvůli náhlému rozvoji průmyslu na výrobu dřevěných ozdobně vyřezávaných domovních čísel. Přežilo jich jen několik v těch nejobtížněji dostupných místech Zeměplochy.
Šest Vypočítavých borovic v téhle skupině naslouchalo té nejstarší, jejíž věk, jak oznamovala čísla na jejím zvrásněném a pokřiveném kmeni, byl třicet jeden tisíc sedm set a třicet čtyři léta. Jejich rozhovor trval sedmnáct let, ale byl pravda, mírně uspěchaný.
„Pamatuju si dobu, kdy tady nebylo jediné pole.“
Borovice se rozhlížely po tisících kilometrů okolní krajiny. Obloha blikala jako nepříliš vydařený zvláštní světelný efekt v druhořadém filmu o cestování časem. V pravidelných intervalech se objevoval sníh, chvilku ležel kolem a pak zase mizel.