„Takže vy se mi všichni pokoušíte říci,“ obrátil se Patricij ke shromážděným, když ohleduplné ruce odvedly šaška z místnosti, „že ani jeden cech nemá s tím, co se děje, vůbec nic společného?“ Při řeči vrhl významný pohled na Výsměška.
Arcikancléř už už otvíral ústa k odpovědi, když na Patricijově stole zahlédl jakýsi pohyb.
Ležel tam miniaturní model patricijského paláce ve skleněné kouli. Hned vedle ní ležel nůž na papír.
Nůž na papír se pomalu ohýbal.
„No?“ klouzal Patricij zrakem z jednoho mága na druhého.
„My s tím nemáme absolutně nic společného,“ odpověděl Výsměšek dutým hlasem. Patricij se otočil po směru jeho pohledu.
Nůž už byl ohnutý jako luk.
Patricij přeletěl pohledem rozpačitou skupinu, až nakonec objevil kapitána Běhnu z Denní hlídky městské stráže.
„Nemůžete s tím něco dělat vy?“ zeptal se.
„Ehm. Jako třeba co, sire? Myslíte ten nůž? Hmm. No, předpokládám, že bych ho mohl zatknout za to, že je křivý.“
Lord Vetinari rozhodil ruce.
„Tak! Není to magie! Nejsou to bohové! Nedělají to lidé! Tak co je to? A kdo to zastaví? Koho ještě mohu zavolat?“
O půl hodiny později malá skleněná koulička zmizela. Nikdo si toho nevšiml. Nikdy si toho nikdo nevšimne.
Paní Bochánková věděla, koho má zavolat.
„Jste tady, Jeden-muži-kbelíku?“
Pak se pro všechny případy rychle skrčila.
Z čirého vzduchu se vyřinul mečivý a nedůtklivý hlas.
kde jste byla? tady už pomalu není k hnutí!
Paní Bochánková se kousla do rtu. Tak rychlá a přímá odpověď znamenala, že její duchovní průvodce má nějaké obtíže. Když byl klidný a nic se nedělo, dokázal strávit několik minut hovorem o vodních buvolech a zvycích velkých bílých duchů, přestože kdyby se Jeden-muž-kbelík dostal na dosah k bílému duchovi, byl by ho okamžitě vypil, takže je na každém, aby si představil, co by se asi stalo s vodním buvolem. A taky svou řeč neustále prokládal samým „ehm“ a „jaksi“.
„Co tím myslíš?“
došlo tam u vás k nějaké strašlivé pohromě? desetivteřinové chorobě, nebo hromadné smrti nebývalého rozsahu?
„Ne. Alespoň o ničem takovém nevím.“
tady je strašlivá tlačenice, to vám řeknu, kde to všechno vázne?
„Já ti nerozumím.“
mlčmlčmlčmlč, pokouším se promluvit s dámou! vy tam, nedělejte takový kravál! říkám vám, abyste —
Paní Bochánková zachytila množství dalších hlasů, ve kterých se ten jeho začínal ztrácet. „Jeden-muži-kbelíku!“
tak já jsem podle tebe divoch a ještě k tomu pohan, jo? tak víš, co ti ten pohan a divoch řekne? poslyš, já už tady žiju přes čtyři sta let, abys věděl! nemusím si nechat líbit takové urážky od někoho, kdo ještě ani nevychladl! dobrá — tak to už tedy překročilo veškerou míru, ty…
Jeho hlas se vytratil.
Paní Bochánková zaťala zuby. Po chvíli se ozval znovu.
— no ne, vážně? vážně? možná, že jsi byl někdo, když jsi byl živý, ty emajle, ale teď a tady nejsi nic víc než prostěradlo s dírama místo očí! Jo tak to se ti nelíbí, no to se na to —
„Už se chce zase prát, mami,“ ozvala se Ludmilla, která ležela stočená do klubíčka vedle kuchyňského sporáku. „Vždycky říká lidem ‚ty emajle‘, než je praští.“ Paní Bochánková si povzdechla. „A zní to, jako by se chystal poprat se spoustou lidí,“ dodala Ludmilla.
„No tak dobrá. Běž a přines mi vázu. A vyber nějakou levnou!“
Panuje všeobecné podezření, ale není všeobecně známo, že existuje jakýsi společný a univerzální duchovní základ, ze kterého při odchodu z tohoto světa všechno žije v úzké, průvanem protahované nicotě mezi světem živých a mrtvých. To je důležité.
„Ne, tu ne, ta, patřila tvé babičce.“
Takový pobyt ve světě neskutečna nemůže trvat dlouho, protože chybí vědomí, které by nehmotného ducha udrželo pohromadě. Důležité jsou poslední myšlenky člověka, protože ne všechny jsou dost silné na to, aby to na tu nezbytně nutnou dobu dokázaly.
„Jo, tahle bude dobrá. Ten vzor se mi nikdy nelíbil.“
Paní Bochánková vzala z dceřiných tlap oranžovou vázu s růžovými pivoňkami.
„Jsi tam ještě, Jeden-muži-kbelíku?“ zvolala.
— přinutím tě litovat dne, kdy jsi umřel, ty ukňouraný —
„Chytej!“
Udeřila vázou o sporák. Porcelán se rozletěl na všechny strany.
O chvilku později se z Oné strany ozval zvuk. Kdyby jeden nehmotný duch udeřil druhého nehmotného ducha duchem vázy, znělo by to přesně tak.
a máš to, ozval se hlas Jednoho-muže-kbelíka, a pamatuj si, že tam, odkud přišla tahle, je spousta dalších, jasné?
Bochánkovy, matka a její chlupatá dcera, se na sebe podívaly a spokojeně kývly hlavou.
Když se Jeden-muž-kbelík znovu ozval, přetékal jeho hlas spokojeností.
to byla jen taková vzrušenější diskuse o tom, kdo je tady služebně starší, řekl. jen tak jsme si přeměřovali osobni prostory, máme hrozné obtíže, paní Bochánková. vypadá to tady jako v čekárně —
Ozval se ostrý jek dalších nehmotných hlasů.
— mohla byste prosím doručit zprávu panu —
— řekněte jí, že na římse v krbovém komíně je kožený váček plný tolarů —
— Agnes ty stříbrné příbory nesmí dostat, po tom, co řekla o Molly —
— už jsem neměla čas nakrmit kočku, nemohl by někdo dojít a —
mlčmlčmlčmlč! To byl znovu hlas Jednoho-muže-kbelíka. nic vás nenapadá co? to jsou ale pitomé řeči, viďte? nakrmit kočku? kam se podělo klasické „jsem tady velmi šťastná a čekám, až přijdeš za mnou“?
— poslyšte, jestli sem ještě někoho pošlou, už si budeme stát jeden druhému na hlavách —
o to nejde, to není to nejdůležitější, to jsem vám chtěl říci. když jste duch jsou určité věci, které říci musíte, paní Bochánková?
„Ano?“
musíte někomu podat zprávu o tom, co se tady děje.
Paní Bochánková přisvědčila.
„A teď už běž pryč,“ zamračila se. „Leze na mě jedna z těch mých strašlivých bolestí hlavy.“
Křišťálová koule zhasla.
„No tohle,“ řekla Ludmilla.
„Kněžím to v žádném případě vykládat nepůjdu,“ rozhodla se paní Bochánková pevně.
Nebylo to proto, že by paní Bochánková nebyla žena věřící. Jak již bylo naznačeno, byla to naopak žena velmi věřící. Ve městě neexistoval chrám, kostel, mešita nebo malá hromádka posvátných kamenů, které by byla alespoň jednou nenavštívila. Výsledkem toho bylo, že byla obávanější než doba Osvícení; pouhý pohled na kulatou postavičku paní Bochánkové, která se objevila v jejich hájemství, stačil na to, aby někteří knězi ztratili řeč uprostřed kázání, další se během obřadu roztřásli jako osiky a jiní ztuhli jako mrtví.
Mrtví. Toť to, oč tu běží. Všechny víry měly zásadně odmítavý přístup k rozhovoru s mrtvými. Zástupci bohů si mysleli, že je to výjimečný hřích. Paní Bochánková si myslela, že je to obyčejná slušnost. To většinou vedlo k bouřlivé církevní debatě, která pravidelně končila tím, že paní Bochánková dala vedoucímu knězi to, čemu říkala „kousek mý hlavy“. Po městě už bylo rozeseto tolik „kousků její hlavy“, že bylo s podivem, jak může myslet ona sama, ale, a to bylo zvláštní, čím víc těch kousků rozdala, tím víc, jak se zdálo, jí jich zbývalo.